
jako sen
Před chvílí jsem se probrala a uvědomila si, jaký byl ten dnešní den dar. Odpoledne jsem řečnila na obřadu pana Sýse a vůbec jsem nečekala takové překvapení na závěr. Ano, Tomáš s Irenkou si povídali v kanclu cosi o dudách, ale to mi přišlo tak nějak absurdní, že jsem to vytěsnila z mysli. Odřečnila jsem a po několika reprodukovaných byl obřad korunován skladbou poslední, která zazněla naživo z muzikantské galerie. Nebyly to jen ty dudy, ale zazněl i zpěv. Bylo to nádherné a přála jsem si, aby to jen tak neskončilo a ono se mi přání splnilo. Snad deset slok…. a nebyly to dudy ale gajdy a ta píseň byla vánoční koleda z Valašska. Ach, jako když slyším VUS Ondráš, jak jsem psala včera, tak to znělo a já jsem postupně jakoby zvedala hlavu a nabíjela mě nějaká ušlechtilá síla. Poděkovala jsem na závěr a běžela hned oklikou na galerii poděkovat za ten zázrak. Nešlo to jinak, na závěr roku jsem dostala dárek jaký jsem nečekala… byla jsem jako nadšená vzrušená fanynka a ani jsem muzikantovi a zpěvákovi Michaelu Pospíšilovi (zeptala jsem se na jeho jméno) neřekla nic tak za co bych měla být na sebe pyšná, jen jsem nadšeně s prominutím hýkala a přišla jsem si jak malé děcko co bylo obdarováno kouzelnou hračkou. No, páni, říkám si teď, pan zpěvák a muzikant byl ze mne asi také vedle, fanynka jak vyšitá… cestou zpět jsem si opakovala nápěv a snad i nějaká slova, chtěla jsem si tu koledu zazpívat, mám doma tlustý zpěvník – Zpěvy doby vánoční a roky jsem neměla potřebu ho otevřít, ale dnes ano. Jenže než jsem došla domů párkrát jsem se zahovořila a v mysli mi zůstal jen ten krásný pocit, ohlas, dojem…
http://renesance.opocno.cz/hudebni-kurz/
Ale tím kouzelný den ještě nekončil. Následující obřad byl doprovázen též reprodukovanou hudbou a zazněly zde dvě písně, které miluju, ale velmi dlouho jsem je neslyšela. Žiju teď spíš přírodou než hudbou a asi je škoda se hudby takhle dobrovolně vzdávat… Tak co to bylo… Karel Gott a jeho geniální Stokrát chválím čas s úžasným textem Zdeňka Borovce…
Euforie ale ještě neskončila, ozvalo se ještě nadčasové a mnou neprávem zapomenuté Louis Armstrong – What A Wonderful World… co si více přát, snad aby nás měl ještě někdo rád řečeno slovy klasika… No a pak jsem došla domů, trochu jsem se ometla v kuchyni a šla si lehnout… ještě bylo venku světlo. Bylo toho na mně dnes trochu moc, ale velký dobrý!
Jsem unavená, tahle doba mi přináší samé drobné a také větší starosti a trable. Těším se na slunce, teplo a jarní přírodu. Ještě že přichází i radosti, které ty chmůry alespoň na chvíli rozeženou… Letošní zima na smutečce je sice smutná, ale jak vidíte také přináší naději a setkávání. Nedávno jsme doprovázeli na poslední cestě podivuhodnou ženu s ezoterickými schopnostmi a včera mladého básníka a filosofa. Vzpomínky na smuteční síň plnou mně neznámých ale krásných oduševnělých tváří (jak to safra vyjádřit, nezní to jako krásné nové stroje??) snad z celé republiky mne dovedou na chvíli prozářit a procítit znovu tu atmosféru. Ještě není tak zle, jen to chce na sobě pracovat a nepoddávat se smutku a tísni. A být udivován, vnímat a přijímat dary které přichází.
Na něco jsem si vzpomněla….
http://rozvedena.blokuje.cz/novy-rok-2013-na-balde
https://www.arta.cz/index.php?p=gallery_new&site=default&gid=81&tag_id=
Taky mi v posledních měsících přišla vhod hudba, různá. Jinak než dřív.
No vida, a ty jsi navíc hudebnice. Mám starou kytaru a trampskou minulost, stále na to myslím že bych si to osvěžila, málo zpívám… skoro vůbec a je to chyba.,
Sice se chystám na nějaké kocerty filharmonie, ale můj poslední největší hudební zážitek je z obyčejné moravské lidovky Teče voda teče.
Jenže v tomto neobyčejném podání francouzského černouška.
Možná ani neví co zpívá, ale tak procítěně jsem to asi ještě neslyšel.
https://www.youtube.com/watch?v=3u9V_zmssh4
Já se nikam nechystám, mám bez vakcínu jen tu přírodu.. no a smutečku, tam je taky živá hudba (varhany, housle) ale repertoár stále stejný, jen ty gajdy to narušily a někdy i kytary nebo trubky.. ale málo. Jak jserm psala lišce, nezpívám ale ani si jen tak pro sebe nezatancuju. Jsem nějaká chcíplá… nebo co. Chybí slunce.
No, já to ve Francii naživo neslyšel, jen jsem to náhodou našel na trubce:-)
Sluníčko chybí a taky to na sobě cítím, ale aspoň je čas na čtení a trochu kultury.
jojo, aha, já to myslela na tu filharmonii … je to velmi dojemné a čisté, tak křehké.. člověk dostane chuť si také zapět, tolik lidovek máme z dětství v mysli zarytých, stačí náznak a hned to naskočí…