z Pardubic doma
Tak už to mám za sebou. Konzilium tří lékařů (vlastně podle zápisu pěti) v Pardubicích (dva jsem znala z operačního pobytu) mi sdělilo, že to není „čisté“, ale vzorek poputuje na nový rozbor do Hradce Králové, kde se rozhodne zda nebude nic nebo bude ozařování. Podepsala jsem papíry se souhlasem a jeli jsme domů. Moc tomu nerozumím, ale už jsem v klidu. Táhne se to tak dlouho, že mne to nějak uondalo a přestala jsem se tím automaticky zabývat, jsem si uvědomila cestou zpět. Zavolají mne za 14 dní sami a další den tam opět vyrazím. Iluze si už ale nedělám.
Tenhle konec týdne mám pracovní. 2x kancl a dva obřady. Mezitím budu opět balit do krabic. Po dvojím otřesném a skličujícím zážitku z „úspěšného pokusu“ prodat starožitné artefakty do antiků (Lučický mlýn a Antik ve Svitavách) končím. Je to zoufalství a nemá to smysl. Oba mají stejné postupy. Neoceňují kousek po kousku ale vše najednou. A dostanete za to jen ubohý ubohoučký zlomek hodnoty těch věcí. Nebudu a ani nechci to rozebírat. Omlouvám se. Jen jeden postřeh.. nelze s nimi o výsledné ceně vyjednávat, jedou si rázně tu svou a jestli to za tu cenu neberete, můžete si to spakovat a odjet domů. — Připomnělo mi to pasáž z rozhovoru s Markem Prchalem v Blesku; je to sice o politice, ale tohle je také „politika“ – „…Nic neměnit, naopak. Jet pořád pryč. Učil jsem roky kandidáty, hlavně v horké fázi kampaně si neustále říkejte tu svoji message, ať se děje cokoliv, doslova cokoliv. Když vybuchne atomovka nebo přistanou mimozemšťané, prostě si říkám svoji message a na nic jiného nehledím.“ Přečtěte si to celé, je to dobrý rozhovor a navíc se prokoušete spoustou současných výrazů, které jsou pro mnohé z nás španělskou vesnicí. Ale Marek Prchal jede!
Jdu si odpočinout. Pro jistotu jsem dnes od rána nejedla, kdyby něco. Ale nebylo nic. Ohřála jsem si polévku z kohouta s celestýnskými nudlemi a slupla půlku misky ovesné kaše s oříšky, kurkumou, zázvorem a dalšími léčivými drijáky. Doplňuji to samodělanou rajskou omáčkou, spíš je to tedy kečup z našich rajčat.
Ráno bylo tak krásně, ale během dne se počasí zvrtlo. Je mi už po operaci docela dobře, a tak si možná – bude-li hezky – troufnu na malý pěší výlet. Už se moc těším. Hlavně na to sluníčko. Prosím ať ještě pořádně zasvítí než nasněží. Jako dnes poránu, – šla jsem městem s rozepjatým kabátem. Ahoj zuzi
Ještě dodatek… v čekárně jsem se nečekaně sblížila s vedlesedící ženou. Začalo to nenápadně.. před námi navštěvovali ordinaci vedle žen i jejich partneři. Nebo měly ženy čekající doprovod. My dvě jsme byly snad výjimkou. Až mi to bylo podezřelé, a tak jsem se sestry nebo lékařky co vyšla otázala zda si mám také povolat chlapa?! A žena vedle mne se mnou zapředla rozhovor. Bylo to moc milé a padly jsme si hned do nálady a také do oka. Povídaly jsme si jako staré kamarádky. Škoda, že jsme se narychlo rozešly… ona odcházela a já byla povolána… ale nevadí. Takové záblesky miluju!
