Co dřív?!

Jako když vstoupíš do dravé řeky. A nejhorší jsou ty plevely. I slimáky bych brala, ale plevely zrušila.

Dnes jsem se konečně zklidnila. Počítám s tím, že to ale není na furt a brzy zase začnu bláznit. Ten životní vichr je o to mohutnější, že jsme se cca před týdnem vrátili z Gradacu a ten týden u moře a pod horami byl úplně jiný! Klidný, bezstarostný ale také trochu dobrodružný. To když jsme se vydali od moře nahoru k horám a olivovými háji jsme traverzovali směrem ke gradackému hřbitovu a nenechali se odradit vedrem a další den jsme šupajdili na druhou stranu – až ke kostelu na dalekém obzoru, který naše oči při pohledu z okna přitahoval každým dnem víc a víc… byl to takový víc jak pětihodinový masakr, ale krásný. Mám pár fotek, tak se určitě pochlubím. Až to vypleju. .. Bylo to moje druhé moře v životě. Loni se školní výpravou a letos jsme vyrazili sami s Emem. I když .. opět sběrným autobusem. Takže nás jelo víc, ale v cíli jsme se osamostatnili. Snídaně na naší Baldě3 a večeře v restauraci u pláže. Já byla jak u vytržení že mi někdo uvaří a naservíruje mi to až pod nos.

Vrátili jsme se domů a už to začalo. Samá práce. A ještě jedno zpestření. V místním plátku jsem si přečetla zajímavost z Wikipedie:

BOREK – Nachází se asi 4 km na východ od centra Skutče. Známé jsou zdejší přírodní zvláštnosti, cukrový mlýn z propletenců kořenů staletých borovic, vyvěrající studánka v pařezu, tůně u “Splavu” směrem ke Zhoři, skalní útvar zkamenělý vodník a památný válcový rozcestník, patrně již ze 17. století.

.. Tak to tom pátrám. O něčem vím, ale musím si ta fakta ověřit a vyjasnit. Není to jednoduché. Už jsem podnikla dvě výpravy a zítra se chystám na třetí. Ta místa jsou dost divoká a také leckde neprostupná. Ale mám motivaci a zvědavost a elán mi také nechybí.

Dnes nás navštívil pan Netolický, odborník na televize. Viděli jsme se podruhé, ale víme o sobě i něco víc. Pan Netolický zkoumal zda můžeme jít cestou pozemního signálu a mezi řečí mi předával energii. Požádala jsem ho, zda by mi nepomohl s tou mojí nohou, co ji mám v nepořádku a né a né jí pořádně rozchodit a uzdravit. Mám a nemám problémy už roky a hlavně mi chybí kuráž s tím zajít k odborníkovi. Nebo alespoň k obvodnímu lékaři, bývalému primáři interny. Pan Netolický vysílal signály a říkal že energii přijímám. Stále přijímám… a já cítila klid a zároveň euforii. Odešel a zdá se mi safra, že je to fakt lepší. Nekulhám a cítím jistotu v chůzi. Uvidím ráno a zítra. Jestli je to trvalého rázu nebo to byl jen takový záblesk naděje, který se rozplynul. Zatím dobrý.

Dnes se také stavil pan Alois Doležal, hračkář z Předhradí. Namalovala jsem mu 61 slepic a ke svému úžasu jsem byla oceněna více než jsem předpokládala. Ale brala bych i těch 10 Kč za slepici, jako dříve. Jenže už prý nic nebude. Pan Doležal končí. Je unavený a nemá následovníka. Skončí stejně jako my před xxx lety. Jsem moc smutná. A také se hračky už moc neprodávají. Na minulých trzích prodal jen po dvou hračkách. A není prý divu. Rodina zaplatí horentní vstupné, dají si něco k jídlu a je vymalováno… Tento víkend jsou na Veselém Kopci tradiční trhy. Chtěla bych se tam jet podívat, ale nejsem si jista, že to sama logisticky zvládnu. Také jsem tam potřebovala okouknout kamenné rozcestníky. Myslím si, že jeden z nich je ten který hledám. Ten co kdysi zmizel z rozcestí z Předhradí na Zbožnov. Zůstal jen úzký sokl.

Pár fotek z Gradacu. (také mi chybí doplnit Novohradky, těším se na ten návrat. Alespoň zatím na blogu. A na podzim v reálu).