Cestovní deník – úvod
Pro cíl dovolené jsme rozhodli o vánocích. Přispělo k tomu rozhodnutí zaměstnavatele, že do konce 1. čtvrtletí si Miloš musí vybrat 2 týdny dovolené. Záměrem se tedy stalo vyrazit za sluníčkem, na 14 dní se zcela odpojit od našich běžných životních standardů, nabýt klidu, být spolu, a to vše spojit s návštěvou co největšího počtu pamětihodností, což nás baví.
Ihned jsme se rozhodli pro Barcelonu. Počáteční myšlenku letět tam letadlem a pronajmout si auto jsme zavrhli nejen z cenových důvodů. Výhodněji vychází cesta naším úsporným P406 HDI a mimoto nás lákají i další památky, které bychom mohli navštívit cestou. “Pozemní putování” má zkrátka spoustu kladů. Vidíte jak se pozvolna mění příroda, lidská sídla, zažijete a poznáte už cestou spoustu věcí, setkáte se se zajímavými lidmi. Tak jsme si to představovali a také se tak stalo.
Od počátečního ujasňování představ kde, co a jak, a studia průvodců, jsme počátkem března přešli do “realizační fáze projektu dovolená”. Rozhodli jsme se co v Barceloně navštívíme, na jaké úseky rozdělíme cestu, kde přenocujeme a co tam navštívíme. Všechno jsme v pohodě zvládli a v sobotu 23. řezna v 8 hod jsme vyrazili směrem na Rozvadov. Předem zajištěn jsme měli pouze apartmán v Barceloně.
Před námi 900 km jízdy, přejezd českých hranic, cesta přes Německo a nocleh ve francouzském Besanconu. Cestou několik zastávek na odpočinek a jedna velká na odpočívadle u německého Baden-Badenu. Objevili jsme tam zcela nečekaně velmi krásnou dálniční kapli a občerstvili se v řetězci Serways, který na dálnicích nemá konkurenci. Zeleninové saláty ve volném výběru, zálivky a různé nakládané lahůdky a pod., také dortíky.
Pro noclehy cestou jsme si vybrali jednoduché hotely typ Premiére Classe. “Náš” první se jmenuje Ecole Valentin a je na okraji Besanconu. Místo jsme zvolili takticky, protože cca 30 km odsud se nachází objekt Královského solivaru z 18. století architekta Claude-Nicholase Ledouxe, a ten rozhodně nechceme minout. Známe ho, a obdivujeme, ze seriálu Architektura, který běžel loni na ČT 2.
Ze solivaru odjíždíme až po 12. hodině a před námi perspektiva dalších 700 km jízdy do Perpignanu, což je již 27 km od španělských hranic a cca 300 km do Barcelony.
Do Perpignanu dojíždíme hodně pozdě v noci a ráno nás čeká překvapení.
Paráda. Dnes máme naplánováno Figueres s muzeem Salvátora Dalího a pak už jen ubytovat se v Barceloně a postarat se o zaparkování auta.
Divadlo/Muzeum Salvátora Dalího nás ohromilo ve všech směrech.
Dalí byl obdivuhodný umělec světového významu a svou tvorbou zasahoval nejenom do malířství, jak by se z běžného pohledu mohlo zdát. Jeho umění rozhodně nelze posuzovat pouze pod vlivem bytostné teatrálnosti jeho chování a výstředností některých projektů. Muzeum je toho důkazem.
Ubytování v Barceloně jsme si vybrali v klidné části města, na kopci, hned vedle Gaudího Parku Güell, a zvolili jsme dobře. Záhy jsme s mapou v ruce zvládli logistiku prostředí a adaptovali se na místní poměry. A ze všech světových stran se po rušném dni večer dopravili k patě městských jezdících schodů vedoucích do prudkého kopce téměř až k našemu domu.
Denní program jsme volně kombinovali a nijak jsme se nestresovali. Kdy vstaneme a jak dlouho budeme snídat jsme neřešili a na památky jsme si nechávali času kolik jsme chtěli a nikam jsme nespěchali. 10 dní čistého času na poznání Barcelony je málo a chceme se sem opět vrátit.
Základní kameny města jsme však navštívili: chrám Sagrada Família, Casa (dům) Batlló, Casa Milà (La Pedrera), Palau Güell, vrch Tibidabo s kostelem zasvěceným Svatému srdci , Torre Agbar, Katedrálu a další kostely, spatřené “cestou”, nemocniční komplex Hospital de la Santa Creu i Sant Pau. Nevěnovali jsme se jen památkám, zajímal nás i běžný život Barcelony a jejich obyvatel. Moc se nám zde líbilo a také nám tu chutnalo. A vůbec se nám nechtělo vracet domů, tak jsme se s novým prostředím sžili.
Omlouvám se, že jsem neodpovídala na vaše vzkazy, e-meily a sms. Internet nám zprvu fungoval jen sporadicky a pak už vůbec ne. A také jsme chtěli být jen sami s Barcelonou, abych tak nějak řekla. Bez obvyklého informačního šumu a bez komunikačních závislostí.
Každý den jsme si večer stáhli fotky a napsali dojmy ze dne. Průběžně podle času budeme naše zážitky zveřejňovat. Můžete se těšit. Španělé jsou skvělí a liberální. Fotit můžete všude. Jen někde ne s bleskem.
Cestu domů jsme zvládli za dva dny. Nejhorší byl návrat z tepla krátkých rukávů do zimy a sněhu doma (museli jsme odhodit sníh od vrat, abychom projeli). Také dálnice nekontaminované billboardy a řidiči idioty nám budou chybět, a tomu můžete věřit.
Ahoj, co to skrývá Torre Agbar?
Ahoj Marci, chystáme o Torre Agbar samostatný text, ale mohu prozradit, že tenhle kokon skrývá samé úředníky!
Nádhera! Krásná vzpomínka… už bych ji zase taky měla navštívit… když já jsem nemocná na Londýn a taky Irsko… achjo. Potřebovala bych 2roky prázdnin :-)) Je vidět, jak jste si to pěkně užívali… tak se budu těšit na další díl!! 🙂
Užívali, to jo, a teď doufám, že to co nejdříve přeneseme na blog 🙂
hurá, zuzi je zpátky! Zdravím a moc jsem se potěšila obrázky z Barcelony i z Figueres – pamatuji si na to ohromení, když jsem v muzeu spatřila obrazy Dalího, pak když jsme se celý den toulali parkem Güell a několik dní Barcelonou… Utíká to… Díky za obrázky, těším se na další, je fajn, že se výlet povedl 🙂
Ahoj Míšo! Dík za přivítání, musíme se pochlapit a začít to sem sázet… fotek máme nepočítaně :).
http://janaburianova.blogspot.cz/2013/04/pro-sve-byvale-spolupracovniky.html
Díky, to mi připomnělo druhý knihovnický blog, ach jo..
Leze to z tebe jak z chlupatý deky.
To máš pravdu, a kdoví jestli nebude hůř. 🙁