židovský hřbitov a další roudnická místa spatřená…
Z Řípu je to do Roudnice co by kamenem dohodil. Máme hlad jako tisíc medvědů, ale nejedeme se tam pouze nasytit. Našim cílem je prohlídka židovského hřbitova s více než tisícem náhrobků a malá procházka městem v okolí Husova náměstí.
Z výletu na Říp jsme přijeli do Roudnice a zaparkovali v ulici, která kdysi bývala uzavřeným židovským ulicovým ghettem, dnes se tato ulice jmenuje Havlíčkova.
Její součástí je i pseudorománská synagoga z půlky 19. století. Po válce byla rozdělena podlažím, přestavěna na internát, později sloužila i jiným účelům. V areálu budov se synagogou je dnes restaurace Maják, kde se později nadlábneme.
Pohled na roudnický židovský hřbitov. Havlíčkova ulice přechází v Třebízského a k novému vchodu na hřbitov se dostáváme po dlouhých schodech podél opukové hřbitovní zdi směrem na ulici Farského.
Panorama hřbitova – V Roudnici N. L. jsou židovské hřbitovy 3, tento v Třebízského ulici v severozápadní části města je nejvýznamnější a nejzachovalejší. Založen byl v roce 1613 a užíván do konce 19. století. Na ploše 4.473 m2 se dochovalo téměř 1700 náhrobních kamenů, nejstarší z roku 1611 (přenesený) a nejmladší z r. 1896.
Tento hřbitov představuje nesmírně cennou lokalitu s mnoha náhrobky barokního, ale také ještě renesančního charakteru.
Všimli jste si, že? Stojí v docela prudkém svahu..
Stejně jako řada dalších, je i tento židovský hřbitov situován do nehostinného místa, do strmého nerovného terénu. Ještě častější bývala snaha vrchnosti vytěsnit tato pietní místa co možná nejdál od obce. Mohlo ale jít i o důvody zcela praktické: jednou z prvních povinností nově vzniklé, málo početné a tedy ne příliš bohaté židovské obce bylo najít a koupit místo k věčnému uložení svých souvěrců. A místa nevhodná k zemědělskému využití na nepřístupných místech se nabízela jako vhodná varianta.
Náhrobní stéla = maceva, zde dekorativně obkroužena rostlinnými motivy. Koruna macevy – konvička na umývání rukou s mísou, symbol levitů – chrámových služebníků, potomků jednotlivých starožidovských rodů.
V koruně stély se mnohdy objevují jen ornamentální motivy
Povšimněte si dvou výrazných hebrejských písmen pod obloukem. Tuto zkratku pro po nikbar či po nitman naleznete v horní části většiny židovských náhrobků a znamená „zde leží“. Výtvarné ztvárnění zkratky je mnohdy náhrobek od náhrobku „umělecky“ odlišné, ale dobrý pozorovatel má v tom po chvíli pozorování jasno.
Zopakujte si: zde leží…
Na židovských hřbitovech se obyčejně pochovávalo v řadách podle časové posloupnosti. Někdy však bylo vynecháno místo pro dodatečné pohřby příbuzných, jako zde. Na těchto stélách jsou kromě hebrejských nápisů i německé, proto lze usoudit, že zde leží manželé Judith a Samuel Brode, oba zemřeli v roce 1864
Nápisy na stélách byly dlouhou dobu pouze hebrejské, teprve po polovině 19. století se začínají objevovat i nápisy smíšené, hebrejsko německé a hebrejsko české. Zde vidíme novější náhrobky vzhledem i dražším a trvanlivějším materiálem připomínající náhrobky křesťanské.
Skupina novějších náhrobků
Mrtví byli pohřbíváni do řad. Ovšem neexistovala žádná platná tradice, ve kterém směru mají být mrtví pohřbeni. Téměř každý hřbitov má svoje vlastní uspořádání s budovou, která sloužila na očišťování mrtvých před samotným pohřbem. Proto pozorovatel může na hřbitově sledovat buď do řad uspořádané náhrobky, nebo naopak takové, které jsou bez ladu a skladu poskládány nahodile vedle sebe. Obecně se dá říci, že starší hřbitovy měly náhrobky orientovány jedním směrem, buď přibližně k východu, nebo směrem ke vchodu na hřbitov. U mladších se potom projevuje křesťanský zvyk obracet náhrobky k ústřední komunikaci.
Zvláštní barokní náhrobek možná přetesaný – s textem se špatnou němčinou nebo jidiš?
Na všech židovských hřbitovech převládá náhrobek ve tvaru stély s pravoúhlým, popř. špicovitým zakončením. Jednotlivé doplňkové prvky jsou ovlivněny architekturou, proto se od 16. století objevují prvky renesanční, následně barokní. Klasicistní náhrobky jsou potom zakončeny do půlkruhu. Na mnoha hřbitovech nacházíme také tzv. zdvojené stély, které mohou mít buď společný, nebo dva samostatné podstavce. Jsou to hroby manželských párů, nebo sourozenců.
Dvě rodinné stély (Rössl) v klasicistním stylu. Téměř všechny staré náhrobky jsou zhotoveny z pískovce, tyto novější z mramoru
Zde je vidět odlišná orientace skupiny stél.
Hřbitovní zeď, podél které vedou schody do svahu směrem k Farského ulici.
Neobvyklý typ náhrobků bez ozdob a s textem až nahoru, apropos… v severní části hřbitova je skupina hrobů mučedníků – obětí pogromů a feudální zvůle, ale nikde jsme se nedopátrali které stély to jsou… snad tyto??
Vracíme se k novodobému vchodu na hřbitov a ocitáme se na konci slepé ulice, na náměstíčku, které nechal na svém pozemku zbudovat textař Michal Horáček, který v domě na obrázku bydlí se svou novou rodinou. Rút Horáčková, rozená Vaváková, jeho první žena, se kterou žil přes 3 desítky let a která ho celý život podporovala, snad z tohoto bývalého zámečku, moderně zrekonstruovaného pocházela…
Náměstíčko Michala Horáčka. Nejen že opravil zeď okolo hřbitova a přispěl na opravu náhrobků. Také skoupil šestapadesát garáží, zboural a nechal vybudovat náměstíčko se sochou a fontánou. Nebylo to levné, ale je zde úhledně a hezky.
Socha filosofa, kdo je autorem jsme neobjevili… ale možná .. není to praotec????
Zahýbáme doleva a ulicí Jiráskovou (opukový plot patří ještě Horáčkovým) míříme přes park Josefa Hory (safra, nikde o tom ani slovo, ale vypadá to na starý zrušený hřbitov, dokonce zde zůstal jeden vysoký monolit s pohřebním nápisem a další výklenky po náhrobních kamenech nalézáme v ruinách staré zdi…
Husovoo náměstí se sochou Husa a krásným měšťanským domem – rolnickou záložnou
Hus se na nás, na hříšníky, přísně dívá a zdá se mi, že je nějak připrcatělý. Autorem je Suchardův žák Rudolf Březa, socha odlita z bronzu, instalována v roce 1928, na boku podstavce reliéf znázorňující husitského kněze.
Jsme v pravém rohu Husova náměstí a úzkou uličkou míříme zpět do ulice, kde jsme zaparkovali auto a budeme v bývalé synagoze, dnešní restauraci Maják, večeřet.
Věž Hláska je jediným dochovaným pozůstatkem opevnění staré Roudnice.
Podivuhodně krásný Chrám Narození Panny Marie a navazující Augustiniánský klášter
A na závěr nás ohromuje klíčové místo města Roudnice – železitý pramen, jenž dal městu jméno.
Konečně jsme v restauraci a dáváme si do nosu! Dvakrát vývar s knedlíčky, 2x krémová česnačka, jednou smažený sýr s vařeným bramborem, jednou sýrová jehla s brkaší, vepřové nudličky s omáčkou z modrého sýra a krokety a míchaný salát s kuřecími kousky s majonézou… Ách jo…. jak mi chutná, když nemusím vařit a miláček dodává – jak rád jedu autem, když nemusím řídit….
Tři poslední fotografie mám stažená ze strejdova rajčete, odkaz níže. Jediná tumba (sarkofág), kterou jsme zde na hřbitově viděli. V některých pramenech se o ní ani nezmiňují.
A na úpný závěr pěticípá hvězda na židovském náhrobku. Náhrobků s tímto symbolem bylo více a mám pocit, že ani typických židovských šesticípých Davidopvých hvězd jsem zde tolik neviděla…
V textu jsem využila některé fotky a texty Zdeňka Běhala, strýce, viz a diplomku Náboženská symbolika židovského hřbitova v Miroslavi Petry Čtvrtíčkové.
Více o památkách v Roudnici nad Labem třeba zde
