UDĚLAT SI KRÁSNÝ DEN!
Krásných dnů zažíváme hafo, ale tak nějak mimochodem. Proto jsme se rozhodli si nějaký krásný den konečně naplánovat. Jít tam, kde to máme rádi, navštívit přátele rybáře, pojíst něco hodně nezdravého ale zatraceně dobrého, a možná si i trochu zahledat houby – rostou-li již?!
Výlet jsme místně situovali do Poličky a okolí a časově sladili s akcí rybářského spolku Vysočina pod názvem Václavská trofej. Ale to nebyl jediný cíl naší výpravy. Následovat měla i oblíbená BALDA, neboli Zlatá studna, což je kultovní místo našeho prvního rande a tak vůbec. Milujeme tu samotu uprostřed lesů s pramenem léčivé vody a kaplí, kde jsme zažili tak skvělou a nezapomenutelnou novoroční mši a milovat ji budem, dokud tady budem! A v závěru cesty nemůžeme pominout hrabalovský bufítek v Poličce, uprostřed městského parku. A také zde si dát nějakou malou nezdravou dobrotu, co tu pro hosty richtuje paní servírka.
Vše jsme dodrželi, vyrazili ráno, dorazili za tmy, ale ne ke všem místům navštíveným máme dokumentaci. To tak chodí. Buďto se fotí nebo se užívá… a my si tentokrát spíše užívali a dokumentace šla stranou.
Jdeme na fotky, přátelé, ale je dost hodin, komentář k nim dám asi až zítra.
Z Poličky směrem po naučné stezce k prvnímu z rybníků Přehrada, závody se konají až u druhého, tento je proto takový opuštěný. Cestou stále znovu obdivujeme prostředí zahrádkářské kolonie za městem a místní koupaliště. V létě sem rozhodně musíme vyrazit.. Je nádherné, v prvorepublikovém stylu a velké. Zatím bohudík bez příšerných tobogánů… snad to i tak zůstane nafurt
Blížíme se k druhému rybníku Přehrada, místu závodu. Zde je aut jako naseto. Závodu se účastní kolem 170 rybářů nepočítaje v to jejich doprovod. Takže akce veliká.
Už jsme tady! Rybaří se, ale za chvíli bude přestávka. Honem pro polívku a uzená žebra, než zazvoní zvonec
Chvíle čekání na žebra .. najdete mne?
Miluju ty svérázné chlapce, ale náš favorit Gazda s vizáží a gustem Louise de Funese dnes nějak není ve své kůži. Jindy je ho všude plno, prská a nadává a dnes … jakoby mu uletěly včely a uplavaly ryby… objevila jsem ho zcela náhodou u bufetu, ale na fotce není …
Hoši rybáři nás navnadili. „Ryby dnes nikomu neberou, tak sbíráme houby… „
To si dáme do nosu! Knedlíčková a uzená žebra a dorazíme se tatrankou. Při obědě diskutujeme s kolegy rybáři a dozvídáme se mimo jiné, že na silvestra se tu dost pije, kromě jiných postřehů… a že dnes neberou. To je hlavní zpráva dne, co hýbá rybářskými kuloáry
Soutěžní revír o polední přestávce. U vody klid, v bufetu veselo. A ryby radostně vyskakují z vody jako divé… tak proč jim safra neberou…?? – ptá se laik.
Rybník od bufetu. Ano, zrovna se nechytá
A ještě jednou ten samý rybník od přehradní hráze
Z toho samého místa, jen pohled za hráz, na menší rybník. Také zde se chytá, ale možná ne soutěžně, proto ojediněle.
Na cestě na Baldu. Silnicí pokračujeme do bývalé sudetské obce Modřec. Velmi zajímavá úhledná vesnička s několika zajímavými stavbami a třemi opravenými křížky, jeden z nich je Jan Nepomucký. Při naší první návštěvě zde byl dokonce otevřen kostel, chystal se na mši – také v tomto václavském čase.
Před Modřecemm za Modřecem fotíme panoramata. Jsou minimalistická, dominantu tvoří podivuhodná podzimní obloha. A nezapomeňte, všechny fotky si klikem můžete zvětšit a vychutnat v dobré kvalitě
Typický příklad podzimního panoramata z naší dílny
Tady jsme hodně přeskočili … fotka plného koše „hřibů“, jak říkají zlíňáci všem jedlým houbám, pochází z cesty zpět.
Z Modřece vede lesní a posléze polní asfaltka k další asfaltce mířící k Baldě. Za Modřecem je les, který už máme obeznalý a tak trochu víme, kde houby hledat. Přestože je sucho, naše „tradice“ funguje a koš se pomalu ale s jistotou plní. Chce to ale opravdu vyhledávat místa s potencí houbového naleziště. Někde si ani neťuknem, a takových míst je většina.
Jsem z toho hledání hub ucaprtaná a taková nanicovatá. Za lesem na polňačce smlouvám, že bychom si ušetřili cca 3 km, kdybychom na Baldu tentokrát nešli, ale tvrdě jsem narazila. Tedy na Baldo jó. Dobře, ale udělám si cestou jednu radost. Poprvé přemlouvám Miláčka a jdeme prozkoumat starou, rozdrbanou a velmi podezřelou boudu na louce u lesa poblíž Baldy. Zažívám, ostatně jako vždy když něco podobného objevuji, pocit obavy, strachu a nejistoty, co nás tam čeká. Jsem připravena na vše, ale nemusím jít do krajnosti. Ostatně Miláček si nepřeje, abychom jakýmkoli způsobem narušili objekt a vnikli dovnitř, a tak odcházím sice mírně zklamána ale pocit tajemnosti stále přetrvává a trvat bude, dokud tu strašidelnou chatrč neprozkoumám dokonale.
Na Baldě jsme popili zázračnou vodu, nabrali do lahví čerstvou, pojedli ředkvičky a jablka (jen střídmě, čeká nás bufet v Poličce) a odkráčeli po červené turistické zpět k Poličce. V lese hledáme houby a ani ťuk. Pak se zajdu jen tak vyčůrat a začíná houbařské šílenství! Na malém place rychle dosbíráváme celý koš a loviště opouštíme, aniž bylo námi dokonale vypleněno. Jsme spokojeni.
A odteď samá panoramata. Ta podzimní obloha má něco do sebe. Jsme šťastní a nemusíme řešit migranty. Zapomeňte na ně taky a vpijte se očima s námi do kouzelné krajiny poblíž Poličky na Vysočině.
Podvečerní stíny se dlouží a Polička je na dohled
V hrabalovském bufetu v Poličce jsme během krátké doby podruhé. Před týdnem? jsme si dali ledovou kávu a sladkou vafli se šlehačkou, dnes hořký čaj a bulku se smaženým sýrem a bramboráky. Všechno napůl. Štamgasti obdivují náš plný košík, uznale pokyvují hlavou a konstatují, jak jsme Poličákům vypálili rybník. Též mámí z nás informace, kde jsme k houbám přišli a já je nezklamu. Vyprávím veselou historku o čůrání a plném koši a všichni se smějí a dobře se baví.
Plánovaný výlet se nám vyvedl a snad nejvíc nás těší jeho společenská stránka, která naplánovat nešla. Na hrázi a v bufetu.
K sakru, tady neroste ani plíseň na rajčatech, natož houby!
Byl to zázrak! Včera jsme natěšeni tímhle úlovkem zajeli do známého lesa takzvaně na tutovku a ono NIC. Les suchej, potoky vyschlý, prasata rejou ze zoufalství v suchýn mechu. Takhle jsme to dopracovali..!
Ďjó, nebe!
– abych parafrázovala pana Rybáře; když už je řeč o rybářích.
Nebe je na podzim nejhezčí. A na jaře taky.
Krásný nebe je asi jediná věc, co mám na podzimu ráda.
Letos dobrý, pro mě teprve skončilo babí léto a je hezkej podzim s hezkým nebem.
[…] http://rozvedena.blokuje.cz/neni-od-veci […]