Valící se duchovno 3. / Na Litomyšl! Letos už podruhé.. aktualizováno 6.3.24

Váchal, pes a bažant

Tak jsem tady. Utrhla jsem si kus času, abych zaznamenala naši druhou letošní Litomyšl. Ale od té doby jsme v Litomyšli byli ještě dvakrát. Litomyšl je krásná a lákavá a s každým dalším výletem tam na něco narazíme proč by bylo dobré sem zase co nejdříve vyrazit. A tak jsme se zde ocitli během tří týdnů třikrát.

Nejprve mimořádně Portmoneum a Váchalův Cestopisák a nato známá trasa na Černou horu / to popíšu dnes. Minulý týden se konala opět mimořádná dvouhodinovka – s průvodcem po Litomyšli za moderní architekturou a pak zase na Černou horu / nesmějte se – nakrmit psa a jmelí! A včera se v Litomyšli slavilo narození Bedřicha Smetany – Vyvalte sudy, narodil se nám Bedříšek/ různé prohlídky, vepřové hody a 200 piv zdarma! To jsme nemohli chybět. Celý den jsme na nádvoří zámku u pivovaru nevydrželi, vymyslela jsem novou trasu na vyhlídku Fajmonova lípa. Ten výlet byl podivuhodný, byla jsem jeho neobvyklou náplní nadšena, ale miláček tentokrát zlobil. Moc zlobil. Jako malé děcko. Dokonce se chtěl z trasy předčasně vrátit. Ale dokončili jsme to a já si vychutnávala každý krok… ušli jsme ten den cca 20 km. Ale teď k Portmoneu.

Nezačali jsme dobře. Měli jsme málo času, od našeho tradičního parkoviště u autobusáku nám zbývalo ještě cca 1/2 km k Portmoneu a já jsem hned od startu nabrala špatný směr a musela jsem to docela složitě korigovat s mobilem v ruce a nálada byla hodně napnutá. Ale stihli jsme to a zjistili, že je to akce pořádaná pro jakýsi zájezd, ale i pro veřejnost. Proto si myslím, že byla této prohlídce věnována výjimečná pozornost a měli jsme zkrátka štěstí. Protože jinak se zde osobně neprovádí, návštěvník se obsluhuje sám.

Nebyla jsem zde poprvé, ale v Portmoneu je vždy na co se dívat, protože si stejně všechno nestačíte prohlédnout. Josef Váchal – malíř, knihař a grafik byl výjimečný svou imaginací a pracovitostí. Do Litomyšle ho pozval mladý měšťan Portman a 4 léta mu Váchal velebil interiér chalupy. Pak Váchalovi cosi nesedlo a svou práci skončil. Ale stihl toho opravdu hodně. Vyřezal a vymaloval nábytek a kompletně vyzdobil štětcem umělce dva pokoje.

Nemohu vyprávět celou historii Portmonea, jen vás chci nalákat k návštěvě, protože něco tak neobvyklého jinde zkrátka neuvidíte. Portmoneum je nově zrestaurováno, baráček i malby, a přibyla podkrovní místnost, kde si můžete dát kafe a hlavně si pustit videomapping, který mě zcela odrovnal… a to se považuji za náročného diváka. Prostě je to jen 13 minut, ale každý okamžik je úchvatný, včetně celého konceptu tohoto milého a hravého dílka. A je tam jedno velké překvapení!

Nejprve nás Mgr. Hana Klimešová v podkroví seznámila s Váchalovým cestopisákem. Chtěli jsme podle něho před lety jít, ale asi už na to nemáme koule… 2 dny jít 40 km denně, pak 28 a a opět těch 40. Prostě okružní cesta Vysočinou z Litomyšle do Litomyšle. Prostor má pravděpodobně špatnou akustiku a je potřeba mluvit výrazně zřetelně a pomaleji. Museli jsme se soustředit na každé slovo a to úsilí zcela eliminovalo další mozkovou činnost. No, nebylo to ono, ale videomapping vše napravil.

Dole už to bylo s přednesem dobrý. Dověděli jsme se mnoho neobvyklých detailů z Váchalova života – viděl auru a měl schopnost „vidět“ bytosti-duchy, a také jak zemřel, to mě překvapilo, ale vzhledem k okolnostem, to zase tak velké překvapení není. Další informace se týkaly záchrany Portmonea, a to si piště že to bylo velmi dobrodružné, a nakonec jsme si prohlédli s podrobným výkladem dvě Váchalem vymalované „kobky“ s autorsky vyřezávaným a vymalovaným nábytkem. Stala se mi jedna věc… našla jsem na síti jednu fotku a nemohla jsem si zaboha vzpomenout zda jsem tuto výmalbu viděla. Říkala jsem, že tam nic takového není, ale Em to viděl a tak jsem přišla na to, že v té malinkaté druhé komůrce mi ten prostor vykrývali návštěvníci – poznala jsem to i z dekoru podlahy. Bylo nás tam moc a já se soustředila na místa která jsem dobře viděla. A to je první půlka vyprávění. Dám fotky a fakt přísahám, že toho psa a bažanta zveřejním zítra dopoledne. – V Portmoneu se nesmí fotit a natáčet, ale to jsem nevěděla, paní Klimešová mám to sdělila až na závěr. Ale něco málo snad mohu, je toho jinak všude PP.

Malý dodatek, neobvyklá a nápaditá pozvánka do Portmonea. Objevila jsem ji na webu Poretmonea – a je jedna věc, která spojuje videomapping a tuto videopozvánku. Chtěla bych vás nechat hádat, ale není snadné ten spojler „nadálku“objevit. Ale zkusím to. Je to živé a zatraceně zvědavé. :))

Ten den bylo počasí, že bys psa nevyhnal. Proto jsme na Černou horu vyšli v tomto dni sami. A proto jsme měli zážitek se psem a bažantem. Malá upoutávka.

Co šlo je doděláno a jsem zde. Dodělat i letošní druhou Litomyšl. A ze židle nevstanu dokud to nebude hotový. Je to pro mě docela náročné, nahrnulo se mi víc povinností než obvykle, míza proudí /a to znamená denně 3hodinový pochod/, a v práci je to hodně smutný. Na předčasné odchody si nezvykneš.. a teď jich bylo nadmíru

A jdeme na to. Na Černou horu jdeme už poněkolikáté, mám tu trasu ráda a ani Miloš nic nenamítá. Jdeme kolem takové poloopuštěné brokové střelnice /cesta se tam lomí/ a to ho vzrušuje. Stejně jako výhledy do krajiny. Ano, jeden výhled by tu byl. Takový netypický; – ale kdo vymyslel postavit na té civilizační výspě, kdy koukáte fascinovaně do dáli jak na dopravní tepně Litomyšl-Svitavy sviští auťáky, turistické posezení, ten je geniální stratég. Je tu příroda i civilizace najednou. Však uvidíte. Připravila jsem si malou mapku se třemi body.

Bod největší – zde v Litomyšli parkujeme. Na ikonickém autobusovém nádraží. Odtud se naše cesty vždy odvíjí. Dnes zamíříme ke hřbitovu a půjdeme po červené. Jakmile se nalogujeme na naučnou stezku ČH už ji neopustíme, uděláme ten lesní výplaz a jdeme stejnou cestou zpět.

Bod nejmenší – Zchátralý obydlený dům na samotě u lesa, místo střetu se psem.

Bod střední – turistický přístřešek na okraji lesa s výhledem na silnici, místo střetu se srnkami a bažantem.

Netrvá dlouho a jsme u hřbitova. Někdy jdeme kolem jeho zdi, jindy přes. Je zde spousta krásných starých náhrobků a hrobek, ale to už jsem zde před časem popisovala. Nahlédněte. V odkazu najdete stejnou trasu podrobněji a skoukněte i jmenovaný přístřešek. To zde nenajdete.. zde se soustředím na psa a bažanta.

Pokračujeme známou cestou podél sportovních zařízení, zahneme doprava a míjíme kemp Primátor, zcela nově vybavený moderními dřevěnými domky, pak doleva a rovně krajem lesa se dostaneme k silnici, kterou přejdeme a absolvujeme ten zelenej jazyk. Na mapě si můžete ověřit. Máme neobvyklé štěstí, a to štěstí tkví v tom, že zde nikdo kromě nás není. Žádný běžec, venčitel psa, chodec či procházkář, jen my a příroda. Není totiž zrovna příhodné počasí a vypadá to docela i na déšť /jednou nám trochu sprchlo/. Tak sedí každej asi doma.

Užíváme si samoty a dokonce jsem objevila někde na trase krásnou strženou palici jmelí. Tu si cestou zpět chci vzít s sebou, protože jsem si na vánoce jmelího neužila. Nikdo mi ho nedal, po dlouhé době poprvé. Jsme u jediného obydleného domku trasy. Je to takové vesnické retro, nikdy jsme zde nikoho neviděli, jen takovej větší hafan tu občas poštěkává. Tentokrát je ale venku ze své malé ohrádky, stojí u vrat a kňučí. Kdybyste slyšeli jak lítostivě kňučí a smutně na nás kouká, dojalo by vás to stejně jako nás. Říkáme si, ten pejsek se tu nemá dobře a chce jít s námi, poznal v nás dobré člověky, s kterými by mu bylo fajn. No, kdyby to šlo, tak ho popadneme a šel by s nám domů. Tak nás ten filuta dokázal vykňučet! Ale milý pejsku, nejde to, říkáme mu a kráčíme dál. Kolem dvou chatiček zjevně opuštěných a chátrajících a za moment na nás vykukuje známá vyhlídka. Ano jsme tu sami, protože vpravo polem zrovna mizí stádo srnek, které jsme zjevně vyrušili v jejich konání. Usedáme tedy jako pokaždé do boudy a sledujeme auťáky na obzoru. Sedíme a odpočíváme. Nemluvíme. Pozor – slyším nějaké drobné zašustění. A přes cestu v křoví se pohybuje krásný bažant. Zatím ho moc vidět není, ale je předpoklad, že když ho nebudeme rušit, bude se rachtat v tom listí dál a dál a bude možná postupovat směrem k nám. A to se také stalo. Byl to zázrak. Takového neformálního a laxního bažanta jsem ještě nikdy neviděla. Naopak vždycky vyletí jak blázen a je přitom hluku ažaž. Když tedy máš štěstí a toho bažanta potkáš. Je jich už čím dál míň.

Seděli jsme na své pozorovatelně a koukali a fotili. Vypnuli jsme si na mobilu zvuk a bažantovi jsme byli šumafuk. No, snad na tu nevšímavost příště nedoplatí. Ale určitě byl také rád že tu je dnes volno a může si vyhrabovat ty svý ponravy v klidu a pokoji. A nějaká dvojička ho nerozhází. Vydrželi jsme celé představení, odhaduji to na slabou půlhodinku. Bažant se odšoural jinam a my pokračovali dál.

A pak už se toho moc nestalo. Cestou zpět náš nový kamarád pejsek zase smutně koukal a kňučel a jmelí jsem nenašla. Tak příště. Určitě tam někde ještě leží. Kdo by ho taky potřeboval.. po vánocích.

Kauza pes a jmelí bude pokračovat. Za týden jsme tu byli zas. A doma jsme vymysleli že pejskovi přichystáme překvapení.

Tak si toho hladového bažanta užijte! Vidět bažanta a zemřít!

A přijeli jsme domů bez jmelí. Zapomněla jsem se soustředit a možná jsem i zapomněla, kde to jmelí leželo. Tak příště! Jedeme sem znovu za týden. Na architektonickou procházku a pak zase na Černou horu. Najít jmelí a pozdravit toho smutnýho pejska. A potěšit ho nějakou dobrotou!