Hranice na Moravě – neděle
V sobotu večer jsme se zapakovali a připravili se na eventualitu okamžitého opuštění budovy. U vojáků člověk nikdy neví, takže jsme se připravili na ranní evakuaci raději předem. A byl to dobrý nápad. Dostali jsme rozkaz do 9.00 opustit budovu.
Takže jsme všechno naložili do auta a miláček odjel na letiště. Já vyrazila do města Hranice na další průzkum jeho krás. Na úvod jsem si načepovala, jako včera, na krytém zámeckém nádvoří (skleněné zastřešení jako u kostela v Neratově..) doporučenou kávu s baileys s přidaným cukrem a sešla po schodech dolů do moderní zámecké zahrady. Kávičku jsem si vychutnávala úplně sama a koukala na mapu a do skládačky Za krásami městské památkové zóny. Kam vyrazit hned a kam poté.. Mám celý den před sebou a stejně jako včera si nechci spěchat a shltnout všechny hranické památky za jeden víkend. Však se tady ještě nachodím…
Tak. Vymyšleno. Půjdu na sever po městské vycházkové trase podél potoka Veličky ke kruháči, zde prozkoumám Kunzovu vilu a v Kauflandu si koupím něco k obědu. Zpět k jihu po Třídě 1. máje k žiďáku a kolem zámku směrem k náměstí a stále dodržuji doporučenou trasu. Po Pivovarských schodech se přesouvám k potoku Ludině a mířím stejně jako včera známou cestou na hřbitov. (Už se vyznám, centrum mám zmáknuté.) Totiž je 8. květen a čeká mne jeden unikát!! A dopřeju si další náhrobky. Když se dnes nelítá kvůli silnému větru (větroní paradox!). Kolem arboreta Jurikovou a Teplickou ulicí na Masarykovo náměstí a tady si sednu na lavičku, budu se kochat zeleným domem s černou věžičkou.
https://mapy.cz/zakladni?x=17.7343923&y=49.5476251&z=18&l=2&pano=1&pid=13192778&yaw=4.473&fov=1.257&pitch=-0.337&q=Hranice%20n%C3%A1m%C4%9Bst%C3%AD%20domy
a rozhodnu se kudy a kam budu pokračovat.
A stalo se. Vyšla jsem ze zámecké zahrady, u Šromoťáku (Šromotovo náměstí pohranicku – odposlechnuto), u omšelé evangelické modlitebny (vycházkový bod č. 13) přešla potok a po opačném břehu jsem zamířila k bodu č. 12 Gallašově lípě. Malosrdčitá lípa cca 170 let stará se pyšní neobvykle mohutnou korunou vyvedenou zahradnickými zásahy do šířky. Je psáno, že v prsní výši má obvod kmene 310 cm, výšku asi 12 m. Pěkná koruna, ale znejistila mě dvojí druhová příslušnost na jednom místě. Na jedné z cedulí zde bylo totiž uvedeno Lípa velkolistá. Zřejmě mylně.
Kousek od lípy se nachází Gallašův dům. V tomto domě se narodil, žil a zemřel Josef H. A. Gallaš (1756 – 1840). Gallaš zde založil první hranickou nemocnici. Od druhé poloviny 19. století sloužil dům jako chudobinec. Jak je psáno, dům se nachází v soukromých rukou.
Pokračuji podél toku Veličky, podcházím Bělotínskou, zahýbám podprava a jsem tu! Konečně vidím Kunzovu vilu, chloubu města Hranice. Budova-zámeček v historizujícím stylu, která byla zároveň rodinnou vilou i firemním sídlem, vystavěl továrník Antonín Kunz (1859–1910) v roce 1897. Zajímavostí je, že tato vila je vlastně jediná známá významnější realizace arch. J. Kříženeckého, který je více znám jako zakladatel české kinematografie. Figurální výzdoba fasád se váže k předmětu Kunzova podnikání – postavy antické mytologie spjaté s vodstvem odkazují k pumpám a vodovodům, které Kunz vyráběl. Na dekoraci se podílel také architekt Dušan Jurkovič.
Obcházím jí ale nejsem na první pohled nadšena. Je sice krásná, zrekonstruovaná, ale okolní baráky a asfalt až k domu ji nedopřávají potřebný rozlet. A také zahrada je okleštěna na minimum. No, co se dá dělat… ještě pročítám dvě poučná motta bokem budovy u lva:
Kdokoli zachrání jednu lidskou duši, zachrání svět.
Další motto se mi nepodařilo rozluštit… Vtěl do každého okamžiku čin, pomáhej i oblažuj svým srdcem…. heslo je dlouhé… Požádala jsem zpětně zainteresovanou osobu o fotografii, tak snad někdo z vás to později vyluští..
Opodál v Kauflandu jsem si koupila svačinu a snědla ji nedaleko žiďáku u sochy sv. Jana Nepomuckého. Cestou Seidlova vila (funkcionalismus) a další zastávku mám na hřbitově.
Dnes je výjímečně zpřístupněn Vojenský památník v Hranicích. Jdu tam. Památník s dominantní sochou lva ukrývá mauzoleum, které je v Evropě naprosto unikátní. V podzemních prostorách je na 1500 betonových schránek s ostatky obětí první světové války.
Po příkrých schodech sestupuji zhruba sedm metrů pod zem. Všude mě obklopují police s betonovými schránkami sahající od země až k vysokému stropu. Každá z nich je opatřena měděným štítkem s číslicí. Mělo by jich tady být kolem patnácti stovek a každé číslo je spojeno s jedním jménem a lidským osudem Cítím se zde jako v trezoru a také to zde tak vypadá. Velice stísněný prostor.
Obcházím stejně jako včera známou stezkou arboretum a mířím na Masarykovo náměstí. Zde usedám, koukám na zelený úzký dům s černou věžičkou, pomalu se uklidňuji a rozhoduji se k ráznému kroku.
Odcházím k řece Bečvě, procházím městským parkem zvaným Sady Čs. legií, zdržím se pouze u sochy Mistra Jana Husa (Julius Pelikán 1923) s citátem Také prosím vás, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli a svižným krokem podél Bečvy se čím dál tím více přibližuji lázním Teplice nad Bečvou.
U bílého dominantního mostku přes Bečvu usedám na volnou bílou lavičku s výhledem na ten most a řeku a pozoruji kačeny a kačery, pomalu se zklidňuji a usínám. Miláček mne probouzí a ptá se kde jsem, tož ho žádám, aby mne zde vyzvedl, že už zpět do Hranic nepůjdu. Jedeme domů…
