Z dopisů pro L.
Ahoj L.,
ano to přáníčko jsem malovala já, kdybych se tomu věnovala, možná by to někam vedlo, ale teď nemám moc času a kromě toho mi přijde, že jsem poslední dobou nějaká línější, nespěchám si, odkládám věci a měla bych být svižnější. To není dobrá perspektiva až budu měsíc po operaci doma. Měla bych si připravit nějaký program a určit si cíle. Na tohle jsem expert. Stále si píšu seznamy, lístečky a poznámky a dlouhodobé cíle a krátkodobé cíle a jsou i dny a týdny, kdy si všechno zaškrtám, že je splněno… ale někdy bohužel nesplním. Ještě že si nedávám sama sobě tresty. To bych dopadla …Je mi líto, že máš starosti a jsi unavený, tak si říkám, že ti alespoň napíšu dopis, abys ráno měl co číst a třeba budeš mít poránu trochu radost, i když jen na chvíli… Něco ti povím, prozradím … napsal jsi mi nedávno tak hezký dopis, že mi jen to pomyšlení, že JSI, že jsi právě TY, pomohlo překonat těžkou chvilku když odjel Honza s bývalým manželem do K. Měla jsem pocit, že se jen o to pomyšlení že JSI mohu opřít jako o skálu a byla jsem rozhodnější dospělejší a měla jsem odvahu jednat, ne nechat věci plavat. To bylo tehdy, kdy jsme se sdcerou sebraly a jely jsme za nimi do K,, nevykašlaly jsme se na to… No, a teď to víš. Někdy klesám na mysli a jsem jakoby ochromena vnějšími okolnostmi, ale člověk by se měl s nimi poprat… a vidíš, někdy pomohou zase jiné vnější okolnosti…Píšeš o Šimánkovi. Katalogizovala jsem nedávno jeho knihu o plavbě na gumových člunech Pacifikem na Aljašku. Žije právě ve Rtyni v Podkrkonoší, kde jsme byli s knihovnicemi na exkurzi v místní knihovně. Ta Rtyně je takové dlouhé městečko, jakoby spíš vesnice, ten typ osídlení podél komunikace = domy tak trochu jenom podél silnice, dokonce jsem měla obavu, zda tam bude nějaké centrum, náměstíčko, náves… a obávala jsem se zbytečně, náměstíčko tam bylo a dokonce i s kašničkou… Líbí se mi ten člověk. Není nejmladší, sleduji dlouhodobě jeho životní cestu, jen tak co se ke mně dostane, našel si imochodem manželku na inzerát, učitelku, cesty podniká již s rodinou, syn už má myslím tak 14 let, dcerku mají tak 8 letou??? Vždy když se mi dostane nějaká jeho kniha do ruky dojímá mě jeho rodinné cítění a jakýsi vděk osudu, že se dočkal i téhle radosti, že může sdílet své cesty s rodinou. Pak mám chuť také někam vyrazit, uskutečnit nějakou cestu., narušit stereotyp. Někam jít pěšky. Už dlouho o tom s dcerou mluvíme – o cestě do Compostelly… ale je to jen chiméra. Také mě oslovil případ výtvarníka Františka Skály, který před nekolika lety šel 3 týdny pěšky na bienále do Benátek a cestou si vedl cestovní deník. Myslím, že vyšel také knižně, před nedávnem … Tohle poznávání mě baví. Obecně poznávání. Ale víš, takové poklidné, ne roztěkané a rychlé. Nedovedu to lépe vyjádřit. Asi to znamená pro mne jít někam pěšky, ani ne autem a ani ne na kole. Ale to víš, jsou to jen mé představy které sotva kdy dojdou naplnění. Ještě že mě uspokojují i jiné obyčejné věci, jako se třeba s někým nasvačit na Rozcestí Štěstí nebo si poslechnout Jiřího Dědečka, … není to realizace, ale takový hezký konzum. Dnes mi přišla dobírka. Objednala jsem si knihu jeho veršů Věci po mrtvých. Je to velmi útlá knížka, poštovné a balné stálo víc než ta kniha. Za chvíli jsem ji měla přečtenou, měla jsem v podvědomí JEHO a JEHO přednes. On nám vlastně přerecitoval skoro celou knihu, podivné. Zase jsem u toho brečela, tak je to dojemné a přece tak civilní a obyčejné…
***
S dlaní na náhrobním kameni
Čekám na nějaké znamení
Na záblesk Slůvko z nicoty
Věřím v NIC mami, jako ty
Venku se už setmělo, začala jsem ti psát když bylo ještě světlo. Stále navazuji a navazuji témata a přestalo se mi chtít spát, ale jak o tom píšu, tak přemýšlím, že by to nebylo tak špatné zalézt do postele a chvíli si ještě číst. Tak dobrou noc. Zuzi
