bílé kotě
Před vánoci, vlastně jak se dívám, začátkem prosince, se nám stala ve smuteční síni při rozloučení s paní ZJ velmi zvláštní příhoda. Byl to vlastně takový snový příběh a zanechal ve mně libý pocit nebo spíš potvrzení, že jsou věci mezi nebem a zemí, které se ti stanou jen několikrát za život a ty si s nimi nevíš rady. Prostě to tak najednou přijde, spadne a ty jsi rád, že v tu chvíli jsi přítomen právě zde. A bylo nás plno, co jsme byli rádi a poslední rozloučení tím pádem nebylo tak truchlivé, ale radostné a předávalo naději, že smrtí život nekončí…
Bylo to tak – obřad začal první skladbou, jsme všichni ve velíně, za tmavým sklem, máme otevřené dveře do chodby a najednou někdo z nás jen tak maně nakoukne doleva a u závěsu, kterým vcházíme my, personál, do smutečky, kde se vzalo tu se vzalo.. sněhobílé kotě (bílé kotě je mimochodem rarita, říká Irča, která žije na vesnici a ví věci o kterých měšťák nemá potuchy). Než jakkoli zareagujeme, kotě vejde do smuteční síně. Jeho první kroky vedou dozadu za rakev, obejde ji a chvíli se promenáduje před první řadou v místě kde sedí nejbližší rodina. Poté už o milém kotěti moc nevíme, ale po celý obřad se tam všelijak proplétá a nechává hladit. Vidíme ji pouze když stoupá po točitých schodech směrem ke galerii pro muzikanty a pak se objevila u jedné paní na klíně, v místě, kam vidíme i my z našeho velínu. – Ale už je čas na poslední skladbu, spouští se rakev, smuteční hosté povstávají, vcházím do smutečky abych ukončila obřad a nevěřím svým vlastním očím. Vpředu, kousek ode mne, kousek od hostů a kousek od závěsu stojí to bílé kotě. Rozhodilo mě to, chvíli ho pozoruji, ale déle to nejde, musím řečnit. Než jsem skončila kotě zmizelo opět za závěsem. Pobylo tu s námi po celý obřad a poté jsme ho museli odchytit a provizorně umístit za zavřené dveře kanceláře, aby se nedostalo po točitých schodech dolů, do strojovny. Tam bychom ho už těžko dohledali.
https://www.youtube.com/shorts/bvQbwO0haKQ?feature=share
Měli jsme trochu obavy, jak se k přítomnosti kotěte na obřadu postaví rodina pozůstalých, ale dopadlo to naprosto nečekaně… ! Přišel mi mejl s poděkováním: ….. – jménem všech si dovolujeme poděkovat za důstojné rozloučení s paní ZJ. Doufáme, že se za nás Zdenka nemusí stydět. A bílá kočka tomu všemu dodala trochu jiný rozměr…
Odpověděla jsem: …Jupíííí, děkuju vám všem za všechny aktéry a vyřídím i v kanceláři. Jsme rádi, že jste spokojeni a že vám nevadilo to bílé přítulné kotě. To byl takový malý vřelý nečekaný bonus – pozorovali jsme ho přes tmavé sklo, bylo ho všude plno a mnoho smutečních hostů ho hladilo… Vůbec netušíme kde se tam vzalo a kdo ho hlavně vpustil dovnitř. Paní Kubíčková ho viděla před obřadem pobíhat venku. Uviděli jsme ho pak pozdě, už vklouzlo zkraje obřadu pod závěsem dovnitř a odešlo stejnou cestou, zřejmě v době když jsem v závěru děkovala. Když jsem naposledy vcházela, zahlédla jsem ho poblíž pultíku. Trochu mě to vyvedlo z míry. Hlavně ale, že to kotě bylo bílé a ne černé :)..
Odpověď: Milá paní Škrochová, kotě bylo naopak velikou symbolikou, kočky byly u maminky vždy a všude. Prostě tam mělo být. Díky.
Tady by mohl ten podivuhodný příběh skončit. Kotě, které ani zdaleka nevypadalo na bezdomovce, jsme vypustili ven.; zmizelo a od té doby jsme ho neviděli. Ale za týden mi přišla ještě jedna odezva. Na obřadu byla přítomna spolužačka Zorky a ta mi od ní přeposlala screenshot. … Jenže, jak říkám, ta kočka zmizela v nenávratnu. Byla čistá, spokojená a zaoblená. Žádná prašivá tulačka…
A to je konec příběhu, na který nezapomenu a jsem za něj moc ráda. zuzi
