Ortel samoty v Beskydech

Obrázky jsou mile naivní a nám se líbí, s naším nadšením pro beskydskou přírodu korespondují

Ano, vzhůru! Čeká nás převýšení 400 metrů a mraky hřibů, to ale ještě zkraje nevíme..

Pepinka, co tu obrázkovou cestu vymyslela, a její úsek, o který pečovala. U tohoto obrázku již vycházíme z lesa a před námi se objevují první chaloupky osady Javořinka. Zajímavé je, že některé chalupy spadají pod Staré Hamry a jiné pod Bílou. V reálu lze ale snadno opticky hranici vytušit

Symbolický hrob Pepinky u jejího bývalého domku na zahradě u plotu. Zeptali jsme se současných majitelů, kteří se s Pepinkou znali. Jméno sochaře nám ale zůstalo utajeno.

Opravený Pepiččin domek

Javořinka

Poblíž táhlého vrcholu Javořiny

Blížíme se k místu.kde má být chaloupka paní Zdenky Tomáškové, náhodní turisté nám sdělili kde jí hledat. Na mapě totiž není zakreslena.

A už jsme zde. Paní Tomášková není doma, ale podle dosud čerstvé kytice hořců za oknem soudíme, že zde nedávno pobývala

Milé posezení s výhledem na malou zahrádku plynule přecházející v louku. Celé místo je trochu pochmurné, je to samota v tom pravém slova smyslu. Snad jí slunce a přítomnost lidí prozáří.

Kamenná studna opodál patří k chalupě

Vracíme se a cestou nás provází hořec tolitovitý. V lese a místy i na louce

Dětský zábavní park v Bílé. Snoubí se tu tradice se současností a nezapomnělo se ani na multikulturní aspekty, jak vidíte

Své tu naleznou děti i dospělí. Je to pecka, taková křiklavá čmouha na překrásné beskydské přírodě, ale heslem dneška je přežít. Nejen osobně, ale také ve větších či menších geopolitických celcích. A jak jsem se dověděla z rozhovoru se zcestovalou kolegyní s malými dětmi – lidé to žádají a nebude-li jim to dáno, pojedou tam, kde to naleznou.

Nevím co tomu říkají ovce, zabezpečující propojení toho nového s tím tradičním, možná zrovna znechuceně odcházejí, ale pravděpodobně jim to je jedno, hlavně se dobře nasytit. A na to je tu také pamatováno. Pro ovce i pro lidi. Ovce tu mají volný výběh, mohou se pohybovat po celém areálu a poznávat tak třeba prostředí indiánské vesnice. Ne tak kozy. Zavítají-li ovce přesto někam, kde to není vhodné, personál je zažene. Je tu mnoho mladých děvčat – instruktorek zábavního parku, které jsou na to i na jiné záležitosti školeny.

Pohled směrem ke vchodu do dětského ráje. Vlevo budova s informačním střediskem. Ptáme se slečny, zda neví kde jsou Kavalčanky a kudy k nim jít. Diví se, sama nezná, a nikdo se jí na to ještě neptal. Přesto nám ochotně odpověď najde a poradí. Už víme, kudy se vymotat a jít dál.

A hele! Styčný bod pro alternativce – muchomůrky bílé! Možná to jsou žampióny, ale nám to v tu chvíli přijde vtipné a sázíme na ty muchomůrky. A jak jsme se přesvědčili o kus dál, v lesích tu roste obojí.

Dřevěný kostel sv. Bedřicha v Bílé patří k nejzajímavějším dochovaným architektonickým památkám celých Moravskoslezských Beskyd. Nechal ho vystavět v letech 1873-74 olomoucký arcibiskup Friedrich kardinál Langrat z Fürstenbergu. Model podobného kostela “severského” stylu byl vystaven na světové výstavě ve Vídni, kde se jim nechal kardinál Fürstenberg inspirovat. Před výstavbou kostela věřící z Bílé docházeli na bohoslužby do 15 km vzdálené Ostravice. Celá stavba byla zhotovena ze dřeva z okolních lesů, které až do 40. let minulého století patřily olomouckému arcibiskupství.
Projekt kostela vytvořil a stavbu řídil Antonín Kybasta, arcibiskupský stavební rada. Patron kostela sv. Bedřich byl vybrán podle jména kardinála Friedricha Fürstenberga.
V roce 1910 dosavadní filiální kaple upravena na farní kostel, přistavena sakristie, pořízen kůr s točitými schody, zřízen  hřbitov a postavena nová fara.  Opravy a stavby provedl městský stavitel ve Frenštátě p. Alfred Parma.

Obcházíme kostel a na dohled nás zaujala jakási kamenná přízemní stavba. Přicházíme blíž a vidíme mariánskou jeskyni.

Zažíváme zde zajímavou příhodu.. Vteřinku před námi vstupuje do tohoto prostoru partnerská dvojice našeho věku, ale po chvíli, vidouce, že ji šlapeme na paty a venku očekáváme na umožnění vstupu, vychází a umožňuje nám vejít. Však nyní otálí venku ona a když nevycházíme poodchází na naše místo a posléze očekává uvolnění svatostánku opodál v lese. Objevila jsem je, cítila jejich pohled. Stále neodcházíme, pohybujeme se poblíž a oni se procházejí po areálu, otálejí a nakonec odjíždí. Já jsem také netrpělivá, miláček nemůže doostřit, a jdu sama kousek dál, kde také něco tuším, vykukuje tam na mě z lesa totiž jakási sanktusová věžička. A hle – romantický hřbitůvek!

Detail z mariánské jeskyně naznačuje kdo je jejím tvůrcem a já dokončím příběh naznačený u minulé fotografie. Uběhla hodná doba, než jsme cestou ze hřbitova scházeli dolů kolem mariánské jeskyně. A vida, ta dvojice, kterou jsme našim zájmem asi trochu stresovali, právě vysedá z auta na parkovišti u jeskyně. Nevzdali to a jsou tu zas! Přemítám co asi mají za lubem a nenapadá mě nic jiného, než že měli v plánu společnou nábožsnskou meditaci v jeskyňce, chtěli vyslovit nějaké přání v klidu a intimitě. Miláček si ale myslel něco úplně jiného. Prý správnému křesťanovi přítomnost jiných věřících nevadí. Domnívá se, že tam spíše chtěli dělat něco hodně nekřesťanského. Ano, neshodneme se ve všem, ale vždy jsme schopni se dohodnout. A některé záležitosti neřešíme. Jako třeba tuto. Už jsme se tam nevraceli, abychom zjistili kdo z nás má pravdu.

Romantický hřbitůvek na nerovném terénu uprostřed lesa s vyhlídkou. Moc se mi tu líbí a hle, miláček již doostřil a přichází též.. i on, hřbitovy nemilující tak mocně jako já, tomuto uznale přikyvuje

Procházíme rozptýlenou obcí Bílá, dlouho procházíme podél říčky Bílé Ostravice po zelené turistické značce, u soutoku se Smradlavou odbočujeme a pokračujeme po asfaltu až k neznačené odbočce, kde se do Smradlavy vlévá potok Čurabka.
Toto je ještě Bílá, v roce 1906 tu nechal olomoucký arcibiskup postavit překrásný dřevěný arcibiskupský zámeček, jako odpočinkové místo s možností loveckých výprav do okolních rozlehlých lesů. Lovecký zámeček je dřevěný se šindelovou střechou a do dnešních dnů si zámeček zachoval svůj původní vzhled. Ovšem je z něho penzion, toto neinzerující, jak skvělé!
Vedle zámečku je postavena konírna, která byla příslušenstvím této stavby a dodnes slouží svému účelu. Od roku 2008 je těsně vedle zámečku stavba dřevěné kapličky sv. Huberta, kterou u příležitostí Hubertské mše vysvětil biskup Lobkowicz.

Podivné místo poblíž zámečku. Mám taková omšelá a tajemná místa moc ráda. Přecházím se strachem ze selhání lávku posazenou pro mne výše než je záhodno.

Lávka má zřejmě i selektivní funkci. Třídí obyvatele bizarního kempu na ty řádné a neřádné. Opilci navracející se do osady v pozdních nočních hodinách padají jako hrušky do Smradlavy a bezpečně přecházejí jen ti, kdož v horách nepožívají alkohol, ale vrací se z náročné túry.

Že by recepce??

Nikde nikdo, ale moc se mi tu líbí, dokonce tak, že bych zde někdy chtěla strávit více času, spojeného s delším pobytem. Prohlížíme si chatovou osadu a opodál v okně se pohne závěs. Tady někdo přebývá? Chatka vypadá jako déle nepoužívaná. Osada duchů!! Jen pro ty nejodvážnější. Já se sem vrátím..

Opouštíme areál horské osady Bílé a ještě fotím starou trampskou chatu mající pro mne příchuť nostalgie po starých zašlých časech…. ach! V mysli se mi vynoří přízrak zábavního parku v Bílé a jak jsem vděčná, že mohu ještě zachytit tuto v některých očích “barabiznu”, však já mám o očích slzy a je mi teskno…

Zajímavé, včera Hořec a dnes nás provází Oměj šalamounek, vytrvalá prudce jedovatá rostlina z čeledi pryskyřníkovitých. Patří mezi ohrožené druhy rostlin ČR, v této rozsáhlé lokalitě však výskytem velmi četná

Cesta podél Čurabky. Tak jsme si to naplánovali, tak jsme to vyčetli. Na samotu Kavalčanky odjížděl touto cestou tajně na zapřenou Petr Bezruč v roce 1952.  Samotář Bezruč se obával humbuku kolem svých kulatých narozenin (* 15.9.1867)

Ano, opouštíme les a cestou lemovanou jeřáby a jinými listnáči vcházíme na prostrannou paseku – Kavalčanky

Snad jsem to brala na lehkou váhu a přitom v textu knihy bylo zakódováno, jak vypadala hájenka Kavalčanky. My ji však pozornost nevěnovali a za místo pobytu Petra ¨Bezruče jsme považovali tu krásnou romantickou roubenku níže, z které zatím vidíme pouze střechu. Znám ji z fotek na netu a zcela samozřejmě jsem ji spojina se jménem Petra Bezruče. Byla to ale chyba! Dověděli jsme se to později, až cestou zpět, proto jsme jí nevěnovali tehdy dost pozornosti. Osudná hájenka je ta zděná okrová budova vlevo, vlastnět takové městské stavení, ne horská bouda 🙂

Samota Kavalčanky… celou cestu sem nikde nikdo a ani zde není přelidněno. Máme však neuvěřitelné štěstí, po cestě přichází dvě ženy. Svačíme zrovna opodál a tak opouštím své místo a oslovuji je.  Dlouze se bavíme o Bílé a Kavalčankách, ale ani žena starosty z Bílé netuší, že zde pobýval Petr Bezruč… S jistotou jí tvrdím kde a ona kroutí hlavou. Jdou zrovna tamodtud a jejich známá jim o tom nikdy neříkala… tak nevím… její společnice nám nabízí cca za hodinu odvoz zpět , ale my se chceme ještě projít… odmítáme

Cesta k domnělé hájence Kavalčanky

To ale není hájenka Kavalčanky… v tu dobu ji však obřadně fotíme ze všech stran. malebná budova, o mnoho malebnější než skutečné místo podzimního pobytu PB v roce 1952

Pohled zpět na paseku a Kavalčanky. V potadí prosvítá mezi stromy v aleji ta skutečná hájenka.

Cestou zpět. Dřevěná kaplička Panny Marie v údolí potoka a stejnojmenné samoty Kavalčanky. Současná stavba z 90. let 20. století nahradila starší, zcela zaniklou z počátku 20. století. Kaple napodobuje romantický styl staveb z Pusteven, uvnitř stojí socha Panny Marie Lurdské (i když podle některých záznamů je o Pannu Marii Pomocnici křesťanů). Otevřená, pečlivě udržovaná.

Zarazily nás silné kmeny s nasprejovaným nápisem CÍRKEV. Zatímco já uvažuji o náboženském blouznivci, miláček mne zcela pragmaticky vyvádí z omylu. Dedukuje, že v souladu s heslem “Ani kmen nazmar,”  si ho sem přijel zrekvírovat z Prahy sám Dominik Duka v rámci restitucí :).  A já musím přiznat, že jsem se zmýlila. Ano, blouznivec by nepopisoval přírodu slovem  momentálně zprofanované církve, ale slovy Bůh nebo Ježíš. Taktak. 🙂

Konečně u Smradlavky! Přibližně kilometr od ústí této nevoňavé říčky do horské řeky Bílá Ostravice se na jejím pravém břehu nachází sirovodíkový pramen. Voda chutná po vajíčkách a na chuť není vůbec špatná. Omývám si pleť, vyléváme kohoutkovou vodu z láhve a točíme tu smradlavou.

Malebná alej nás svádí do z lesa do centra Bílé. nyní zase podle Bílé ostravice k parkovišti. Mimochodem, jeho přívětivostí jsme dostlova ohromeni. Parkování zdarma a (u nás se za každý prd platí, připomínám parkoviště ve “vsi” Nové Hrady s krásným zámkem) a také zdarma přístupné nádherné, čisté a zásobené toalety. A to nemluvím o stánku s frgály. Frgály však máme z Rožnova. je to naše oblíbená svačina do terénu. Bez frgálů nikam nevyrážíme. A protlačili jsme je i na Vysočinu a Hřebečsko. Jejich slávu rozséváme po celé republice.

A s výletem se loučíme pohledem na budovu bývalé fary v obci Bílá. Patří lesnickému učilišti, má ji pronajatou podnikatel vlastnící zábavný dětský park (pro své instruktiry) a já jsem šťastná, že je ještě tak krásná, tajemná a úctu vzbuzující. Jak bych tam chtěla bydlet či alespoň chvíli pobývat. Stejně jako v hájence Kavalčanky. Jenže život na samotě zvládne málokdo…

Vyprávění o dvou dnech cest po stopách Petra Bezruče uzavírám snímkem z obrázkové cesty Samčanka – Javořinka. na obrázku je naivní podobenka Mistra. A nad ní nápis Česta nebo snad Cesta? V těch oválech jsou jména dětí starajících se o úsek své cesty, ale bylo v té době jméno Čestmír na beskydských samotách obvyklé?

K Petru Bezruči se ještě vrátím, čeká nás návštěva jeho srubu na Ďábelském ostrově. Ale hlavně, chtěla bych se ještě jednou vrátit ke knize Ortel samoty. Jen jsem ji rychle přehltla a nevstřebala, ale soudit nechci a nebudu.