Valašský týden 3.

6. června 2015 – Soláň, regionální osobnosti Miroslav Srostlík Moravský a M. Kurt

 

V soláňské zvoničce, kulturním a informačním centru oblasti, měl dvě výstavní patra pro sebe Hanák od Prostějova řezbář a dřevosochař Miroslav Srostlík Moravský.

Toto je plakát na jeho výstavu, kresbu Srostlíka Moravského z roku 2000 vytvořil jeho žák Bob Pacholík, ale to není důležité, důležité je dílo umělce.

Přiznávám, že horní patro mě nezaujalo ani za mák, vlastně jsem ta drobnější díla jen tak maně zaznamenala, a tak vám ani nemohu sdělit, zda to byla tvorba Srostlíkova nebo jeho žáků. Už jsem se chystala proběhnout stejným způsobem i spodní patro, kde výstava pokračovala, ale to už nešlo. Přes malé cedulky s citáty jsem se chytla drábkem a dostala se na kloub i umělci. Zaujala mne jeho munumentální díla lineárního charakteru a zatoužila jsem se na něho podívat blíže…

Miroslav Srostlík Moravský (1946), jak jsem se dočetla a předávám dál, pochází z Kostelce na Hané. Jeho cesta vedla od drobných bytových plastik a figurální řezby až po monumentální díla, která dnes zdobí řadu veřejných i neveřejných prostor. Posledních deset let se také věnuje práci na replikách sakrálních děl, které odráží jeho duchovní zaměření.

Vitální umělec každý svůj den začíná už mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní. Říká, že když dílnu opouští některá z jeho plastik, cítí smutek, jako když odchází dítě z domova. V jeho dílech převažují motivy z přírody, která je jeho velkou inspirací a hned za ní se dere do popředí ŽENA..

Uvádí:  „Inspiruje mě zásadně příroda. Příroda, a potom nejsilnější tvor na světě, a to je žena. Žena, to je první tvor po Bohu, kdepak chlap,“ dodává. A s tím se dá souhlasit, dodávám já.

Srostlík, již takřka 10 let  žije v hájence u zámku v Čechách pod Kosířem na Prostějovsku. Dlouho předtím byl učitelem, z té doby hraje na vícero nástrojů a zpívá (též učitel hudby),  a teprve později se přes hrubou manuální práci se dřevem dostal k té umělecké, která ho už více než 3 desítky let živí.

13 let jsem opravoval hanácký grunt. „Tam jsem si dělal sám okna, dveře, stropy, podlahy, zdi, všecko. Tak jsem se dostal ke dřevu jako takovému,“ říká umělec.

.. A tak jsem se přes citáty dostala k dílu a pak i k panu Srostlíkovi, který si říká Moravský. Není to žádný velkohubý mediálně z námý David nebo Milan, ale já si ho cením. Pro jeho celoživotní poctivost, pracovitost a určitě i upřímnost v životě i jeho umělecké tvorbě. A právě to ho vyneslo tak vysoko, že může mít ze svého života velmi dobrý pocit. Neznám ho osobně a s jeho jménem a dílem jsem se setkala prvně. Nevím toho tedy o něm moc, přesto si ho velmi vážím. Kdyby takových lidí bylo víc…

odkazy: http://prostejovsky.denik.cz/zpravy_region/chci-vytvorit-misto-pro-milovniky-umeni-a-kumstu-rika-miroslav-srostlik-20130712.html

http://prostejovsky.denik.cz/zpravy_region/chci-vytvorit-misto-pro-milovniky-umeni-a-kumstu-rika-miroslav-srostlik-20130712.html

************

Kopec Soláň, a nejen on,  je prošpikován dřevěnými plastikami Valachů. Také dřevěnými totemy nazývanými kdovíproč…Polními Znaky (autor Slovák Vladimír Kompánek, tato díla podle informačních materiálů prezentují československou vzájemnost).  Příjemné ale je přečíst si na několika zastaveních informaci a pověst vážící se k určitému místu. U tradiční krčmy Čarták nás příjemně překvapila báseň. Maxmiliána Kurta:

NA SOLÁNI ČARTÁK

Na Soláni Čarták,-
černá krčma nízká,
jako hnízdo orlí
mrakům už je blízká.
Večer jsem tam došel
a v duši tesknice:
těžko jsem opouštěl
drahé Karlovice;
ještě moje oko
v dáli kdes je hledá:
sbohem už, buď sbohem
má Vsacanko bledá…

Na Soláni Čarták,
v krčmě okna svítí,
cimbál zahřměl tichem…
Kdo mne v tanec chytí,-
Děvče krčmářovo
u dveří se smálo,
– troják jizbou zvoní…
Jaj, nač by tam stálo;
v pasu už ji svírám,
ruce se mi chvějí,
dech mi v prsou krátí
plná ňadra její…

Na Soláni Čarták
v tmu už stopen celý,
cimbál v jizbě ztichnul,
na nás zapomněli…
Beskyd v bílých mlhách,
hvězdy planou tiše
les spí a noc voní;
v náručí mi dýše
děvče krčmářovo…
Jak žhnou její líce –
Daleko, daleko
Moje Karlovice…

Autorem je pozapomenutý valašskomeziříčský rodák Maxmilián Kunert, píšící pod pseudonymem M. Kurt. ….Byl váženým občanem, jako právník působil v řadě měst, převážně na Moravě a po první světové válce také v Bratislavě. Druhou světovou válku prožil v Praze, v roce 1939 odešel do důchodu ve funkci ministerského rady, roku 1958 se vrátil do Bratislavy, za dcerami a vnoučaty, a tam také roku 1960 zemřel.  Byl pohřben v centru Bratislavy na Ondrejském hřbitově..

Informace o jeho životě, které se ke mně dostaly díky internetové síti, jsou velmi zajímavé, některé až bizarní, ale vzhledem k lokální důležitosti “básníka” je uvádět nebudu.

Jen snad zajímavost, jež svědčí o nenaplněných literárních ambicích právníka:

Kromě několika neúspěšných jednoaktovek a jedné ztracené divadelní hry vytvořil také několik básní (Hostýn, Radhošť, Kotúč, Na Soláni, Čarták). Jeho jedinou sbírkou poezie je kniha Básně (1908), která byla soudobou kritikou příznivě hodnocena, avšak odsouzena tehdy nejuznávanějším kritikem F. X. Šaldou, který Kurta označil jako Bezručova epigona. Šaldova kritika Kurta hluboce zasáhla, a jako básník se na dlouho odmlčel. … více zde

A to je dnes vše, ještě se podívejte na vizi malíře Františka Podešvy, který již dávno chtěl na Soláni vytvořit kulturní valašský stánek, ale tehdy ještě na to nedozrála doba…, a pak na na současnou skutečnost

příště návštěva Velkých Karlovic