a bonus
V sobotu 16. července nebylo kdovíjaké počasí… Miláček parkoval větroň 14 dní na letišti v Poličce, kde měli plachtaři své soustředění. Moc toho za tu dobu nenalítal, jen se tak pár dní blomcal kolem letiště, a v sobotu 16. přišel čas zamířit do Hranic na Moravě, do svého hangáru, kde je jeho větráček doma.
Nepředstavujte si to ale tak, že pilot nasedne do svého bezmotorového letadla, nechá se vyvlekat (nespisovně roztáhnout) do mraků, vypne lano a pak hurá do Hranic na letiště… V ideálním případě by to šlo, ale obvyklejší je rozložit kluzák na trup a křídla, šoupnout ho do přívěsu a odvést na základnu.
A tak to bylo v sobotu. V tom pošmourném dni, kdy jsme celý den soupeřili s deštěm, zda mu ujedeme nebo se nám to nepovede a zmokneme, jsme se vydali na “výlet”. V Poličce jsme rozložili letadlo, zapřáhli za auto a vyrazili na cestu, z které jsme měli trochu obavu.
Zbytečnou, jak se ukázalo. Provoz řídký, kamionů poskrovnu. Dorazili jsme bez přestávky za dvě hoďky k hangáru, začalo pršet a než jsme dotlačili přívěs dovnitř, trochu nám omokl. A to byla jediná práce navíc – utřít ho po koupeli ručníkem.
Žádné velké zdržování, protože stále pršelo, jeli jsme vzápětí nazpátek. První zastávkou byl tradičně olomoucký GLOBUS. Zelenina a večeře. Po předchozích zkušenostech (ředí se tu nekřesťansky džus a některá jídla jsou prostě pro mne nepoživatelná – lazaně nebo něco podobně “exotického” s lákavým názvem) nepijeme a jídlo dáváme na jistotu – řízek s bramborem a rizoto. Takže jsme se najedli, nakoupili zeleninu a pokračovali nonstop až k lesu.
Za Borovou na Vysočině jsme objevili záhy, že houby nějak nerostou. Já jsem si vymyslela náhradní program – borůvky a protože tahle práce miláčka asi nebaví, po delším úsilí silou vůle nakonec pár hub přece jen nasbíral. Těch několik jedinců jsem nakonec zpracovala na houbové lečo (cibule, houby, papriky a rajčata).
A tak skončil jeden sobotní den, který byl moc pěkný. Celý den jsme měli jen pro sebe a mohli jsme si v autě nerušeně povídat. V tom malém intimním prostoru není kam utýct a čím se rozptylovat, a to nás baví.
Jako bonus přidávám fotky našich prvních rohlíků. Zkusili jsme je kvůli Emmičce, my jsme spíš na tu pohanku.
Povedly se! Jsou upečeny z obyčejného těsta, ale přesto chuťově vynikající. To nás navnadilo na další pokusy s kynutým těstem. Už jsem si vytiskla recept na Valašské frgále. A ničeho se nebojím. Když máte doma chemika, s technologií kynutí se nemusíte zatěžovat. Stačí 3 roky praxe s pečením chleba v domácí pekárně a má ty procesy vychytané. Však mrkněte na rohlíčky..
Borůvky jsem zužitkovala na nepečený dort – spolu s malinami ze zahrady. Není dokonalý, nádivka nedrží tvar, tak pouze detail.. ale chuťově byl skvělý…
Koukám na ten větroň a představoval jsem si ho trochu větší. Asi v něm Miláček leží na břiše.
Místa tam opravdu není nazbyt, ale na břiše ležet není nutno. Jak to bude možné, dáme fotku.
Jéé. Krása.
Mně udělalo radost, jak si spolu povídáte za jízdy.
Je to pěknej chlap!
Děkujeme, Liško 🙂
Myslím, že kdyby ležel na břiše s trupem v trupu, s nohami nataženými až k ocasu, měl by jistě intenzivnější pocit ptačího letu. Ať o tom popřemýšlí.
Strejdo, máš smůlu, tuto myšlenku už realizovala firma Hortens, jinak cimrmanovský průkopník slepých uliček v letectví :), viz: http://www.fiddlersgreen.net/aircraft/Horten-HoIV/IMAGES/Horton-Glider-lid-attachment.jpg
Nojo, koukl jsem na to a je tam na fotce nějaký křáp z počátků 20. století, který nemohl létat, nějaká přitroublá cimrmanovština. Dnes máme v letectví krásné nové stroje. Třeba ten Miláčkův.