Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel

Nobelovka 2014 za literaturu

Nepohybuji se jistě ve světě literatury pro dospělé. Knihy této kategorie vyhledávám nesystematicky nejspíš na základě doporučení čtenáře a ještě více dám na internetovou recenzi. Zaujme-li mne, pocítím nutkání si knihu přečíst. Ale ani tehdy ještě není vyhráno. Nemám moc volného času a v posledních letech dávám přednost četbě krásných knih pro děti. Oblíbila jsem si poetiku autorů a ilustrátorů nakladatelství Baobab a Meander. Knihy nejsou objemné, ale to mi vůbec nevadí, spíše jsem za tu „hutnost“ a „přímočarou jednoduchost“ vděčná. Je to úleva, číst knihy psané a ilustrované pro radost. A také pro sebe. Nikoli v prvním plánu pro peníze. Je úlevné vědět, že takoví lidé ještě existují a tvoří malý ostrůvek v bouřlivém moři.

Letošní „Nobelovka“ za literaturu byla udělena kanadské spisovatelce Alici Munro, přičemž byla označena za „mistryni současné povídky“ s výjimečně vyvinutým pozorovacím talentem. Stala se tak vůbec první Kanaďankou, která obdržela Nobelovu cenu, a třináctou ženou oceněnou za literaturu.

Alice Munro

I opět se ve mně něco pohnulo a zavětřila jsem. Nikdy jsem o ní neslyšela, u nás frčí něco úplně jiného (historická romantika a „veselé“ knihy typu Bridget Jones), navíc povídky prý málokterá čtenářka vyhledává. V katalogu své knihovny jsem objevila jedinou její knihu – Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel. Vydaná v nakladatelství PASEKA v roce 2009, my ji koupili se slevou o 2 roky později od prodejců, kteří se specializují na nabídky levných knih pro knihovny. Obsahuje 9 povídek a přeložila ji Alena Jindrová-Špilarová.

Počkala jsem pár dní, než ji kolegyně přečetla a hned ten večer, co byla „moje“, jsem ji nedočkavě otevřela. První povídka v pořadí, podle které je kniha nazvána, mne nadchla a v dobrém šokovala. Napsat výbornou povídku klasického charakteru – malý uzavřený román, řekla bych – není vůbec snadné. Autorce se to podařilo. Překonala mé představy, s jakými jsem ke knize přistupovala. Může se zdát, že „literárně“ zde už vše bylo, že nelze překvapit, snad jen jistou novou formální moderností, neobvyklou formou pro formu, zkrátka nějakou „podružností“, kterou se autor snaží odlišit jeden od druhého a zkouší zaujmout. A pak je zde také hledisko prodejnosti – prodejnosti knihy a „prodejnosti“ autora.

Narazit zkrátka na takový literární fenomén jakým Alice Munro bezesporu je, se mi opravdu nestává každým rokem. První povídka – Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel zůstala pro mne nepřekonána, ale to neznamená, že ty druhé byly o něco „slabší“. To v žádném případě ne. Jen ta první snad znamenala mou první „nezapomenutelnou“ lásku.

Hrdinové povídek jsou „normální“ ženy a jejich vnitřní svět, neobvykle přesně odpozorovaný se všemi jejich zákruty a také zcela přesně popsaný, bez vzrušujících emocí. Tak bych řekla trochu mužský styl psaní, žádné nadbytečné kudrlinky. Každá povídka má svůj děj. Nazvala bych je klasickými, klasicky vyprávěnými. Co je však činí unikátními je hlavně autorčina schopnost pozorovat, všímat si, porozumět a empatie ke svým hrdinkám; poněkud neobvyklé náměty a neobvyklé “konce”, však nijak bulvárně senzacechtivé a podbízivé,  při čtení však máte pocit objevování a těšíte se na každou další větu, na každý další posun. Brilantní je ovšem i podání, autorčin literární styl, mistrná kompozice. Bez toho by byla úspěšnost jejich povídek poloviční. A překlad mne nikde neškrtil, neškrábal. Seděl jako ulitý.

Povzbuzena, přečetla jsem si i její další knihu povídek – Útěk. Opět bingo! Jedna povídka jako druhá! Totiž – každá naprosto jiná, unikátní náměty, snad by někomu nestály za zaznamenání, ale Munro je menhir, solitér.  Je naprosto jedinečné v dnešní chaotické uspěchané době objevit takového autora, který je schopen vycizelovat povídku, stvořit malý klenot. Klenot, který není vymazlený a vypočítavý, ale vždy dokonalý, bohatý po všech stránkách. Námět naprosto citlivě stylisticky zpracován a povídky, přestože autorku charakterizují, nejsou autorskou intertextualitou. Snad se nebudu rouhat, když Munro přirovnám k našemu Janu Balabánovi. Žena a muž, Kanaďanka a Čech, a jak jsou si literárně podobní! Ale Munro je dokonalejší, bohatší, citovější a empatičtější. Na to my ženy máme nos! Balabánův úsporný styl a jeho „všední“ hrdiny dovedla Munro ještě dál.

Jsem přesvědčena, že Nobelova cena za literaturu je v roce 2013 ve správných rukou. Její knihy vám vřele doporučuji a zajímalo by mne, jaký na ně mají názor muži.