Podzimní Novohradky / 2

Překvapení nebo zázrak? A bude to tak každý den?

Novohradky – 2. den – pátek 25.10.2024

Nejsme v kdovíjaké kondici, a tak začínáme zvolna. Dnes jen malé houbaření a posezení na slunci s vyhlídkou na pastviny a v dáli Dolní Dvořiště. Těším se jak malé děcko na dřevěný mostek vedoucí přes Tichou, která tvoří v údolíčku mezi lesy bažiny. To místo mi nezevšední. Nefotila jsem, ale mrkněte na jarní Novohradky zde. Už je nám jasný, že hub je tu strašně moc a houbaři je nestačí vysbírat. Dost jich je plesnivých. Přece jen už tu máme podzim, rána chladná a rosná a sluníčko nemá už tu sílu a dostatek času. Ale kde je výslunná stráň nebo řídký les, tam je z čeho vybírat!

Mám ráda guláš z václavek, ale zatím sběr odkládám, václavky nám neutečou. Dnes bereme jen hřiby na sušení (na valašskou kyselici) a úžasné bedly, ke kterým nás navedla místní babička cyklistka a nestačila je v trávě všechny vysbírat. To jsou žně! Na lesním rozcestí nacházíme zvláštní, mnou dosud nespatřenou žlutou hřibovitou houbu. Na základně jsme ji identifikovali jako hřib kovář žlutý Je prý vzácný, musíme to nahlásit jihočeským mykologům. Nebo taky ne – je třeba ho vyfotit… jen jestli tam ještě bude. Jinak nemám důkaz.

Po návratu jsme ve dvojce obalovali a smažili ty bedly. Na pokoji to nešlo, museli jsme dolů do společné kuchyně. Zabrali jsme ji na 3 hodiny a ostatní holt museli počkat. To byla manufaktura! Já obalovala, M. smažil. A tři dny jsme ty řízky jedli. Bez ničeho, jen tak naholo.

Novohradky – 3. den – sobota 26.10.2024 / Druhý zázrak a nové objevy – (jarní Tvrz Tichá)

Den začínám sama. M. má i zde obrácený režim a na naše výlety začínají obvykle kolem jedenácté až dvanácté hodiny. A to tu ještě máme změnu času. A tak se moc poflakovat nemůžeme, abychom došli za světla na posádku nebo k autu. Žijí zde vlci a divočáci.

Takže vstávám a vyrážím za vodu vyfotit toho žluťáka. Vím kde vyrostl, tak to bude rychlovka. Za mostkem potkávám v lese Ukrajince s pořádnou MAKROtaškou. Je co sbírat a jistě to tu kobercově vyplení. Ale roste zde tolik hub, že snad něco zbyde i pro mne. Možná ten les zná, možná kdysi bydlel jako my na posádce, dnes ale přijel autem. Teď na podzim nás tu moc není. Nějací Ukrajinci s dětmi, Ukrajinci bez dětí a tajemní muži, kteří jsou „neviditelní“. Víc jak 10 nás tu není, ale čeká se vpád dělníků ze stavby nedaleké dálnice. Uvidíme. Zatím dobrý. Klid.

Žádný žluťák tam už nebyl, ale nedá mi to, hledám hledám a pročesávám les jako divá. A vyplatilo se! V jakémsi malém skrytém lesním lůmku jsem narazila na nezvykle velkou skládku prorezavělých hrnců, umyvadel, nočníků, lahví, lahviček a porcelánových střepů po bývalých osadnících. Podivuhodné. Všude jinde jen pár pietních kousků a zde plný údol.

Po mém návratu Em změnil plán. Je pošmourno, a tak si Kapelunk (Kapelníkův rybník/Kapelunk je považován za jednu z nejkrásnějších novohradskohorských plavebních klauzur) necháme na zítra. To má být hezky. Dnes půjdeme jen tak lehce po silnici na tvrz Tichou. Nic neočekáváme, je po sezoně.

Couráme se, 2x zajdeme kousek dál od silnice na houby.. Přicházíme ke tvrzi a hurá! U branky právě slečna odemyká zámek a pouští nás dovnitř. Je nás asi pět co jsme se zde ocitli. Je otevřeno poslední den před koncem sezony a jsme zváni na závěrečnou prohlídku tvrze. Zázrak! Že jsme zde v pravý čas na pravém místě a provází nás vynikající průvodce. Nadšený, znalý chlap, co s kamarády tuto tvrz vzkřísil z rozvalin. Úžasný zážitek. Vše je obdivuhodné, hlavně mě okouzlila soudržnost a pracovitost široké rodiny od školáčků počínaje. Všichni makali a vůbec se netvářili otráveně. V krčmě jsme si dali čaj a párek v rohlíku a mazali domů. Budeme se sem rádi vracet!! To si slibuju.

A ještě jeden objev. Vím kdo je Vinc! AHOJ!