a nečekané setkání po mnoha letech! Ještě žijem!!
Jen si tak popovídat…..! Pod tímhle heslem teď funguju. Žiju přechodně v jakési bublině a jsem hlavně sama se sebou. Že by za to mohl podzim? Nebo podzim života, sakra?? Je na čase s tím něco udělat, ještě se vzchopit a otevřít se. Není to zrovna veselé, když vám odejdou krátce po sobě dva blízcí lidé a ten nejbližší funguje momentálně jako samotář bez citu, tolerance a empatie. Ale tak do toho zuzi, ještě na to máš – se teď povzbuzuju. Ještě nenastal čas házení flinty do žita.
Bramborýýýýý do toho :).. Oblíbili jsme si časem ty červený, protože jsou áčkový a nerozsejpaj se. Hodí se na všechno, jen na brkaši prý ne, ale tu jsem dlouho netvořila a tvořit zatím nehodlám.
Viděla jsem ve městě na vývěsce inzerát dopomácku o prodeji brambor žlutých a červených. Zavolala jsem pozdě, ale paní se mne zželelo a že mi jeden zašitej pytel přiveze. Je z Jeníkova, ale pracuje v našem městě. Tak jsme měli jeden pytel 25 kg, ale ještě by se takový 3 hodily… Tak jsme zkusili bazoš a na jedno číslo s nabídkou “červených” zavolali a ejhle zase Jeníkov! Zadali jsme adresu do navigace a vyrazili až skoro na konec vsi do oázy u lesa a poblíž podmáčených chráněných luk. Pán v našem věku nám otevřel vrata a dojeli jsme až ke kůlně, kde jsme si 3 pytle červených nabrali a odvezli. Ale ještě předtím jsme popovídali. O bramborách i o životě. Brambory má pan Adámek dobře vytuněné! Než dospěl selektivním výběrem k nejchutnější odrůdě Laura, nějaký ten pokus to dalo, ale teď už jede najisto. A pěstuje pro svoji potřebu i tradiční žluté. Ty má rád večer jen tak na loupačku posolit a s kyškou. Ty zkusíme příští rok. Necháme se vést, když se v tom moc neorientujeme.
Naše další výprava cílila na červenou cibuli. Tu mám moc ráda, fascinuje mě, naivu, hlavně ta veselá barva. Ale červená cibule z farmy Drahoš Dolní Újezd má být letos jemně pikantní. Tak jedem! Cca uprostřed Dolního Újezdu odbočujeme z hlavní doprava a úplně na konci vsi doleva. jedeme kus a jak jsme byli instruováni zajíždíme rovnou do areálu. Míjíme staršího pána na kole, jak nás viděl, tak to otočil a vrátil se. Zacházíme za ním do haly a navazuji řeč. Je to sám pan Drahoš nejstarší, zakladatel. Už prý jen tak přicmrduje, na práci jsou tu synové a vnuci. Povídáme, ptáme se na ledacos, kupujeme na zkoušku i jablka a dovídáme se s lišáckým úsměvem pěstitele co máme udělat abychom z tý naší jabloně neměli tak kyselý jabka… no kdoví, snad to do příští sezóny nezapomeneme. Máme na zahradě jednu jabloň, tak to vyzkoušíme, jestli si z nás pan Drahoš nedělal prču.. ten jeho blahosklonný úsměv mě v té neochvějné víře v jeho radu sice trochu zviklal. Ale proč ne?? Za zkoušku nic nedáme.
Odjíždíme z farmy a už vím co bude dál. Prosím m. zda by mi nezastavil. Když jsme sem jeli, zastavilo se mi na mžik srdce! U odbočky na Dolní Újezd stojí socha sv. Vojtěcha. Bože , jak je to dávno… podzim 2007 – jsem si doma vyhledala.. navštívili jsme se synem v nedaleké Vysoké sochaře, který právě tuto pískovcovou sochu, variaci na barokní téma, vytvořil. Ve Vysoké jsme byli od té doby na procházce ještě jednou, to když se v Javorníku slavila svatba kamarádky Janičky. Tak jsme se tam jen tak šli podívat, vrátit se na ta místa. .. – Na tu první návštěvu jsem nikdy nezapomněla. Byla to jedna z těch krásných náhod, co moji cestu životem provázejí. Jedna z těch nejkrásnějších náhod. Bože, je to už 15 let a vše mám před očima jako dnes… a po té době jedeme kolem a poznávám pana Stanislava Malého, který právě svou sochu zřejmě restauruje. Ano, přestože byl m. na mě nasrán (špatně naviguji), uprosila jsem ho. Jdu k soše a nadšeně s úsměvem povídám a vzpomínám. Jména lidí si moc nevybavuji, ale jeho jméno mi okamžitě i po těch letech vyblesklo. On si mě samozřejmě nevybavil, ale to mi bylo úplně jedno. Stačilo mi ho vidět, být v jeho blízkosti a povídat mu. Ach jo…
A ještě jedno neskutečné podzimní setkání. Snad 3 měsíce jsem nezapnula televizi, přestala mě bavit. Ani nedělní westerny na dvojce mě k ní neposadily. Tuhle jsem ji zkusila a nic. Zavolala jsem našeho obvyklého opraváře na satelit a on sliboval, sliboval a naposledy mi už telefon nevzal. Tak jsem to vzdala a dala na radu pana Chaloupky, který mám pocit, když jsem s ním telefonovala, lovil souběžně na internetu.. A vylovil pana X z nedaleké obce. Byla sobota a jak jsem byla nažhavená, hned jsem volala a nic. Už jsem zvyklá, že řemeslníci obvykle neberou telefony, ale tenhle pán mi v pondělí zavolal zpět a hned přijel a zařídil potřebné. Ta krabička pod obrazovkou odešla do věčných lovišť a tak nám sehnal novou televizi jejíž součástí byla i ta satelitní krabice. Volal do obchodu a co jsme si vybrali měli už poslední ještě za starou cenu (ha, přesně jako ten kotel na pelety..), tak ji zamluvil a druhý den nainstaloval. Odcházel a já mu jen tak mezi řečí říkám tu moji teorii náhody a štěstí a on se rozpovídal. O svých léčitelských schopnostech a o té náhodě, že díky tomu, že chtěl ze své vůle pomoci jedné tuze unavené paní kterou uviděl v továrně, a pomohl jí, tak ona se mu svěřila se svými věšteckými schopnostmi. Oba o svých nevšedních možnostech vědí, ale ani jeden jich nezneužívá. Jen tak pro své blízké když je potřeba. To náhodné setkání mě nadchlo a nabilo energií. Stejně jako ta která zde popisuji. A těším se na další, která mě čekají… vím to.
