
Je úterý a řekli jsme si, že v sobotu pojedeme domů. Krátí se to a s myšlenkou že budeme brzy končit trochu uvadám a mám hořkosladké pocity. Ale užili jsme si Novohradek docela dost a doma to také není špatné. Však se sem zase na jaře vrátíme. Až skončí míza a nebude pršet. Zatím nám to vychází.
Novohradky – 13. den – úterý 5.11.2024 / den plný očekávání…
Den plný očekávání se naplnil, ale jinak. Probudila jsem se a bylo mi jasné, že to dnes s chůzí nebude slavné. Záda byla zablokována na opačné straně než včera a při změně polohy to v bedrech na levé straně blíž k zadku pořádně řízlo. Šla jsem si ještě na chvíli lehnout a vtom přišel Milošek s nápadem, že se dnes na všechno vykašleme a večer zajedeme rovnou do kina ve Velešíně na PP prezentaci Milana Koželuha – Kapličky a boží muka Novohradských hor.
Přivítala jsem to, protože jsem si sama netroufla s tím přijít abych nebyla za poseru. OK. Tak se stalo. S Milanem Koželuhem jsme v občasném mejlovém styku, ale jen velmi okrajově, protože on je naprosto pohlcen svými Novohradkami a na jiné společenské aktivity nemá čas. Nedivím se tomu, stále bádá, píše texty na své stránky, provází turisty a pořádá besedy. A píše a vydává o Novohradkách knihy. Tak proto má svůj zažitý životní styl a nerozptyluje se. Čas je pro něho drahý.

Přednáška s fotografickou prezentací byla vynikající a pro mne velmi objevná. Kino bylo docela zaplněno, hlavně Milanovými fanynkami :). Milan Koželuh je totiž mimořádně charismatický chlap a také mu to fakt sluší. Mrkněte na odkaz. – A to je takový bonus ke všemu co nám o svých milých Novohradkách pověděl a představil. Nedělala jsem si žádné poznámky ani nefotila, bylo by to hodně rušivé, a tak jsem na plný pecky koukala a poslouchala. Seděli jsme hned nad Milanem, ale rozhodli jsme se, že se mu nepředstavíme, nepovíme mu o sobě, že tu jsme. A tak to zůstalo dodnes. … Ještě dodám, že jsme dověděli i jisté konkrétní informace, které byly doslova hrůzné. Nemohu o tom psát, sorry.
Novohradky – 14. den – středa 6.11.2024 / návrat na stará místa navštívená na jaře. Po silnici do Tiché, polní cestou mezi pastvinami směrem k Janově Vsi a kousek před ní odbočit doprava k lesu, kde začíná Šímova cesta, – 11 km.
Klidný den, všechno pomalu, v pohodě. Jdeme přesně po svých jarních stopách a Šímova cesta už je žlutě označena a rybníčky dostaly docela legrační jména – Manka, Rumcajs a Cipísek. A kousek dál na pastvině … hle – rybník Větrník. Večerníčkový jelen. Ale pozor děti!! nejsme v Jičíně!!!
V lese jsme našli spoustu krásných zdravých hřibů kovářů, pozorovali jsme sluneční auru a poprvé byli svědky výcviku takových obyčejných českých hafanů na hlídací a naháněcí psy – specialisty k ovčím stádům. Docela se snaží voříšci :).










Zítra doplním do tohoto textu poslední novohradské dny. Fakt, nekecám. Napíšu do titulku AKTUALIZOVÁNO.
Novohradky – 15. den – čtvrtek 7.11.2024 / Pohoří na Šumavě – „staré trasy“ – nové propojení a zázrak proměny…
Vyjíždíme za mlhy, docela v depresi, ale říkáme si: Co to nezkusit, jako ten pán na hrázi Kapelunku, jemuž je nejlíp za mlhy protože v lese nikoho nepotkává a libuje si v samotě Novohradských hor.



Hle! Dojíždíme do Pohoří a mlha je fuč, dokonce se objevilo i sluníčko. Je to fakt lepší než ta mlha říkáme si a ožíváme. — A jdeme na to.

Z Pohoří kousek po zelené, pak odbočka doleva (to je novinka) a navážeme na známou návratnou cestu, která se opět spojí se zelenou a míříme zpět do Pohoří. Dnes nemusíme nikam spěchat, necelých 7 km nás doufám nezaskočí.


Dnešní výklenkové kapličky. První dvě fotky ukazují kapličku u parkoviště v Pohoří. Vyfotila jsem na ukázku i jeden z jejích boků. To je právě specialita, už jsem to myslím zmiňovala, že kamenné kapličky mají zdobené boky a každý bok je jiný. Podivuhodné. Ty obrázky na skle (ne všechny) maluje jeden jistý současný malíř, jehož jméno jsem si nezapamatovala (říkal nám o něm pan Milan Koželuh) a působí velmi přirozeně.






Přátelé, a je to tady zpět. Sotva jsme vylezli z lesa opět zamlženo. Tak se pokochejte:



Zítra budu v tomto textu pokračovat posledními dvěma dny. Dobrou noc. Jdu to zaktualizovat.
já mám teď rozečtené tohle
https://m.alza.cz/media/za-tichem-novohradske-hory-d12286102.htm?utm_campaign=zbozi_cz_eo-a-knihy_elektronicke-knihy_x_ek51419&utm_medium=product&utm_source=zbozi_cz
Novohradky vůbec neznám, to už je na mne daleko, ale tobě by se to určitě líbilo.
Ahoj, to je náhoda, loni jsem si ji koupila, hned jak vyšla. Je inspirativní a není to jen nadšené povídání poutníka, ale je tam i historie. Mám z ní radost. Na jaře jsem mimochodem stejně jako autor hledala na Paulině v potoku střepy, cestou na Ulrichov. Já Novohradky také vůbec neznala, objevila je dcera, je to blízko hranic tak nemusí jezdit daleko a je v Čechách. A já už je přijala za své. I Miloš. Tak jsem si tu knížku vytáhla z knihovny a omrknu ji než na jaře vyrazíme…
Nevíš, čí je ten obrázek na obálce?
Není to dřevoryt od Váchala?
Není, zdánlivě se to tak nese, ale je to kresba z archivu Shutterstock / Rodra, když si to najdeš, hned to vidíš :), doufám že to bude fungovat:
https://www.shutterstock.com/cs/g/sowrovs
jj, vidím, ty linoryty jsou kouzelný.
jo, máš bod, jsou to linoryty ne kresby.