Tohle nebyl dobrý nápad

setrvat včera u telky až do půlnoci

Je mi blbě, prosím. Stále jsem se držela, ale po Novém roce se postupně hroutím. Jsem unavená. Tak nějak celkově, a to přesto že si stále připomínám: Každý den máš novou příležitost, tak si toho važ! Jenže… to na mě padá. Protože je málo lidí, převzala jsem na nějakou dobu i šůrování smutky a zrovna do toho napadaly hory sněhu a kdosi neznalý ho posolil a ty krystalky se dostaly na kamennou žulovou podlahu a tak se to rozpatlalo, že nepomáhalo ani 10 x to celé vytřít… Chodila jsem vytírat i o víkendu…Tak při té psychické zátěži ještě tahle komplikace. Kolegyně se vrátila a jako když na to tělo čekalo. Čapla mě záda v bedrech a ozvalo se i to zatracený koleno, co mám podezření, že se tam loni na sklonku roku něco trhlo.. ještě jsem to neřešila. Protože to vždycky rozejdu.

Doma je vražedný ticho. M. drží půst, sám, já ne, protože jsem to jednou zkusila a byla jsem ráda, že jsem zvládla se vrátit zpět. Tlak sice pěkně klesl, i váha, ale byla jsem delší dobu úplně odrovnaná. Totálně zpomalená a okolí mě podezřívalo, že něco nekalýho beru. Jakoby mi odcházela … hlava. Tak už dvakrát nic. M. se na mě zkraje tři dny po sobě obořil kvůli nějaké hlouposti a tak se nesměju ani nemluvím. Je tu permanentní ticho jak v hrobě a to mi na náladě nepřidá.

Telku jsem přestala sledovat, nechám se nachytat jen na western a v úterý na ČTartu nepravidelně na ArtZónu se Sašou Michailidisem a jeho hosty. Včera jsem byla večer čerstvá, protože jsem zalehla na dvě hoďky odpoledne, a tak jsem to protáhla i na skvělý seriál Tohle jsme my a pak se zaváháním i na film Davida Lynche Twin Peaks: ohni se mnou pojď.

Před lety jsem shlédla náhodně pár dílů stejnojmenného seriálu, ale už jsem zapomněla o co šlo, jen jsem si uvědomovala matně strašidelnou atmosféru. To co jsem viděla však překonalo všechny moje představy. Bylo to nejen tajemné, ale i rafinovaně hrůzné, občas zvrácené. Ničeho se to nebálo a moje pocity děsu, z toho co vidím a co ještě přijde, se stupňovaly o to víc, že jsem ztratila občas ponětí o tom co je skutečnost a co jsou jen představy hrdinů filmu. A normálně se nechovali ani vyšetřovatelé. Začalo to hned na první nadechnutí, kdy na letišti podivín v červených šatech tancem regulérně věštil detektivovi co se chystá. Snad každá postava, která se ve filmu objevila, byla něčím zrůdná. Někteří se jen mihli, ale stejně mě stačili svou vizáží a chováním pořádně vyděsit. A zarýt se mi do palice!

Nechtěla jsem se už dívat, bylo by určitě rozumnější to zaklapnout a jít spát, ale nemohla jsem. Seděla jsem u toho divadla jako přikovaná a možná jsem měla i permanentně vyděšený výraz ve tváři a pootevřenou pusu. Nevím, ale je to pravděpodobné.

Nemohla jsem usnout a potácela se do rána mezi spánkem a bděním, kdy jsem myslela střídavě na film a své sny. A že ty sny byly jako by je ten film inspiroval, jen jsem tam účinkovala já a vzpomínám si i na Wildu, houslistu ze smutky. Možná se do toho snu připletla i ta parta lumpů z mého posledního westernu Muž proti muži. Nebylo to vůbec hezké. Zapomenout.

Jojo, je načase se probrat a být pozitivní. Ale tak nějak postaru, né jak se to bere v týhle době. Prostě zatnout zuby a nasadit úsměv. Radovat se. A podívat se na něco pěknýho! A ono se to poddá.

Tak hurá na to, koronáči navzdory, a jede se s respektem dál! A zbytečně se neděste!