Volákův kopec, kultovní místo krajinářů, zdolán!

Vysočina poprvé

 

Pokořit Volákův kopec v Kameničkách vymyslel miláček. Někde něco přečetl, zjistil, vypátral a nesneslo to odkladu. Přidala jsem do cestovního plánu les v okolí, abychom si, když už tak mocně rostou, nahamounili  i nějaké další  houby na zimu. A tak jsme v sobotu po obědě vyrazili, ještě to mám v čerstvé paměti – bylo to 14. září 2014!

Na Volákově kopci jsem nebyla ani nepamatuji, myslím jen jednou. Vysočině (konkrétně Svratecku) se od jisté doby vyhýbám, je pro mne spojena s ne zrovna příjemnými vzpomínkami, nechci  to říci natvrdo – nepříjemnými; zkrátka, nijak mne to tam netáhne.  Ale Volákově kopci se tentokrát nějak nedalo vyhnout…

I vzali jsme foťák, koš na houby a nůž a vyjeli do Kameniček. U hospody jsme zaparkovali a vyrazili na kopec-nekopec Volákův nebo také Vojtěchův. Ani jsme se nezapotili a byli jsme na vrcholku. Nikde nikdo, jsme tu úplně sami, a je tu moc hezky. Romantika pro dva. Malý zatopený lom, dvě klasické lavičky a okolo lem lesa, nebo spíš lesoparku…  a všude vychozené cestičky. Než si dáme společnou meditaci na lavičce, jak máme ve zvyku (je to dobré na snížení tlaku, posílení vzájemnosti a tak, ale hlavně nás to hodně baví…), procházíme se lesíkem a miláček fotí panoramata… Netrvá však dlouho a mám první houbu. Záhy zjišťujeme, že jich je tolik, že je není kam dávat a tak miláček odchází k autu pro koš. Tam i zpět to čítá 2 kilometry, zjišťuje po návratu na kopec.

Nacházím obrovského hřiba, a to nás uvádí do eufórie. Fotíme se s hřibem, bez hřibu, na jedné, i na té druhé lavičce, u jezírka i v lese.  Máme nasbíráno, nafoceno a odcházíme zpět k autu.  Miláček startuje a já zjišťuji, že mi chybí taková titěrná taštička se všemi doklady, kartami a penězi. A přesně vím, kde zůstala. Nahoře na kopci visí zezadu na lavičce. Eufórie přerostla v neopatrnost :).

Vracíme se znovu na kopec, tentokrát o mnoho svižněji než poprvé. Miláček jde na kopec již potřetí v průběhu několika hodin, já podruhé. Ještě že tato lokalita není tak frekventovaná jako Karlův most. Taštička tam naštěstí stále visí, stejně jako ta zapomenutá v Bad Ischlu předloni… v Ischlu v parku se ale promenádovalo podstatně víc lidí a vzpomněla jsem si na ni po cca 3 hodinách. Přesto tam stále na mne čekala pověšená zezadu na lavičce netknutá… zázrak.

Po návratu domů scénář obvyklý. Obalování klobouků, dušení hub a do postele k půlnoci…