sváteční Litomyšl a ušetřené čtyři stovky..
Tak konečně!! Na pomlázkový den to venku vysvitlo a hned zrána jsme se shodli kam vyrazíme. Chvilku to trvalo než jsme se vybatolili, ale na místo jsme dorazili ještě před obědem. Byli jsme cestou za tu volbu – Litomyšl – rádi, protože Maštale (viz parkoviště u Polanky) byly zřejmě plné na doraz a Nové Hrady také. Zato Litomyšl v té době zela prázdnotou a aby ne, když všichni výletovali v Maštalích a na zámku.
V Litomyšli jsme se vydali jen tak nalehko po červené turistické kolem hřbitova, haly a kempu směr Černá Hora. Je to celé po rovině a proč hora netuším. Nejdeme tu poprvé a máme tuhle cestu rádi. Je sice docela krátká, ale rozmanitá a někdy překvapivá. Baví mě sledovat co se změnilo od doby co jsme zde nebyli nebo ji poznat v jiném ročním období. Jako dnes. Naposledy jsme zde byli radostném v květnu, dnes to teprve začíná.
Tentokrát jdeme podél hřbitovní zdi, nějak se mi dovnitř nechce. Míjíme sportovní halu, tenisové kurty, zahrádky s chatičkami a dostáváme se ke kempu, kde se dějou věci! Retrochatky jsou pryč a vyrůstají zde moderní dřevostavby. Krása!, bude jich jako máku a několik typů. Menší, větší, patrové, prostě není to fádní. Dostáváme se za město a odteď už rovně, cestou mezi stromy a lesní divočinou. Za chvíli jsme u Primátorské hráze dřívějšího rybníku Primas. Dnes se zde provozuje golf s kopačákem a my zíráme. Tak krásně a nikdo zde není. Tak toho využíváme jdeme se na písečnou pláž slunit. A zůstáváme pěkně dlouho, možná i pospáváme. A ani když odcházíme nikde nikdo.
Pokračujeme lesní stezkou a pozor – změna směru. Doprava kolem neudržovaných chaloupek a dvou chatek (vše při starém) a za chvilku nás vítá ta nejperfektnější vyhlídka jakou znám. Vždy se kochám a přitom se usmívám. Výhled přes pole na dopravní tepnu, kde v dáli sviští auťáky a kamiony. Je to neobvyklé a právě proto příjemné. Tohle se prostě jen tak nezažije. Kdo tohle vymyslel, byl pěknej vtipálek. A už jsme u brokové střelnice. Je oplocená, ale vím kudy tam a kudy ven. Tu nemůžeme minout. Musíme jí projít a okouknout. Dole přibyly pořádně bzučící včelíny. Jinak nic.
A potom už návrat. Jdeme k Litomyšli stejnou cestou cestou (měli jsme v plánu návrat “vrchem” po zelené, ale zvolili jsme les) a zase posedáváme a sluníme se. Je po obědě a začínají se rojit pejskaři. Poslední sezení je na lavičce, kde jsme posledně pozorovali plcha. Dnes byl zalezlej nebo se přestěhoval? Jó to nikdo neví.. Krásné světlo a naposledy si fotím nafukovací halu.
Jsme v Litomyšli a máme chuť na něco dobrýho a na kafe. Náměstí je jako vymetené a hle, najednou vidíme shluk lidiček s dětmi a samá zmrzlina v kornoutku a snad na 20 metrů cítím kávu. Jdeme tam. Za otevřenou výlohou točí zvenku zmrzku a my usedáme uvnitř v jediném tichém koutku stranou ruchu. Přichází servírka a co že chceme. Domlouváme se na zmrzlinovém poháru a kávě. Ale domluvit se není možné. Servírka je netrpělivá, neví jaká zmrzlina je k dispozici, máme se prý jít podívat ven na nabídku. Je nervózní, že tak nechceme učinit, protože spěchá, ale současně nechce přijít o kšeft. Tak takhle né. Chceme si to užít v klidu, cítit se jako vítaní hosti, zažít kromě zmrzky a kafe i úsměv a vstřícnost a hlavně nespěchat. To tady chybí. Odcházíme bez kafe a bez placení.
Mám Litomyšl ráda. sotva vstoupím, přijde mi, že je to zde vše takové jiné, kulturnější a noblesnější než v našem maloměstě. Včetně lidí které potkávám. Je zde více originálních typů, a žen které chodí nápaditě oblečeny. To okukuji a říkám si jak se tu hezky cítím, tak svátečně… ale dojem kazí podloubí plné vietnamských krámků se zbožím vyvaleným ven. To je jako u nás… náměstí už patří jen jim.
