Na Baldě

a jiné věci

Ták, a jsem tady. Světila jsem neděli a po dlouhé době jen tak lelkovala. Sobota však byla zcela jiná. Z moravsko-slovenského pomezí dorazil M. a vydali jsme se výlet. Nebyl to jen tak obyčejný výlet, M. se chystal se mnou harmonizovat, já tomu říkám zvykat si na sebe; je to zkrátka prastarý proces poznávání se dvou jedinců v čase a prostoru. Libovala jsem si. Poprvé to nebyla Balda ve chvatu. Vůbec jsme nemuseli spěchat a ani jsme nespěchali. Až když jsem přišla domů, uvědomila jsem si s úžasem, že až na malé výjimky docházelo při náhodných setkáních s okolonás procházejícími lidmi k vzájemné bezprostřední verbální i nonverbální komunikaci vyvolané jak kdy a  jak kým. To bylo opravdu podivuhodné, jak jsme byli skoro všichni v ten den pozitivně naladěni! Přestože byla docela zima, trochu vítr, člověk to nakonec rozešel a vzájemné zahřívání dlaní fungovalo, tak houby zle. Nejpříjemnější však byla cesta lesem, protože tam nefoukalo. Na Baldě jsme moc dlouho nepobyli a plán opéct buřty nakonec neuskutečnili. Mokro, vlhko a nedostatek dřeva spolu se zavaleným ohništěm nás od tohoto plánu odradil. Sedli jsme si tedy svorně na pneumatiku od traktoru, která byla nejsušší,  a posvačili vodu a suché potraviny. Přitom jsme zjistili stav našich zásob. Chyběly nám noviny na rozdělání ohně, ale měli jsme naštěstí nějaké výtisky fotek z Emovy služební cesty, což by jako alternativní zdroj posloužilo. Chyběl nám sice nožík, ale M. přibalil skládací sekyru. Ano i sekyrou by šly naříznout buřty a rozdělit na dva díly obrovské jablko. Přísámbůh, raději jsem se neptala co můj společník v tom batohu ještě skrývá. Nebyl objemný, ale vážil tak 15 kg. Snad nějaké Jágrovy palačinky, soudím, jinak mě nic nenapadá… protože nic z něho v průběhu výletu nevytáhl a tudíž nepoužil.

Ani další plán se nám na Baldě nepodařilo naplnit. První rande….  M. se doma připravoval teoreticky na digitální zaznamenání této události samospouští, ale ani jednou nám to samo nespustilo. Proto jsme požádali později o tuto službu neznámé´ho cyklistu svačícího na odpočívadle. Fotka se mu opravdu povedla a všichni zúčastnění jsme měli radost. V lese se něco dělo. Připletli jsme se k velkému mysliveckému nadhánění těsně před počátkem a nadrženým nadháněčům s klacky  jsme posloužili jako vhodná záminka k mnoha žertovným poznámkám. Byli jsme kupříkladu nazváni dvěma zajíci, apod.. Když jsme míjeli posledního, byl zahájen hon, jak se s námi domluvili.

V Poličce jsme neopominuli navštívit bizarní bufet v Městských sadech. – Poprvé jsem seděla vevnitř a nebyla jsem zklamána. Bylo nám tam dobře a teplo. Atmosféra a společnost mi připomněla autentické nádražky, které již jedna po druhé mizí jsouce nahrazovány nudnými a bezpohlavními (M. použil slovo sterilní) zařízeními budovanými zřejmě dle evropských směrnic a zvyklostí.

Odjeli jsme domů, M. si tiše podomácku zdříml v kuchyni na kanapi, já jsem zatím nachystala večeři, najedli jsme se, stáhli a prohlédli fotky a M. odjel.  Dnes šel do práce.

Domluvili jsme se, že proces vzájemné harmonizace bude pokračovat. Nemáme v tom žádný problém. Virtuální vztah nechce ani jeden z nás.

Tohle je jen malé vylíčení jednoho výletu pro radost mých fanoušků. Je to výjimečné, jinak zde tyto ladící a harmonizační procesy nebudu blíže reflektovat, je to velmi osobní  a křehké. Ale nezříkám se zpráv o „hradech spatřených“, jen ty intimnosti si už necháme pro sebe.