Strýček Búnmí a Bombardér / 1. díl Strýček Búnmí

Dva odlišné světy. – Bombardér v následujícím textu

 

Dlouho, předlouho zde ventiluji naše „vánoční“ zážitky z filmové a televizní produkce, a dnes bych s tím už potřebovala skončit. Odsunula jsem totiž tím líčením do pozadí naše výlety a hlavně fotky, s kterými se chceme pochlubit. Pokud si vzpomínáte, zmínila jsem, že se učíme fotit a zpracovávat fotky ve formátu HDR. Jsou s tím zatím trochu starosti, ale alespoň jeden z obou našich foťáků už je OK.

Dnes s tím skoncuji také proto, že jsme minulý víkend konečně zhlédli napotřetí celého strýčka Búnmího a včera večer dodívali poslední, osmý, díl Balady o bombardérovi. Zradila nás technika, a tak beze zvuku, ale už to nešlo protahovat. I tak bylo zřejmé, že vše dopadlo jak mělo. Dobro zvítězilo nad zlem.

Strýček Búnmí

Drama / Fantasy

Thajsko / Velká Británie / Francie / Německo, 2010, 114 min

V kinech ČR od:	30.09.2010 Artcam ,
Na DVD od:	21.06.2012 Levné knihy

Režie:  Apichatpong Weerasethakul

Scénář:  Apichatpong Weerasethakul

Hrají:  Thanapat Saisaymar, Jenjira Pongpas, Sakda Kaewbuadee, Natthakarn Aphaiwonk, Geerasak Kulhong, Kanokporn Tongaram, Matthieu Ly, Vien Pimdee

Pro mne něco neuvěřitelného a dosud nespatřeného. Tak neakční film jsem ještě neviděla, a přesto mne přikoval ke kanapi a já s napětím a naprostým zaujetím a pokleslou čelistí sledovala jeho pomalou línou frekvenci. Co se na obrazovce odehrálo, bylo pro mne mnohokrát nezvyklé, nové, tajemné, ale tak přirozené a ve své zdánlivé neakčnosti velmi poutavé a přitažlivé. Ten film mi sedl. Zvláštní pocit byl ještě znásoben zdánlivě nelogickými epizodami – příběhy, které se odehrávaly vedle hlavní linie filmu a neuměla jsem posoudit proč jsou jeho součástí.  Ale i ty mne zaujaly. Svými obrazy, svým rytmem. Vše plynulo tak pomalu a člověk měl pocit, že se roztáhl nebo zpomalil tok času. Co trvalo ve skutečnosti krátce zdálo se tak dlouhé. Film bych tipovala na tříhodinový, ale režisérovi stačila jedna třetina toho času. Nic se nedělo – a tolik se toho stalo, a do 114 minut stačilo vměstnat.

Film má jednoduchý děj.  Odehrává se ve světě lidí a duchů, v přírodě. Strýček Búnmí pomalu umírá a na jeho včelí farmu na hranicích Thajska a Laosu s ním přijíždí nejen švagrová, ale i jeho sluha, který mu v polních podmínkách poskytuje každý den dialýzu. Zdá se, že se strýček připravuje na smrt.  Do příběhu, večer na terase, vstupuje duch jeho mrtvé ženy a duch jeho syna, který má zvířecí podobu. Vše je jak má být a nikdo se ničemu nediví, i když zpočátku tu jisté rozpaky jsou. Ale hned se rozplynou. Nikdo se s nikým nehádá, ale také se vše po lopatě nevysvětluje.

Příliš epická a logická není ani hlavní linka příběhu, natož ty dvě vedlejší.V jedné z nich podléhá vznešená princezna s ošklivou tváří vyznání sumce a sama se nakonec stává rybou, v té druhé, odehrávající se po pohřbu strýčka Búnmího, švagrová s neteří?? na posteli v hotelovém pokoji počítá a komentuje smuteční dary (peníze) a do toho přichází její sympatický a velmi pohledný syn – buddhistický mnich, který se dlouze sprchuje, dlouze převléká do civilu, a pak se spolu se svou matkou, švagrovou strýčka Búnmího, rozdvojují . Jedna jejich část zůstává v pokoji, druhá odchází na večeři.

Jak fascinující film. Nikdo nikam nespěchá, moc se nemluví, nikdo se s nikým nehádá, nikdo nikomu nic složitě nevysvětluje.  A když ano, tak jen jednou větou , náznakem, a vše je jasné nebo se to neřeší. Proč taky.. Člověk přece nemusí všechno vědět do puntíku. Podřídit se a věřit, žít v tom okamžiku, nemyslet dopředu jako šachista.

Ve filmu hraje velkou roli atmosféra místa, přirozenost lidí. Je neuvěřitelné, jak věrně a poutavě jsou natočeny scény, kdy se skutečně neděje vůbec nic akčního a jen se něco lehce říká, nedořekne, ději se naprosto všední přirozené věci, pro mnohé filmaře zcela nezajímavé, a přitom zde filmovým obrazem povýšené na jakýsi obřad. Ale to je pouze moje zdání, můj pocit. Tak to na mne působí.

Úvodní scéna, kdy se uvolní buvol z úvazu, uteče do lesa, a jeho majitel ho přivádí zpět.  Zde se mimochodem poprvé objevují černé siluety a červené oči duchů, k nimž patří i syn strýčka Búnmího. Scéna, kdy procesí lidí putuje jeskyní vedeno duchem Búnmího ženy, „nezajímavé“ rozhovory ze včelí farmy, mlsání medu z plástve.., sprchování  mnicha..,  nesení princezny v nosítkách k  vodopádu..

Jak se mi po takových filmových zážitcích stýskalo. Vidět film, kde se nic akčního neděje, neustále se nežvaní , Nikdo se nesvléká, neintrikuje, nehrotí situaci.  Líčí se všední život jaký je u nekomplikovaných lidí a filmový výraz ty obyčejné věci  zcela přirozeně glorifikuje, aniž o to usiluje. A zvířata a duchové vstupují do děje a nikdo se tomu nediví. A už ani já ne.