Valící se duchovno 4. / Na Litomyšl! A letos už potřetííííí!

Litomyšl moderní a nostalgický návrat na Černou horu

Začít a pak se uvidí si říkám. Jsem teď permanentně unavená. Mám toho uspěchanýho života už plný kecky. Hlava rozhučená z reality jak včelín a přede mnou dvě knihy, které se prostě musí brzy přečíst. Ta kamarádčina dosud nevydaná je depresivní a bez ohledu na její nesporné literární kvality postupuji pomalu, vstřebávám ji těžce. Dnes jsem si donesla z knihovny zamluvenou Toyen a vyděsilo mne 500 stránek. A já bych nejraději jela do Novohradských hor a užívala si samoty ve dvou. Blíží se to. Řekli jsme si po míze a po velikonocích. Míza asi zítra skončí, už je jí méně a méně a je kalná. To značí konec. I když! mravenci jsou ještě zalezlí. Na rozdíl od klíšťat. Ty už vylezli a otravují sběračům mízy život. Ale velikonoce budou co by dup. Odpočinout si od všeho… vyčistit si hlavu, změnit místo. Už jsme domluveni s panem Benešem, že nocleh bude, tak se těšíme. —–

Litomyšl nás jako pokaždé přivítala svou široce otevřenou náručí a vstoupili jsme do jejího krásného světa. Světa kultury, moderní architektury, umění a inspirativních zážitků. Je to zde prostě jiné než jinde. Já to tak cítím a jsem ráda, že být přítomna v Litomyšli je pro mne vždy svátek. Je to snad lepší než zde bydlet. Kam bych se potom tak těšila?? Litomyšl je velká tak akorát, je sevřená a není tu mnoho hluchých míst jako v jiných městech. Vnímáte to také tak? Pořád je na co koukat a co objevovat. Jako dnes.

Přijeli jsme do Litomyšle v sobotu 24.2.2024 – na Mezinárodní den průvodců. Litomyšlské Ičko uspořádalo při té příležitosti netradiční dvouhodinovou vycházku za moderní architekturou města. Sraz byl před zámeckým Ičkem a sešlo se nás docela dost. Průvodkyní nám byla velmi sympatická zkušená a znalá žena, která měla s sebou i poznámky na papíře, aby byla připravena na vše. A nečekaným bonusem se stal i starosta Litomyšle – Daniel Brýdl (syn Miroslava Brýdla, prvního porevolučního starosty, který díky svým postojům, názorům a úsilí významně posunul vnímání a roli architektury ve městě). Předbíhám, ale tahle archiakce byla prostě skvostná, nemohlo to být lepší!

Dám pár fotek pro navnadění a jdu do hajan. Zítra budu pokračovat.

Náměstí Václava Havla – prostor před zámkem a portál zámeckého pivovaru, kde sídlí jedno ze dvou litomyšlských Iček a jedna z mnoha podivuhodných litomyšlských laviček.

Na úvod jsme zůstali na svém místě, od paní Blanky Brýdlové z Ička jsme vyfasovali brožurku o moderní architektuře v Litomyšli a paní průvodkyně nám představila nejbližší objekty, kterých se téma MAL týká – zámecký pivovar, Kostel Nalezení sv. Kříže, Klášterní zahrady, Piaristická kolej, Regionální muzeum a sdělila nám několik jmen iniciátorů, kteří se o architektonický rozmach Litomyšle po sametovce nejvíc zasloužili. První starosta Miroslav Brýdl a jeho následovníci, městská architektka Zdeňka Vydrová, spjatá s Litomyšlí od roku 1991 a dva nejvýznamnější architekti – Josef Pleskot a Aleš Burian. Architektů spjatých s pojmem !moderní architektura“ je zde ale víc. A s Litomyšlí je také spjatý výtvarník-sochař Olbram Zoubek. Mnoho let restauroval na zámku sgrafita a na jeho sochy narážíme opravdu všude.

Pokračovali jsme skrz Klášterní zahrady, dověděla jsem se, že Zoubkovy sochy u bazénku představují jeho rodinu a pokračovali ke hřbitovu /cestou ukázka moderních rodinných domů) a dál na návrší Černá hora, kde nás čekala spousta architektury a zajímavých informací.

Sportovní areál Černá hora

Vrátím se zítra nebo pozítří – štve mně, že u starých textů „odešly“ fotky co byly nahrané z rajčete a na rajčeti jsou zrušena nejstarší alba, zjistila jsem to až nyní, když jsem hledala rok 2008, je to fuč! ale dám-li do vyhledávače rozvedena blokuje klášterní zahrady, miniatury se objeví…

Sportovní areál Černá hora nevznikl hned, rodí se od konce 90. let. Programová studie je dílem architektonického studia Burian (sic!)-Křivinka. Kromě výstavby krytého bazénu (ten jsme viděli) a rekonstrukce hřišť byl zastřešen zimní stadión a vystavěna tribuna stadionu letního (to je bomba!). Ale ještě větší bomba je ten krytý bazén, koukáme na něho, ale dovnitř nenakukujeme, pokračujeme dál k Novému kostelu Církve bratrské.

Na každé zastávce nám starosta Litomyšle pověděl nějaké novinky a zajímavosti týkající se stavby nebo i jiné pozoruhodnosti. Zde třeba zmínil, že vodu do bazénu včetně vody na zalévání sportovišť mají zdarma, protože na Černé hoře nejsou vrty, ale voda přirozeně a vydatně vyvěrá ze země, a to prosím není celostátně zpoplatněno! To je pro mě novinka…

V kostele nám vyprávěl o jeho vzniku a využití kazatel Daniel Kvasnička. Starší muž mě překvapil svým neformálním oblečením a kostel, podle jeho slov, svou širokou otevřeností. A rovněž jistou neformálností. Působil na mě spíš jako klub sdružující hodné lidi s určitým zájmem. Zapamatovala jsem si jeho větu, že Bůh nesídlí zde v kostele, ale přichází sem s lidmi.

V následující fotce prostoru oltářiště jsem vložila logo Nového kostela. – Na podobě oltářiště se podílel významný český umělec Karel Malich (zemřel 24. října 2019 ve věku 95 let). Jak vidíte byl to minimalista a ten styl kostelu sluší. Prostý bílý interiér, v průčelí Malichův stůl, jednoduchá kazatelna a na stěně Malichova plastika Dva kruhy – černý kruh protíná bílý. Symboliku můžete zkusit hádat, ale v podstatě je to jen na Vás.. Jako když Bůh vkročí do kostela až s Vámi. Plastika byla již hotova a „kostel“ ji dostal od umělce zadarmo.

Byla jsem procházkou nadšena. Průvodkyně nás protáhla po místech a spojkách, kam bychom se my „cizí“ nepodívali.

Další zastávkou se stal Holárkovský dům u říčky Loučné. To není fotka před zámkem, i když ta psaníčková sgrafita jsou hodně podobná. Moderní Litomyšl byla proložena jednou „starou“. Holárkovský dům je unikátním dokladem výstavby měšťanské vily na okraji města na konci 16. století a jeho současný majitel a neúnavný obnovitel Jaroslav Střasák s rodinou již několik let tvrdě ale s radostí pracuje na jeho znovuzrození. Ach….. rodinná pouta a úžasný smysl života. Zachránit krásnou architekturu. Pracovat s láskou…

Laskavostí majitelů jsme se podívali do obydlené zóny. Zde se bydlí a stále buduje. Není to penzion ba ani restaurace.

Vracíme se podle Loučné ke středu města a zastavujeme se u legendárního autobusového nádraží. Už jsem o něm psala několikrát, a tak dám pár odkazů. Od dob minulých trochu zašlo a nefungují o víkendu veřejné toalety, ale stále je hodno obdivu. Díky díky, že na volném prostranství s parkem a novou uměleckou tyčí v národních barvách nevyrostla budova městského úřadu, jak bylo „někdy“ v plánu. Byla by to věčná škoda…

Další zastavení – před budovou gymnázia (foto s NSP) a poté chlouba L“itomyšle – nová nadchodová vyhlídková lávka). Mrkněte na blog, určitě, dám odkaz.

Po návratu jsme se šli nostalgicky podívat na chudáka pejska, který na nás minule tak smutně kňučel. Koupili jsme mu něco na zub.

Tentokrát bylo situace jiná. Bylo hezky a stezka byla plná běžců a výletníků. Našla jsem místo s pohozeným jmelím a cestou zpět jsem si plánovala, že si ho odnesu. Zapomněla jsem na něho. Jako minule. Pejsek byl v kotci a už na nás nekňučel. Evidentně jsme mu byli šumafuk. Ale u plotu si ten filuta vyhrabal malý otvor a tím usilovně prostrkoval čumák. Maso dostal, ale vděk žádnej. No, co se dá dělat…. A potřetí už pro to jmelí nepůjdeme. Howg.

Litomyšl na sklonku roku

Litomyšl na poslední chvíli