Ozdravná sedmnáctka

v sobotu to vyšlo!

Dočítám knihu Náčelník (rozhovor Aleše Palána s Miloslavem Nevrlým) a MN odpovídá na otázku – vracet se na známá místa nebo raději poznávat nové stezky, jednoznačně: „Mám zkušenost, že lépe je nevracet se. Jdeš dál, objevuješ nové, nezažiješ zklamání. Když návraty tak naopak do bezpečí. V dětství jsem se nejraději vracel domů. Pocit jistoty domova vlastně nikdy nepominul, tam není touha objevit něco jiného, krásné je to staré a trvalé…“ a MN pokračuje příklady ze života, třeba proč už se nevrací na Jizerskou louku, kdysi tak krásně opuštěnou..

Já ale chodím velmi často po starých stezkách. Objevuji ráda drobné změny a detaily. Do Luže jsem stejnou trasou jako včera šla určitě více jak podesáté, a zvolili jsme ji, protože jiná místa jsem navštívila rozhodně i 20x a více. A to už fakt moc nebaví. Jsou to spíš takové sportovní vycházky, ale i v nich lze trochu kreativně vybočit ze stereotypu a objevit něco nového… jako třeba taje stráně mezi Štěpánovem a Zbožnovem, objevit jinou cestu kolem rybníka. Potkat někoho a popovídat. Jako včera.

Do Luže jsme stejnou trasou šli koncem loňského roku. Docela jsem se těšila, že si tentokrát dáme v Luži, v léčebně kávu a něco k ní, protože minule nebylo NIC a ještě jsem si zapomněla navíc na lavičce před zavřenou kavárnou moji nejoblíbenější šálku. Myslím si že to bylo tam, protože jsem už všechny možnosti ji najít vyčerpala. Ale to jen tak mimochodem.

Naobědvali jsme se a vyrazili starou známou cestou. Všechno bylo jako minule, jen jsme objevili asi po zimě v příkopě mrtvou srnu a pak zaječí lebku a pár kostí… MS! (misto střetu) tentokrát chybělo. Šlo se nám krásně – užívali jsme si to příjemné klima, dýchali svěží vzduch a pokukovali po jehnědách a tak podobně. Než jsme zabočili na modrou, předjelo nás auto a zaparkovalo právě na tom místě. A hele… dvě kamarádky Botaňačky. Jdou tam co my ale zkrátily si to. Tak se s nimi snad půlhodinu vlečeme a probíráme kde co, než si uvědomíme že musíme makat. Nechceme se vrátit za tmy jako minule.

Tak jsme přidali do kroku, minuli křížek v jarním hávu, černého Krista a v léčebně jsme zasedli a občerstvili se. Vídeň a dva zákusky. Vrhli jsme se na ně a raději se otočili nazpět stejnou cestou. Les jsme ještě zvládli za šera, ale po silnici už za tmy. Byla to paráda. Chytili jsme druhý dech a za dvě hoďky a něco jsme byli doma.

Moc fotek nemáme. Některé jsou legrační a jiné zase ponuré. Ale tak to chodí..

Na první zastávce zkouší Em nový mobil a doma pak ještě upravuje. Série selfíček začíná:

Smějme se. Em nasadí ten svůj oblíbený „od ucha k uchu“, já jsem umírněná. Bude oprava. Smát se budeme tentokrát méně.

Budoucnost bude jistě skvělá, ta nejskvělejší ..alespoň vysílám takové signály. Miloš je spíš skeptický. To by mě zajímalo kde jsem to jen okoukala!! Ty signály. Myslím že vím, ale věřte, že je to kouzlo nechtěného..

Přemýšlíme kdo tu srnku tak dokonale vyjedl, kůži má přehozenou přes hlavičku..

Zaječí lebka a opodál kosti. A proměna křížku s lužským kostelem do jarního hávu.