Zvláštní znamení,

vadí nevadí a podobné hrátky

Člověk si hraje po celý svůj život. Každej po svým. Myslím, že hravost patří i k nám “starejm”. Nemyslím tím zrovna nějaké hračky, ale jak píšu v nadpisu a pod ním. Třeba o dovolené na chatičce v Roudné jsme s Emmou a miláčkem procházeli dost často chatovou oblastí a hrníčky na plotě mě inspirovaly k hádance, okamžitému odhadu, “kolik jich je”. Ploty s hrníčky jsou trendy, haha. Hned první odhad 45 jsem trefila přesně a nešvindlovala jsem. Fakt.

Sama pro sebe si pak hraju na to, jestli něco dokážu a za jak dlouho. Špatně se to popisuje, jsou to okamžité nápady. A dávám si dost ostré limity. A protože se snažím, tak i tyhle hry většinou vyhraju. A to se mi rozleje po tělě blažený pocit, že TO půjde, že zase bude dobře.

Nejlepší hra je ale na zvláštní znamení. Ta se hraje vlastně pořád, jen někdy jí přikládám větší význam. Jako teď, protože mi není zrovna akorát a cítím se proklatě osamělá. Tak jsem asi také na tyhle nenadálé dary vnímavější. Anebo se snášejí “z nebe” pro moji radost? Abych na chvíli zapomněla na to, co mě drtí? Těch hezkých chvilek a okamžiků je poslední dobou víc než obvykle. Je tak krásně, chodím na túry a tak jim jdu vstříc.

Je svátkem, když se mi podaří načapat ne květu českého kolibříka – dlouhozobku. Viděla jsem ji letos dvakrát. Před pár týdny s Emmou na chatičce a předevčírem doma na plamence. Je to jak ozvěna tropů v české zahrádce..

Při důkladném úklidu jsem včera našla ve staré pohovce s dezénem třešní zapadlou minci – jeden cent. Kdoví jak dlouho tam ležela a čekala na osvobození..

Už se vám někdy stalo, že jste dostali v autobuse jen tak pro radost bramborák? Mně jó. Jela jsem do Luže s paní Pešlovou. Pracovali jsme společně v Botaně a dlouho předlouho jsme si nepovídali, až teď jsme si sedli vedle sebe úplně samozřejmě na sedačku a zavzpomínali a komentovali dění a tak, bylo to hezké, milé. Paní Pešlová vystupovala dříve a dala mi dárek evidentně určený pro někoho jiného, pro její sestru… Dva pečlivě zabalené bramboráky s nastrouhanou mrkví, ještě vlahé. Ten dar bych chtěla někomu vrátit… předat poselství jako v tom filmu, který jsem zapomněla jak se jmenuje..

A včera v noci se mi ozvala na blog Muris. Ta legendární Muris u které jsem se učila blogovat, když jsem začínala.. špatně spím, ale tohle virtuální setkání mně teda brzo ukolíbalo…