Silvestrovská únava

a nedokončený výlet

Bláznivý Silvestr! Den před se ohlásila návštěva, ale že přijedou až po naší silvestrovské procházce. Tak jsem začala jednat. Cukroví mám, ale švagr se těší nejvíc na na chlebíčky. Tak jsem šla přikoupit pořádnou porci surovin a ještě večer jsem vyrobila pomazánky na jednohubky a chlebíčky. Salámovou pikantní, sýrovou a klasický pochoutkáč. Ráno jsem si přivstala a vytvářela ty dobroty, abychom co nejdříve vyrazili do terénu a když se budeme blížit domů zavolali a sešli se společně u plného stolu.

Jeden knedlík v krku to ale všechno zhatil. A příbuzní se neodvážili s tou nákazou přijet. Co kdyby to nebyl jen obyčejný český knedlík, ale ten wuchanský. Člověk nikdy neví co se z toho vyklube, je to prostě divočina.

A tak jsme měli na příštích několik dní o stravu postaráno a vůbec nám to nevadilo. Já chlebíčky a jednohubky miluji a vánoční cukroví taky. Letos ho máme zdravé, ze špaldové mouky. Na chuti to není vůbec znát. A máme i špaldové veky. Ty jsme ještě nevychytali, ale pro nás dobrý. Návštěva měla nachystanou klasiku.

Naplánovali jsme si túru do Luže a zpět. Tam lesem po modré, kolem svatého obrázku, a zpátky je to jedno, třeba jinak třeba stejně. Tak jsme vyrazili a za svatým obrázkem na nás padla nějaká únava, asi celoroční, mě napadlo. Uvědomili jsme si, že si není v Luži kde sednout, spočinout, dát si v teple kávičku a zákuseček, nabrat nových sil k návratu. Tak jsme to zabalili a že to obrátíme domů.

Zrovna jsme vyšli z lesa a koukáme na obzor, na Chlumeček a Košumberk a mě napadlo udělat malou změnu. Poblíž je u lesa na samotě hájovna, kde jsem nikdy nebyla. Protože je to tak nějak stranou. Co pamatuju, byla obydlená, a dokonce tam má zastávku autobus. Tak jsme zahnuli ostře podél lesa doleva a za chvíli jsme narazili na cestu a hájovnu.

Na první pohled se zdála delší dobu opuštěná a zarostlá. Taková v poločasu rozpadu. Jenže přijdeme blíž a vidíme auto a v pozadí mladou ženu věšící na dvorku dětské prádlo na kulatý sušák. To teda zírám… kde proboha bydlí?! Hájovnu tvoří dvě budovy do elka a obě jsou zdevastované, stejně jako okolí domu. Z komína se nekouří.. Nechceme se u té první chajdy poblíž sušáku zastavovat, až u té druhé si to dovolíme a párkrát s obavami fotím co vidím… dům, o který se nikdo nestará a přece zde bydlí lidé.

Doma jsem se z té únavy nevzpamatovala. Dali jsme si pár chlebíčků a byla jsem nakonec ráda, že jsme sami. Vlezla jsem si do postele a instinktivně se probudila 10 minut před půlnocí. Šla jsem m. popřát do nového roku a zase zalehla a spala až do rána.

Včera, v neděli, jsem se probudila docela brzy a dostala jsem chuť se projít. Nerada se brodím sněhem, ale tenhle prachový je nádherný. Vyrazila jsem i když posněžovalo. To je tedy výraz!, ale jak to říci. Je to něco jako když poprchává a člověku nevadí jít do deště bez deštníku… Teď drobně sněží, ale ten sníh je tak jemný, že se mi na brýlích nesráží voda a přestože mi usedá na čepici a pořádně omotané šále, dá se v pohodě setřást. Vůbec není mokrý! Jdu dnes jen kousek. Na letiště a podél horní hrany lomu Humperky zase zpět do města. Brodím se sněhem, ale přestože je časné dopoledne, tak tu přede mnou už někdo šel. Opačným směrem a nevenčil psa. To je co říci. Pomalu každej má dnes psa. Jde se nádherně. I když se bořím do sněhu, je to jako bych šla v hluboké vrstvě pápěří. Sníh vůbec nestudí a neulpívá na botech. Je to zázrak. I když je pod nulou, je mi dobře a není mi ani trochu zima. A koukám do té zasněžené krajiny a vidím daleko, až někde k Hlinsku a Včelákovu.

A tak to vypadá na zahradě…

• 

• 

• 

•