Všechno, co mám ráda

slunečný sólo výlet za Zderaze do Luže

Tak, měla jsem plán, že dnes si udělám radost a udělám si odpočinkový den. A konečně zabloguju ten krásný výlet, můj poslední sluneční jen tak v triku. Ale zase mi to nedalo a vypracovala jsem si tři těsta na vánoční cukroví. Je to moje vášeň a nevím kdy přestat. Zastaví mě až Štědrý den a nutnost skoro všechno to napečený vzít znovu do parády a nazdobit a naplnit krémem a marmeládou. Dnes jsem ale v tom spěchu udělala nevědomky velký experiment, který možná bude přelomový. Zaměnila jsem pudinkové těsto na strojkové cukroví s oříškovým na vanilkové rohlíčky. Zjistila jsem to prakticky hned, jak jsem ty rohlíčky začala tvořit, ale já nevím proč jsem v té práci pokračovala… vlastně vím proč. Přiznávám, byla jsem líná se jít přesvědčit do ledničky, kde ta 3 těsta trůnila a čekala na akci, jestli v tom není nějaký háček. Jo, byl. Ale ty rohlíčky byly strašně dobrý. Takový jemnější, lahodnější. Ale musí se rozležet. Tohle těsto je po upečení natvrdlé. Těsto na rohlíčky jsem použila do strojku. Slepím a konec omočím v čokoládě. Z části jsem ale ty rohlíčky nakonec také vyválela a zítra bude degustace. Možná to změní moje zkostnatělé návyky a ten omyl se stane objevem.

Výlet zabloguju zítra, fotky jsem si zmenšila a také vyfotila lišce štětce a někde jsem si vzpomněla mám i slíbený rolák… také lišce. V lednici mám ještě to poslední těsto – linecké podle Marie Janků-Sandtnerové. Musím to vydržet a další nezadělávat!!!

Tak to zkusím… jsem v klidu, vánoční těšení je ale v čudu. Padla na mě tesknota.

Nechala jsem se vysadit na Zderazi u křižovatky na Proseč a Nové Hrady a protože to už všude znám (teda skoro), vybrala jsem si alespoň kousek, kde jsem ještě nebyla. Takový malý kousek neznámý hned ze začátku. Prošla jsem si zderazská humna a moc mě to bavilo. Stezka vedla podél zahrad a končila u zemědělského družstva. Pak polňačkou k lesu a zase taková krása. Zvláštní pocit… utěšené místo plné nesdělitelné milosti, právě tam, kde se stezka se lomila okolo lesa doleva, a poté tím lesem klesala podél Pivnické rokle do údolí řeky Novohradky. A cestou podél řeky kolem několika osamělých chalup jsem došla do obce Bílý Kůň a dál do Luže. Kde jsem nasedla do linkového autobusu a odjela domů. Nebyla jsem zde mnoho let a leccos bylo jiné. Tahle osamělá pouť mi prospěla. Přijde mi, že tohle je právě to, co mám nejraději. Jít sama krajinou, která nese stopy člověka, a občas někoho oslovit, abych se na něco zeptala. Jako teď. A musí svítit slunce. To je nezbytné.

A kdo je hodně odvážný, může nahlédnout do velmi osobní galerie. V lese nad Pivnickou roklí jsem si udělala sadu selfíček. A nasázím je sem všechny. Ať si mě užijete! V tak dobrém rozpoložení jako tehdy myslím teď hodně dlouho nebudu. Mám velké trápení. Vánoční svátky mně zhořkly. Neslavím.