Kvě 282024
 

Novohradky budou, už se vracím do reality. Ale nemíním na ty dva dny zapomenout!!

V sobotu odpoledne a v neděli večer /až do půlnoci jsem žila hokejem. Přiznávám, že mě kovid nepěkně poznamenal. Nebo pěkně?? Totiž.. přestala jsem se dívat na televizi. Nějaká averze nebo co to je. Prostě je to furt vypnutý a když si po půlroce vzpomenu, že bych mohla dát nedělní western na dvojce, musím se snažit ji oživit. Tahle doba nezná žádné Tak to bylo, tak to je a tak to bude. Ne, furt je všechno jinak. Asi se to vyvíjí či co, doba se nás snaží vymanit z uprděné přítomnosti, vychovat nás ke změně a vrhá nás vstříc novým skvělým zítřkům, kde všechno co bylo už není. A tak když si chci koupit zase tu starou dobrou vyzkoušenou podprdu a rtěnku magnetic 05 nebo DIADERMINE lift +hydra-lifting serum… už to neseženu. Ale kam jsem se to dostala?

Ano, kovid mě změnil. Jsem víc a raději sama. Ale lidí se nezříkám, to bych přišla o spoustu radostí. Jen mi je o samotě dobře. O samotě a pokud možno venku. Tam kde to znám, kam se ráda vracím (třeba Maštale) anebo v místech, kde je to pro mne nové. A to jsou nyní pro mě Novohradské hory.

Televizi jsem loni nažhavila na biatlonovou sezónu. Už jsem se těšila, ale záhy se ukázalo, že nebylo na co. Doba Gabriely Soukalové a ostatních borců, které tehdy nakazila svým elánem a schopností na sobě zapracovat a zvítězit je pryč. Je to vůbec možný nebo si to jen namlouvám? Že jeden tahoun dokáže změnit celé stádo? Ať je to jak chce, český biatlon skomírá. Všichni se chlácholí a doufají že zítra pojedou a zastřílí líp a pozítří ještě líp, ale nic se nemění.

Sledovat v TV hokej mě už dlouho nebere. Přiznám se, že z nynějších hokejistů znám pouze 100x opakovaná jména těch nejlepších. Pastrňák, Voráček… Občas jsem si nějaký zápas našich na mistrovství pustila, ale nedchnout jsem se už nikdy nedokázala. Hokej mi byl fuk. Až teď jsem procitla a díky za to.

Začalo to sice později, v pátek, ale bylo to velmi intenzivní. Páteční semifinálový zápas se Švédy byl pro mne šťastným šokem. Hoši hráli jak z partesu a já byla v celou dobu jak na jiným světě. Vzrušená, strachující se, stoprocentně zaujatá, užívala jsem si to jako dobrodružný film od začátku až do konce. Bonusem se staly dva nachlup stejné góly Sedláka, sám a mezi betony. A naprostou eufórii u mne vyvolal jeho třetí gól na konci zápasu do branky bez gólmana, ale sám později přiznal, že už když cílil věděl, že uznán nebude. To jsou jen střípky..

V sobotu odpoledne jsem si pustila telku na zápas Švédů s Kanadou o bronz v očekávání líté bitky, ale NIC z toho se nekonalo. Dokonalá nuda a nezájem na ledě i v hledišti. Kdo by tohle čekal? Já tedy ne a u obrazovky jsem zůstávala jen díky očekávání, že se to změní. Nezměnilo, snad jen na konci. Hra se bezzvučně přelévala z jedné strany na druhou takřka bez přerušení a uvědomovala jsem si že najednou výjímečně slyším zvuky ze hry – nárazy kotouče, brzdění na ledu atp.. Nikoho to asi nebavilo. Na ledě ani v hledišti.

Zato večer přišlo vyvrcholení! A Jágr ho předvídal před zápasem ve studiu. Nebál se zastat zatím nebodujícího Pastrňáka a na plný koule před všema “slíbil”, že jeho čas dnes přijde a rozhodne. A stalo se. Až jsem se lekla, když to začalo! To byla jízda, panečku. Něco jiného než odpolední ospalá selanka. Únava neúnava, jelo se na plný koule od začátku až do konce. Bitva z obou stran. Švýcaři nezůstali za našimi pozadu a všichni jezdili, atakovali a stříleli jako diví. Ale přesto jsme na první /Pastrňákův gól čekali tak tak dlouho. A pak přišel ještě jeden, takový nenápadný, ale milý. Přežili jsme to a oba brankáři byli výteční. Ten náš ještě o fous lepší – Lukáš Dostál. 23 let a neuvěřitelný klid. Šel a šel, minutu po minutě, řešil co bylo třeba a dopředu nemyslel a nestrachoval se. Tak nějak to sdělil sám. A ještě jedna legrácka. Pobavilo mě v jednu chvíli, když se Ondřej Beránek při výskoku po letícím puku ocitl k překvapení všech na švýcarské střídačce. Slušně „pozdravil“ a skočil zpět na led.

Nadchla mě nejen ta parta našich “dobře vybraných” hokejistů, která byla jak 4 mušketýři. Jeden za všechny a všichni za jednoho. Šlapali jak dobře namazaný stroj. Dřeli, atakovali… A to je zázrak. To se prostě jen tak nevidí. Myslím ani v jiných oblastech našeho malého českého světa. Je to pro nás všechny výzva. Být lepší, pracovat na sobě a chovat se vstřícně. Chytit příležitost za pačesy. Ale musíme TO postřehnout a rozvinout. Být připraveni ten dar přijmout, jak říkal svého času na Baldě, na novoroční mši, tehdy reverend ADRIAN JAROSLAV SEDLÁK.

Odbočila jsem, omlouvám se. Nejen, že jsem se bavila hokejem, ale i tím vším okolo. Musím říci, že i televizní studio se povedlo a nemohu vůbec nic nikomu vytknout. Fakt nevím, jak se ti tři moderátoři jmenovali, ale byli všichni skvělí. Každý jiný, ale nadchli mě do jednoho. Mám z nich jen ten výjimečný a slavnostní pocit. Bezejmenný.

Televizní kompetentní komentátor s nápadnými brýlemi, chválím, že si vzal nakonec na poslední dva zápasy sice nápadné ale bezbarvé obroučky. Předtím měl červené a vyčníval. Nebylo to košer. …A pak ten krásnej elegantní chlap s výborným vyjadřováním a krásným úsměvem a životem zvrásněnou tváří. Toho jsem si zamilovala. A nakonec jemný uhlazený, tak trochu mírně na pohled ostýchavý mladík, ale suverénní a nadšený ve vyjadřování… já tleskám. Úžasný výběr. Toho tolik vychvalovaného Voráčka se Zárubou jsem nějak neregistrovala.

Sledovali jsme s m. přímý přenos až do konce. Poprvé jsem slyšela hovořit trenéra Radima Rulíka a jeho asistenta Jiřího Kalouse. Neznala jsem je. Nesmírně si jich vážím. Nejsou to žádní exhibicionisté ale poctiví pracanti, co dali do své práce duši. A stejně jako oni tak i hráči podřídili své ego společné myšlence. Uspět. Vyhrát. Gratuluji.

Hmmm, taky jsem si pořídila nové brýle. Už jsem je potřebovala. …Několik nových brýlí a jedny z nich jsou takové, že mě v nich lidi na městě nepoznávaj. Míjí mě a nic… vyfotím se. POZDĚJI.

V sobotu před hokejem jsem malovala hračky pro pana Doležala. Schválně.. poznáte kdo to bude? Kdyby mi to mistr neřekl, tápala bych. Ta jediná vlevo je vzorová od mistra. Dnes je úterý, přijelsi pro ně a přivezl mi bezhlavé pipinky. Na ty se těším, konečně se pořádně rozmáchnu!!

Ano, nechceme ani jeden z nás na ty dva dny euforie a štěstí jen tak zapomenout. Chceme si ten pocit a nejen “ten pocit”, ale i “to hlubší” zachovat ve své mysli. Vracet se k tomu zážitku a mít ho stále v paměti stejně jako novoroční setkání s reverendem Sedlákem na Baldě.

Dnes ráno jsem požádala m., aby také něco napsal. Jsme každý jiný, jeho styl je takový inženýrsky strohý a technický, ale jeho radost je opravdová, nekalkulovaná a nebojím se říci i horoucí. Stejně jako moje. Tak ať nám to všem vydrží. Hodí se říci – Až na věky. Amen.

Z rozhovorů s trenéry a jejich okolí vyplynulo, že měli nejen vizi, čeho by měl tým dosáhnout, ale i velmi důkladně promyšlenou mnohastupňovou strategii, jak to realizovat. Takto postupují  úspěšné firmy, tím, že formulují a naplňují svou vizi, misi a strategii. I ve sportu ji uplatňují úspěšní trenéři, alespoň v zahraničí. Podle zpráv které máme a především z výsledků, je však v našem sportu tento postup výjimkou. A bohužel nejen ve sportu. Tam, kde by měl být tento přístup (vize, mise, strategie) naprostou samozřejmostí např. státní správa (od komunální úrovně až po vládu) je nahrazován jen jalovým žvástáním, řešením zástupných a nepodstatných problémů apod.

V tomto smyslu by mohla být výhra v mistrovství světa v hokeji událostí s velkým přesahem a dopadem i do každodenního života společnosti i jednotlivců. Krásným příkladem, čeho lze dosáhnout promyšlenou poctivou prací. Nechceme na ni zapomenout a budeme ve všech oblastech veřejného života porovnávat přístupy, metody a dosažené výsledky. Ty jsou nejdůležitější a podle nich by měli být odpovědní lidé hodnoceni. Nikoliv podle toho, jak své selhávání dokážou okecat. 

Děkujeme vám všem, páni trenéři, hráči, i sporťákům v televizi, co nám vaši slavnou misi tak nádherně zprostředkovali, za dva dny které otřásly našim světem. Dlouho nám nebylo tak skvěle a nezapomeneme. Zdraví Vaši miláčci.

… A užijte si hoši pořádně ten pocit radosti z dobře vykonané práce.

  4 Responses to “Víkend jak na obláčku – aktualizace den poté 29.5.24”

  1. Ahoj Zuzi, tak já třeba sporty, včetně toho fotbalu- o kterém píšeš-vůbec nesleduji.
    Takže jsem ten článek jen tak prolítnul, jestli tam bude i nějaké vnitřní osobní sdělení.
    A dobře jsem udělal 😀

    “Zato večer přišlo vyvrcholení! “

    • Ahóóój Saule! Konečně nějaký koment, tady to skomírá… no to jsem ráda, že sis tam našel to svoje, budu muset občas zamířit o do takových oblastí, koukám .. aby se to oživilo. No, vidím že ty sporty kromě amatérské cyklistiky, té tvojí, nejsou tvoje doména, fakt jsi to jen tak přelítl… byl to HOKEJ :))).

  2. Ale neskomírá, neboj.:-)

 Leave a Reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

(required)

(required)

css.php
Tvorba webových stránek: Webklient