už bylo na čase jít do kina a vyplatilo se.
Kino je NAŠE! HURÁ!!! Volám s nadšením. Dlouho jsme nemohli chytit. Naše oblíbené BioCentral v Hradci ztratilo časem svoji exkluzivitu, kvůli které jsme tam zajížděli. Jistá neformálnost, zajímavé koncerty a nekonformní filmy zkonfortněly nebo jak to říci… Prostě už nás to tam netáhlo jako kdysi. Ale musím přiznat, že nás ovlivnil negativně i kovid. Jsme takoví teď trochu zaprděnci a sedíme doma zatímco dříve jsme furt něco vyhledávali a když jsme to objevili, hned jsme tam jeli. Přes mrtvoly… A tak jsme zažili nezapomenutelné. Filmy, koncerty, prostředí. Musíme zase přidat a neusychat. Máme v plánu i oživit divadelní klub v Poličce, byly a jsou tam doufám dobré koncerty. A občas i kino.
První krok do světa byl letos učiněn „biovýletem:)“ do chrudimského kina. Objevila jsem, že tam hrají film Bastard. Chtěla jsem na něho jít, protože mě okouzlila jedna fotka v LN, stejně jako v případě filmu Anatomie pádu. Tenhle film byl dánský a jmenoval se BASTARD. Recenze předem nečtu, jen trochu nakouknu a hned opouštím, abych nebyla ovlivněna.
Mads Mikkelsen – známe ho z potrhlého nebo absurdního, vyberte si, filmu Rytíři spravedlnosti, který nás kdysi zaujal.
Zkusila jsem kde ho hrají a objevila kino v Chrudimi. Nijak se nejmenuje, jen Městské kino a hned jsem studovala kde zaparkovat a kudy se tam dostanem. Hledali jsme cestu nezávisle na sobě a každý jsme našli jiný vstup. Divila jsem se, ale později se ukázalo, že je to tak! Kino je umístěno za dveřmi v „areálu“. Jednou stranou vstupuješ brankou v plotě, druhou venkovními dveřmi, pak chodbou z baráku ven a už jsi tam. V noci trochu labyrint.
Ale tím ta předehra nekončí. Neměli pro nás zarezervované lístky. Už prý jsme dnes třetí. No stane se, prodali nám jiné na stejně atraktivní místo, jak se ukázalo. Ale to je maličkost, větší bomba je kino samo. Nejdříve šatnička, bufítek a posezení, tři příjemné retrodámy. Já jsem z toho superretra v šoku a cítím se zde příjemně jako doma. Retro jak má být. Se vším všudy.
Končí kino, hráli v rámci festivalu skandinávských filmů SCANDI další morbiditu Na cestě s mámou, miláček odmítl na to se mnou jít a já nakukuji do kinosálu. Jsem ohromena, sice jsem nějaké rezervační náhledy viděla, ale skutečnost je silnější. Tohle nemají nikde!!! Už jinam nechci!!! Ten úžasný volný prostor, výzdoba, stará světla a nahoře křesílka a pohodlné sedačky, stolečky a všechno všecičko mne vzrušuje a zároveň uklidňuje.
Víme, kino proběhlo rekonstrukcí, ale tahle se fakt povedla. Poctivá práce! Totiž, když jsme se s Emem seznamovali, jezdil za mnou z Rožnova pod Radhoštěm, v Chrudimi bylo kino v Muzeu baroknich soch, v areálu bývalého kláštěra. Taky krása, ale taková intimní, tohle je pro mne čistá radost socialistického dítěte! Bravo Chrudimáci.
A ještě jeden příjemný pocit. Ze sálu vycházeli a do kina přicházeli jiní lidé, než potkáváme běžně na ulici nebo v Lidlu. Jistě, intelektuálové a výrazní osobití lidé jsou všude, ale tady byli nahloučeni v určitou dobu a na jednom místě. A my, čekající na akci, jsme je mohli v klidu pozorovat. Na tyhle výjimečné filmy nechodí stejné publikum jako na ty trapné české komedie, kde se vesměs opakují herci a herečky, které vidíme denně v TV. Ani na ty jejich pořady nemusíme koukat, vyjuknou na nás odevšad. – Byl to to sváteční pocit a dotvářel vlídnou a nevšední atmosféru zde. Muži a ženy ve skupinkách co k sobě patřili, osamělci. A každý něčím upoutal. Hlavně tváří, úpravou vlasů, oblečením, které se vzájemně lišilo a přesto nepoutalo velkou pozornost. Spíš oslovilo v detailech a celkovém vyznění…. Byla to samozřejmě jen taková nevšední událost daná výběrem filmu, jinak se zde hraje i běžná produkce…. Vzpomněla jsem si na naše nečetné víkendové návštěvy Litomyšle. Tam jsem tenhle pocit občas zažívala také. Litomyšl je krásné město a žijí tam krásní lidé. A ženy se nápaditě a přitom elegantně a vkusně oblékají. To mi teda moc nejde. Jsem hodně barevná. A nejvíc růžová. Ale nepřeháním to :).
- Film je nádherný, i když… shodli jsme se, že na nás zase tak moc citově nezapůsobil a nezanechal hlubokou stopu v srdci jako třeba film Mistr, který jsme zhlédli právě zde v CR v MUBASU (strašná zkratka).
Film byl dobově velmi autentický a drsný, tak jako byla určitě drsná doba a místo, kdy a kde se odehrával – polovina 18. století, Dánsko. A věřila jsem všemu, co jsem zhlédla. Ale měla jsem stále pocit že se není do čeho zamilovat, film skvěle ilustruje, ale těch citů tam moc není. A to byl zřejmě tvůrčí záměr, který se dokonale povedl. Oprostit se a věrně vystihnout prostředí.
Hlavní hrdina – chudý a přehlížený bastard – je po celý svůj život veden neúprosnou touhou a bezprecedentní vůlí dobrat se titulů a majetku jako ten, co ho zplodil. Staví se, že je bezcitný, ale tak to docela není, protože všechno zatím přehlušuje jeho boj o uznání. Je neustále na cestě a zatím se mu dařilo – stal se kapitánem, ale v téhle nové situaci, kdy si usmyslil zúrodnit vřesoviště – mu jeho úmysly hatí bohatec, který se obává konkurence a jde přes mrtvoly. Po deseti a možná i po několika více letech tvrdé snahy své dílo dokončit a dostat titul a peníze, se mu jeho sen splní, ale zůstává dílem osudu sám. A tady se film láme a bastard vše co vybudoval opouští… Jeho osvícení nebo jak to pojmenovat ale není tak překvapivé, protože drobné náznaky jeho niterných pocitů nás provází celým filmem. A člověk, který se s bastardem ztotožní, ho chápe a rozumí mu. Nepřekvapí ho v závěru až tak moc, že se na ty své vybudované statky vykašle a jde za tím co má pro něho větší cenu. Za láskou. Za živým člověkem. A také přes mrtvoly.
