Sváteční dny

a ty ostatní

 

Letos jsme si koncem roku mákli. Snad jako ještě nikdy, co došlo k sestěhování dvou samostatných jednotek do jedné domácnosti. Více než 14 dní jsme důkladně uklízeli komplex kůlny, kotelny a sklepa, protože se k nám chystala velká kontrola z Města na udání souseda, že nám někdy… kdysi čudilo z komína… Pak přišla záležitost s poruchou topení, ta nás zaměstnala nejméně na 3 týdny a stihli jsme to jen taktak před příchodem mrazů, a nakonec jsme malovali. Ne celý barák, jen jednu místnost, kde máme klenby, asi zde býval chlév. A při té příležitosti jsme vyměnili bordový koberec za červený s modrými, černými a bílými semínky. Je krásný a celou místnost prosvětlil a rozveselil. Máme zde klasický retro nábytek a červený koberec mu sluší.

Docela jsme se nadřeli, vynosit všechen nábytek a zase ho natahat zpět, to dá zabrat. Spojili jsme úklid po malování s předvánočním gruntováním a měli jsme co dělat, abychom to včas stihli… Přecenila jsem svou pracovní rychlost a nechala si na Jéžíška i plnění vánočního cukroví (mám 9 druhů) a i přesto, že jsem vstávala v 5 hodin, k večeři jsme se dostali až kolem desáté večer a pak už jsem byla tak unavena a přejedena, že jsem požádala o odklad. Bylo mi vyhověno a dárečky jsem si rozdali až další den po večeři, která byla shodná s tou štědrovečerní.  Musím ale přiznat, že na Boží hod vánoční jsme se probudili až po 11 hodině dopoledne. Strašné! Byl to pravděpodobně můj rekord, nepamatuji se, že bych v posledních letech tak dlouho vyspávala. Z toho se dá usoudit, jak moc a pilně jsem na Štědrý den pracovala…

Klenutá místnost je už skoro v cajku, ještě si chci po svátcích pořídil novou pracovní židli a možná se zamyslím i nad tím počítačovým stolkem, kdy si podkládám noťas krabicí od bot. Betlém je od pana Šifaldy z Rychnova nad Kněžnou, koupila jsem si ho před cca 20 lety..  a výjev doplňuji pohledem k oknu. Mimochodem, všechny kytky v bytě jsem osprchovala, pohrabala jim hlínu a přesadila do malých květináčků asi 15 sazeniček pokojové palmičky – pryšce. Celý rok se vysemeňuje a málokdo ještě pryšec ode mne nemá. Je to vděčná a krásná pokojovka.

Jeden exemplář ode mne dostala i sestřenice Věra z Chrudimi. Před svátky jsme ji navštívili, neboť jsem si chtěla udělat radost a zakoupit si od ní nějakou hezkou hučku pro sebe a jednu pro malou Emmu. Nikdy jsem pletené čepice nenosila, ale když jsem objevila ty její, nedokážu zůstat při jedné….

A ještě bonus přikládám vánoční zátiší z kuchyňského stolu…

Čepice od sestřenice Věrky jsou z ručně předené vlny a vůbec se nedivte, že jsem propadla jejich kouzlu. Loňské jsou ty dvě vlevo nahoře. Letos jsem si koupila tu vedle nich, ale barvy právě u téhle hučky jsou na fotce zkreslené, hlavně ta barva dole je jemně meruňková a od toho se odvíjí i ostatní odstíny, jsou teplejší… pak červený set hučka a šála a Emmě jsem vybrala tu modrou čapku ve stylu mé červené. Musím přiznat, že tu červenou nosím stále, i když je nyní relativně teplo. Ale nedá se.  Strašně mi sluší!!! Mrkněte se na Fler – Siska111 ještě všechno nevyprodala a má tam i tolik oblíbené lněné pánské košile a objevila jsem i bílé lněné šaty, které si plánuju pořídit na léto. Ale asi v jiné barvě než bílé, jsem trochu čuník.

A když nic, tak se rozhodně pokocháte jejími poetickými názvy pletených i šitých výrobků. Ty moje loňské se jmenují BRNČÁLOVÉ PLESO a PŘEDENÁ JAKO OD KOTĚTE.

A ještě na něco se chystám.. Dostala jsem loni nebo už předloni od dcery takovej malej milej šešítek a uplatnění jsem pro něj našla až teď. Když jsem si přečetla dvakrát po sobě knihu Michala Cihláře Jedna věta – projekt RR (Revolver Revue). Každý den po celý rok jedna věta. Jsem nadšena a jdu do toho taky. Budu psát do sešitku s prasátkem a vždy za měsíc to zde zveřejním. Nejlepší je ale soudím, číst celej rok v jednom tahu…

A co dál??? Svátky jsme prožili v klidu domova, ještě nejsem na ty nohy docela fit, hlavně ostruha trápí a ten tvrdej došlap jí určitě neprospívá. Jen jednou jsme si udělali vejlet, do Litomyšle, do regionálního muzea na výstavu ilustrátorky dětských knih  – Marie Kvěchová-Fišerová známá i neznámá. Dívala jsem se na ni do této doby s despektem, ale výstava mě hodně zaujala. Hlavně proto, že nebyla jen o ilustracích, ale dostalo se i na fotky z jejího života a další zajímavosti. V muzeu jsme shlédli další výstavu – Vznik Československa očima Quida Šimka (litomyšlské události od května 1918 do uzavření míru s Rakouskem v září 1919, jak je zachytil litomyšlský kupec, kronikář a malíř Quido Šimek). Překvapivé, humorné a nejen pro občana Litomyšle fascinující dílo malíře amatéra… ). Mám fotky, pár jich později zveřejním, ještě jsem je neupravila.

A nakonec jsem si nechala dva výjímečné filmy, které jsme shlédli v teple domova, ale žádná řachanda to nebyla, to vůbec ne. Skoro jsme přestali chodit (tedy jezdit) do kina, protože si tak nějak nedokážeme vybrat z nabídky kin. A to jsme se letos nechytili ani v našem oblíbeném Biu Central v Hradci. Buď nebyl čas anebo když byl, nehráli nic pro nás. Jsme vybíraví a tak jsme zůstali raději doma.

Vybrali jsme si osvědčeného režiséra (scénáristu) Turka Nuri Bilge Ceylana. Před lety jsme v Praze shlédli jeho velmi dlouhý film Zimní spánek.  Zvolili jsme film Tenkrát v Anatolii. Podivný svérázný film, někdo by ho zkraje odsoudil jako jednotvárný a nudný, ale mně držel celou dobu ve velkém napětí. Režisér nedal nic zadarmo a celou dobu jsem měla pocit, že se vše skutečně odvíjí před mýma očima, že to není film. Neuvěřitelně přirozené výkony. Musíme si ho za čas pustit znovu, abychom si všimli všech detailů, protože něco nám určitě ušlo. Každá věta, každá minuta, každý obraz byl důležitý, něco sděloval přímo anebo měl smysl ve vztahu k pozdějším událostem.

Včera večer jsme si pustili ještě větší pecku. Nemohu ten film dostat z hlavy a jsem ráda, že ve mně nezanechal trvalý pocit marnosti a zmaru. A bezútěšného smutku. Něco takového se moc často netočí. Že byl film černobílý jsem si uvědomila až dnes. Film Turínský kůň maďarského režiséra a scénárisy Bély Tarra.

Příběh několika dní odehrávající se v jednom prostoru, jedné, té nejchudší, chatrči, se dvěma nemluvnými bezvýraznými lidmi – otcem a dcerou, a jedním koněm. Na samotě, v pustě, se začíná zvedat vítr a série fatálních událostí začíná a spěje nevzrušeně k neodvratnému zmaru… Film postupuje a divák je čím dále tím více zdeptaný a psychicky umrtvený… není naděje, že bude líp…

Včera jsme zajeli do Hranic na letiště pro baterii ozvučující plašič na myši v hangáru. Nic zvláštního se cestou tam ani zpět nestalo.

Nevím… nezapomněla jsem na nic?, když tak se zeptejte. Ke štědrovečerní večeři jsme měli klasický bramborový salát s majolkou a obalované filety z lososa. Též rybí polévku.