Stalo se vám to také?

text  psychologa Zbyňka Vybírala, publikovaný v TR 51/2012

Potřebujete k životu opravdu všechny zprávy a texty a šoty (naskočil mi i výraz šrot), ten staccatový šum kolem vás, který ustavičně sledujete, byť nechtěně? Potřebujete čteče vemlouvavých zpráv, kteří vážné mění na zábavu? Potřebujeme k něčemu obsahy médií? Produkci byznysu, kterému jde o to, kolik lidí ho kupuje a sleduje, jak citoval nedávno v Literárních novinách Michal Komárek jednoho ze šéfredaktorů?

Stalo se mi, že jsem dva měsíce nesledoval ani noviny, ani zprávy v televizi, ani na internetu, ani ty rozhlasové. Rádio jsem nepouštěl, noviny nekupoval, v kavárně jsem po nich nesahal a předplatné jednoho časopisu nechal vypršet. Byla doba voleb, kdosi namířil na prezidenta z dětské pistolky, vstali noví příští prezidenti a já nevěděl, jestli tři ruská děvčata zůstala stále ve vězení. Chyběly mi všechny ty novinky? Možná bych takové věci neměl psát v mediálním týdeníku: ale nechyběly. Vzpomínám si, když mi o podobném odklonění od médií řekla před lety kolegyně. Pomyslel jsem si, že dělá chybu. Člověk se přece nemůže odstřihnout od pupeční šňůry informací. Copak nezahyne? Jsme přece „zvířetem sociálním“, jak napsal psycholog Aronson. Ale co je chyba, a co naopak ne? A že nezahynete, mohu dosvědčit.

Co jsem dělal ty dva měsíce bez tisku a televizních zpráv? Odpověď je prostá: kromě psaní knihy (čímž trochu prozrazuji…) jsem se věnoval sobě. Rozhodl jsem se, že začnu běhat. Ze třiceti dnů prvního měsíce jsem se šel – místo, abych četl noviny – pětadvacetkrát proběhnout. Šel jsem si zaplavat. Druhý měsíc jsem chodil na koncerty. Rozhlédl jsem se, co z beletrie si chci přečíst. Coetzee čekal na polici už hodně dlouho, Barnese mi právě věnovali kamarádi. Ale hlavně: více jsem v přestávkách mezi psaním mluvil s lidmi. S několika přáteli jsme zašli na pivo, jiné jsem navštívil a další pozval domů a na chalupu. Na to všechno jsem měl teď čas, dříve bych obracel novinové stránky.

Abych řekl pravdu, ze začátku musíte ustát něco jako… náraz neobvyklosti. Po prvním týdnu vás zasvědí svědomí, že se to nedělá! Jde o reakci na závislost, kterou jste si vytvořili na listování, sledování a poslouchání okolního světa. Teď jste se stáhli do sebe a začali sledovat svou mysl, své pocity. Máte na to právo? Po dalších dvou týdnech přestanete noviny a televizní zprávy potřebovat. Zjistíte, že to může trvat tak dlouho, jak vy budete chtít. A pak nastane opět čas, kdy se vynoříte a rozhlédnete kolem. Jste trochu jiní. Zas tolik vám toho neuteklo. Některým proto-prezidentům se nepodařilo získat dost podpisů. Zaletíte do Paříže a v metru se zeptáte, jak se teď jmenuje jejich prezident. Když jeho jméno vysloví, vzpomenete si. Dojde vám, že vystoupení ze závislosti na mediálním šumění vám vymazalo z paměti i dřívější informace. Většina vás už nezajímá tolik. A v jistém smyslu toho teď víte víc! Jestli umíte desítky kanálů vypnout a na něco se soustředit, cosi jste dokázali. Může to být cokoliv. Já na Avenue des Champs Elysees hledal, kam chodil malý vypravěč s babičkou, když ještě netušil, že bude hledat ztracený čas.

Podobná stažení ze světa mají svá úskalí. Vzpomeňte na Kafkovu povídku Doupě. Můžete se zabarikádovat do psychické nemoci. Ve skrytu číhat… Mnoho lidí se schová před světem kvůli úzkostným poruchám, depresi nebo atakům psychózy. K tomu nenabádám ani omylem. Postavíte-li kolem sebe stavbu, v níž se izolujete (viz Kafkova postava nebo Michael K. od J. M. Coetzee), k ničemu dobrému to nepovede. Chtěl jsem jenom, a právě v této rubrice, upozornit na to, že společnost si také můžeme dělat sami. Že jedno (velké) médium ve společnosti jsme my sami.

 Zveřejněno se svolením autora, Zbyňka Vybírala