Maštale na podzim
Podzim … je hezký, když se vyvede babí léto a václavské časy, ale stejně … dny se krátí, večery bývají chladné, bezútěšné, dlouhé a na osamělého člověka padá trochu tíseň. A to stmívání začíná každým dnem dříve a dříve. Padne tma a je smutno jednomu jedinému. Asi by se lidé měli v tomto čase více družit a povídat si, ale nevím jak to cítíte vy, třeba nějak jinak.
Tohle místo, které není označeno nikde v mapách, jsem objevila náhodou. Vlastně jednou jsem ho objevit musela, protože jsem v Maštalích chtěla poznat odedávna každou stezku, každou zalesněnou stráň, každé údolí, a tak jsem narazila i na tohle opuštěné místo. Snad tam už ani nikdo nechodí … tím je ale ta lokalita vzácnější. O dva roky později jsem nalezla opodál i mariánský obrázek zarostlý spodkem dřevěného rámu v kmeni mohutného modřínu. A takřka neznatelná stezka mě zavedla až ke kostelu … Každým rokem trochu nesystematicky pátrám po historii určitých míst. Až letos se mi ale poštěstilo dozvědět se kdo vytepal z kovu to tělo Krista. Věděla to paní, kolem jejíhož domu chodím přes kopec zkratkou nakupovat do Nových Hradů. Pan Malý je autorem a prý to bylo ve válce a jeho syn je sochařem a žije v blízké vesnici Vysoké. A v blízké osadě Rybníček stojí další jeho kříž.
A tak jsem přesvědčila Honzu a když se trochu umoudřilo počasí, vyrazili jsme… Vzpomínáte? Horovala jsem zde nedávno pro Kokořínsko, ale zde jsou ty malé vesnice a osady také tak krásné a skoro nedotčené. Do Vysoké se jde do kopce. A všude kolem ořechové aleje. Teď zralé ořechy padají a silnice a příkopy jsou jimi posety. Nikdy jsme jich takové množství neviděli. Počasí nám moc nepřeje. Je zima, vítr a i trochu mrholí. Občas vidíme osamělého sběrače ořechů a tak se ptáme na pana Malého a jdeme najisto. Vysoká – pár chalup podél silnice, leží na úchvatném místě. Na vyvýšené planině. Za každým domem trávník, pole a rozhled do daleka. Přicházíme ke konci vesnice a otevírá se nám pohled do daleka, členitá kulturní krajina, vesnice, zalesněné kopce, zoraná pole… na obzoru vysvitlo slunce. Krásná scenérie … a už vidíme sochy a jsme na místě. Poznávám ten barokní propletený styl, viděla jsem sochu v tomto rázu v Dolním Újezdě… jsem ráda, že již brzy asi poznám jejího původce….
Vysoká, centrum – pár chalup podle cesty a za nimi výhled do kraje
Osmělujeme se a vcházíme do dvora, ještě se o nás neví …
Dveře čtyřboké chalupy s uzavřeným čtvercových dvorem jsou otevřené, jdeme dál, nikde nikdo. Objevujeme zvonek a už se nám ukazuje pán. Menší podsaditý šedovlasý a šedovousý muž s vlídným výrazem ve tváři. Představujeme se a povídám, co nás k němu zavedlo …
Kamenná sedátka před vstupem do dvora
Opodál na zdi … ženské torzo?
Překvapení … sochař si na tento kříž vzpomíná jen maně, ale s dobou vzniku je si jist – je to v období jeho studií v Praze, na konci 60. tel. Dovoluji si a fotografuji. A dostává se nám pozvání na kávu. K našemu překvapení míříme o pár desítek metrů výše, k další chalupě.
Stéla před vstupem do druhé chalupy, k ní má pan Malý velmi osobní vztah
Všimli jsme si jí, samozřejmě, před vchodem vysoká stéla s typickými znaky umělcova rukopisu, ale babičky sbírající ořechy nás nasměrovaly do té první chalupy, kde byl na dvorku ateliér….
Nějak nevím, jak prostě sdělit ty krásné zážitky, které následovaly … Prostředí … jednoduchý a osobitý interiér chalupy, dvorek, detaily a celky a půdy s instalacemi …
A pak zážitky velmi intimní … povídání … a potěšení z pohostinnosti … byli jsme královsky uctěni čerstvým jablečným moštem – ten den zde vylisovaným a vlastnoručně vyrobeným starým vermutem lahodné chuti a také vlastnoručně upečeným koláčem …
Hovořili jsme o ledasčem … byla jsem okouzlena osobností snad jen zdánlivě osamělého muže, který na mě zapůsobil nejen svou uměleckou invencí, ale také svou pracovitostí a prostotou a zároveň kultivovaností. Hovořil obecně a s nadhledem a samozřejmě o tématech, na která jsme narazili … a také píše básně …
Pak jsme se ještě vrátili dolů do chalupy, podívat se na další půdu s instalacemi
A potom už mezí mezi poli zkratkou domů, do Roudné…. nevšední den … a vzácný okamžik, kdy vás někdo tak samozřejmě nechá vstoupit do svého světa …
A uvědomuji si, že jsem se zapomněla zeptat na křestní jméno tatínka, ach jo … to jsem ale! zuzi
Barevné zákoutí ze zahrady
To není včelín, ale čmelín a loni ho osídlili sršni …
A poslední pohled na jedno ze zákoutí dvorku …
Máš kuráž,na takovou návštěvu bych nesebral odvahu.
Takže Ti děkuji za možnost návštěvy Tvým prostřednictvím, bylo to moc pěkné. Díky.
Prosím, já se na to setkání těšila, je škoda se v životě neodvážit a myslím to obecně :o)))
Zuzinapsalas to a nafotila tak, ze z toho dycha jakesi kouzlo, a mela jsem pocit, jako bych tam byla… krasne!
barevné zákoutí je fakt barevné, kouzelně barevné, takový podzim je fajn…
Díky Lexulko a k tomu barevnému zákoutí bych chtěla dodat Ještěrko, že jsem na to koukala jako blázen, to bylo tedy barev!, podezřívala jsem sochaře, že to nainstaloval sám a trochu přibarvil, ale ono to bylo přírodní … prostě krása, ta malá fotka to bohužel jen přibližuje :o)
Nádhera. Já chci pryč…
Aleko … :o) kdo chce ten může, viď???
zuzi, smekám,……před Tebou, že ses osmělila a šla tam, i před tím pánem, to je krása!
Kash, takové zážitky mě drží nad vodou …
[…] Text z roku 2007 – návštěva ve Vysoké u sochaře Stanislava Malého […]