Tibidabo – kopec nad Barcelonou
Vstala jsem dříve a dopsala do poznámek včerejší den, abychom nezapomněli. Byl krásný stejně jako ten dnešní, tedy včerejší, protože opět dopisuji ráno.
Nespěcháme. Snídani si vychutnáváme, protože nám tady vše chutná lépe než doma. Sýry, salámy, ovoce, zelenina. Rajčata, banány, pomeranče, jaké blaho… a tak si to užíváme. Po extemtore s odpuštěnou vodou z topení plynového kotle, kterému Miloš porozuměl a zajistil tak jeho lepší funkci, a následnou návštěvou paní domácí a posléze i majitele bytu (Miloš po zásluze oceněn), jsme se konečně kolem 11 vybatolili z apartmánu a s mapou v ruce zamířili k nejvyššímu bodu Barcelony 532 vysokému vrchu Tibidabo, jednomu z nejvyhledávanějších výletních cílů v okolí města. Cesta je velmi zábavná. Místo jízdy starou modrou tramvají z roku 1902 procházíme Avigundu del Tibidabo lemovanou secesními stavbami pěšky a odpíráme si později i pohodlnou cestu zubačkou na kopec. Jdeme pěšky a prohlížíme si architektonické skvosty. Z velmi prozaického důvodu jsme se ocitli v jednom z nich, v domu který skrývá v celém objektu restauraci s dvěma michelinskými vařečkami?? – ……….. Přestože je restaurace v tuto chvíli uzavřena veřejnosti, máme dovoleno prohlédnout si alespoň interiér. A tak fotíme a fotíme. Poprvé vidím postříbřené historické vodovodní baterie a mramorová umyvadla…
Severozápadně od centra se zvedá 532 m vysoký vrch Tibidabo (nejvýše položené místo v Barceloně), jeden z nejvyhledávanějších cílů v okolí Barcelony. Vyfotili jsme ho z okna našeho apartmánu. A že to jde i opačně, uvidíte později.
Ještě přiblížíme detaily – kostel Sagrat Cor s rozpaženým Kristem, v gotizujícím stylu, je vidět zdaleka (byl dokončen roku 1961). Dalším “tahákem” je starobylý lunapark.
Cestou na Tibidabo potkáváme i další zjevně eklektickou variaci na Gaudího La Pedreru
Cesta na Tibidabo je zábavná, poslední etapa cesty k úpatí kopce vede třídou lemovanou secesními stavbami v katalánském stylu modernismu. Je co obdivovat. Kdo spěchá a je nostalgický, může tuto část cesty absolvovat ve starodávné modré tramvaji, která je v provozu od roku 1902.
Populární modrá tramvaj na své konečné. Dále můžete na Tibidabo vyjít pěšky nebo nastoupit na zubačkovou lanovku. Pěšky chodí jen blázni :). A my. Cestu máme sami pro sebe. Občas nás vyruší jen běžec nebo cyklista. I zde se buď sportuje nebo ne.
Jedna ze secesních staveb nás přilákala blíže.
Ejhle, restaurace, snad nám dovolí se tam podívat a spočinout na WC. Restaurace má zrovna zavíračku, ale podívat se tam je nám recepčním dovoleno.
Restaurace má dvě michelinské kytičky… nebo hvězdičky? nebo vařečky?? to tedy fakt nevím. Ale mohu se podívat!
Ano, není to nic z toho, jsou to dva příbory! A to značí: Průvodce Michelin obsahuje také restaurace, které nemají žádnou hvězdu, ale jsou hodnoceny podle své “příjemnosti” a celkové kvality; vysoký standard kuchyně zde není požadován ani vyjádřen. Příjemnost je hodnocena stupnicí „příborů“ v rozsahu 1-5. Jeden „příbor“ znamená „docela příjemná restaurace“ a pět „příborů“ znamená „luxusní restaurace“. Jestliže je příbor zbarven do červena, označuje to restaurace, které jsou „opravdu velmi příjemné“.
Dva michelinské příbory
Interiér restaurace
Keramické obklady u schodiště
Zákoutí s jedním stolem na mezipatře
Obložení stropu keramickou mozaikou
Sanitární zařízení
Sanitární zařízení z dáli
Na konci ulice vcházíme do parku a přes něj postupujeme dále až na malé rušné náměstíčko před nástupem na vrcholový výstup. Jako jedni z mála pěších, ostatní návštěvníci čekají v dlouhé frontě na lanovku, kterou dojedou až do poněkud obstarožního lunaparku těsně pod vrcholkem Tibidabo, hned vedle chrámu Sagrad Cor ( chrám Nejsvětějšího srdce), kam míříme po svých i my.
Park před koncem ulice vedoucí k náměstí Tibidabo, kde lze zvolit dopravu lanovkou či autobusem nebo jít na vrchol pěšky.
Centrální část parčíku Parc de la Font del Racó pod Placa del Tibidabo. V parčíku nalezneme klidné místo k odpočinku s pramenem Racó, kamennou lavičkou a pamětní deskou katalánského spisovatele a kreslíře Apel · les Mestres. Toto divoké místo s bujnou vegetací na svahu strmé terénní vlny pod úpatím kopce Tibidabo bylo jeho oblíbeným místem.
Vila na úpatí kopce Tibidabo
Vila na úpatí kopce Tibidabo ve stylu katalánské secese
Počasí se vyvedlo. Postupujeme zvolna písčitými cestičkami krásnou lesnatou krajinou (borové háje s kaktusy) na kopec a obdivujeme kvetoucí vegetaci. Většinu květin poznávám, některé druhy jsou bujnější, větší, ale podle typických znaků se dají tak nějak přibližně určit. Jsme sami, míjejí nás pouze občas cyklisté a běžci supící do kopce, nebo ti po sportovním výkonu už scházející. Většinou pozdraví, jak to my, osamělci v přírodě, cítíme a ctíme.
Výhled na Barcelonu z úpatí kopce Tibidabo (pozornostr věnujte vile vlevo, viděli jste jí na jedné z předcházejících fotek, na obzoru vyčnívá administrativní budova “kokon” Torre Akbar a vlevo od ní blok několika domů, kde jsme v tom nejvíce vpravo bydleli, úplně nohoře. Za ním zeleň Parcu Güell.
Detail předchozí fptpgrafie – Barcelona – náš dům a apartmán. Blok čtyř budov u “lesa” Parcu Güell, první dům vpravo, zcela nahoře.
Cestou na vrchol Tibidaba. Cesta se pozvolna klikatí úbočím kopce. Není to žádný horský výstup.
Počasí nám přeje, na konci března máme na sobě tričko s krátkým rukávem. A doma zatím mrzne a sněží.
Písčitá cesta na vrchol Tibidaba
Stále jdeme, cíl se blíží
Již vidíme cíl naší cesty…
Čeká nás kostel a starodávný lunapark
Často zastavujeme a fotíme panoramata, a ještě netušíme co nás čeká nahoře. A tak jsme se v tom velkém horku doplazili až na samý vrcholek. Míjíme bez zájmu rozsáhlý lunapark, obdivujeme nepřístupnou klášterní zahradu (součástí komplexu je i klášter Salesiánů Dona Boska – významná římskokatolická řehole) a už jsme u chrámu Sagrad Cor (Chrám Svatého Srdce Ježíšova), dokončeném v roce 1961. Působí na nás trochu schématicky, stroze a jednoduše, jako dětská skládačka, jeho hmota je kompletně “betonově šedá “. Zespodu vypadal impozantněji. Zblízka již není tak uchvacující. Později, pod dojmem z prohlídky, názor rádi měníme.
Veřejnosti nepřístupná klášterní zahrada řádu Saleziánů Dona Bosca
Veřejnosti nepřístupná klášterní zahrada řádu Saleziánů Dona Bosca.
Katolický kostel Temple de Sagrat Cor (Kostel svatého srdce) na vrcholku Tibidaba, největšího vrcholku přírodního útvaru Serra de Collserola. Vstup do kostela je zadarmo, za 2 € se můžete nechat vyvézt výtahem až do jedné z nejvyšších věží kostela a vychutnat si pohled na Barcelonu a přilehlé okolí z absolutně nejvyššího místa široko daleko.
Temple de Sagrat Cor
Chrám je dílem architekta Enrica Sagniera v gotizujícím stylu a korunuje ho zdaleka viditelná socha Krista v rozpažení. V přízemí, v historizující románské kryptě (z roku 1900), jak ji nazval pravděpodobně salezián, který nás vlídně oslovil a nasměroval k výtahu, upoutají absidy s mozaikovou výzdobou a také mozaika na podlaze chrámu s římském stylu.
Záběry z přízemí (krypty) kostela
Záběry z přízemí (krypty) kostela – připomínka nedalekého kláštera na hoře Montserrat a Panna z Montserratu — socha černé madony, patronky Katalánska, která je v klášteře Santa María de Montserrat
V druhém podlaží stojí bazilika, vysoký novogotický prostor, postavený na téměř kruhovém půdorysu. zavedou nás tam venkovní schodiště po obou stranách krypty. Výzdoba velmi strohá, stěny bez dekorace.
Pohled z venkovní terasy nad kryptou na chrám
Pohled z venkovní terasy nad kryptou na chrám
Terasa nad kryptou
Strohý vnitřek kostela
Zpovědnice
Výtah vede na plošinu s několika věžičkami, ležící ve výšce 542 m. Odtud lze vystoupat po vnějším kamenném schodišti na další ochoz a potom i na velmi subtilní kruhovou plošinku obepínající spodní část sochy Krista. Všude se nabízí neopakovatelný výhled na Barcelonu, její blízké i vzdálené okolí, města, shluky domů a na zalesněné hory ve vnitrozemí. Identifikujeme znovu i náš dům na úbočí zalesněného kopce u parku Güell. Počasí nám připravilo skutečně nezapomenutelný spektakulární zážitek a tento den se mimořádně vyvedl k dokonalosti.
Výtahem jsme dojeli na první vyhlídkovou terasu se sochami čtyř apoštolů. Tabulka s výškovou kótou
Výtahem jsme dojeli na první vyhlídkovou terasu se sochami apoštolů. Díváme se nahoru, k soše Krista, kde je také malá vyhlídka
Točitým otevřeným schodištěm stoupáme až k soše Krista
Vysoko, ale bezpečně
Uchvacující pohled na starodávný lunapark . Parc d’Atraccions je jediný zábavní park Barcelony. Přestože v 80. letech minulého století prošel rekonstrukcí, působí příjemně omšelým dojmem. Kromě jiných atrakcí můžete navštívit Dům hrůzy, obří rameno, které snese 4 návštěvníky rychlostí 100 km/hod dolů, aby je opět vyneslo nahoru,a kdo hledá klid, může se svézt v roztomilém červeném letadle, opisujícím pomalu stále stejný kruh (všimli jste si na jedné z předchozích fotografií) …
Impozantní kamenná schodiště vedou až ke galerii pod nohama Krista
Stále fotím jedno a to samé z různých úhlů, snad si uděláte představu…
Pohledy na Barcelonu z výšky chrámu očima apoštolů
Pohledy na Barcelonu z výšky chrámu očima apoštolů
Pohledu na Barcelonu a moře splývající s oblohou se nelze nabažit
Pohled do vnitrozemí z výšky chrámu očima apoštolů
Stará vodárenská věž Tibidabo
Pohled do vnitrozemí z výšky chrámu očima apoštolů
Pohledy na Barcelonu z výšky chrámu očima apoštolů
Poslední vyhlídková plošina chrámu
Výš už to nejde.
Zpáteční cesta ze zalesněného kopce byla ještě okořeněna návštěvou podivuhodné terasovité zahrady na úbočí Tibidaba, malého arboreta, kde jsme jen náhodou nezůstali uzamčeni za branou. Nikdo zde již nebyl a zřízenec si myslel, že jsme sem zavítali jen za účelem osobní potřeby, což mu Miloš později vyvrátil. Hodně ho potěšilo, že zde obdivujeme krásy “jeho” terasových zahrad.
Park – arboretum Can Borni byl vytvořen roku 1929 u příležitosti světové výstavy v Barceloně jako zahrada pro aklimatizaci rostlin z celého světa. Projekt navrhl Nicholas M Tuduri Rubio (1891-1981) architekt, urbanista a zahradní architekt, který byl ve svém projektu inspirovan římskými a arabskými zahradami.
V parku lze prodlévat hodiny a hodiny, je překrásný a jsme zde sami.
Bohužel se už začíná stmívat a my máme obavu, zda trefíme domů
Déle už nelze, všiml si nás naštěstí správce, který přijel zahradu uzavřít, ještě že tak… my zavírací hodině nevěnovali pozornost.
Loučíme se, ale tušíme, že zde nejsme naposledy..
Domů docházíme naprosto suverénně intuitivně bez mapy. Jinou cestou než jsme sem přišli a dokonce jsme v pravý čas v proluce postřehli i „naše“ jezdící schody, které nás jako vždy odvezly až domů. Skvělý závěr cesty, která trvala dlouhých 10 hodin, a stále v pohybu.
To je prima, že se vámtam líbilo! Jste velcí chodci! Neúnavní.
Překvapilo mě, že pro mě osobně je výsledek zhlédnutí spousty vašich krásných fotek přesvědčení, že do barcelony rozhodně nepojedu, protože tu pseudogotiku nemůžu ani vidět, je mi protivná. Ani zámek Hluboká mi není příjemný na pohled. Nemám ráda žádné pseudo- a žádné ozdobičky.
Ale kupodivu v Oxfordu se mi moc líbilo, i když ne vše je tam gotika, něco i ten pseudostyl (plus styl Christophera Wrena taky nemám ráda). Jenže v Oxfordu je to takové syrovější, víc strohé, míň barevné a načinčané. Achjo 🙂
To nevadí Liško, že se ti to nelíbí, každý máme jiný náhled. Já se přiznám, že mě architektura povznáší a nemohu se jí nabažit. Miluji ji víc než výtvarné umění. Miluji ji stejně jako přírodu. Jsem obdivovatelkou skoro všeho. Toho moderního, zcela mininalistického, i toho, jak říkáš načančaného. Já to tak neposuzuji, obdivuji řemeslnou zručnost a dokonalost, soulad, rozmanitost, a nakonec i tu pompu. Anebo také rozmařilost a luxus jako jsme viděli ve Figueras, v muzeu Dalího. A také mám moc ráda přirozeně omšelé, mizející památky s patinou starých časů. Nelíbí se mi ale všechno, že. Nejsem ze všeho na větvi. Stejně jako ty :).
[…] Agbar je jednou z dominant Barcelony. Dívali jsme se na něj a fotili ho z různých míst (kuk sem). Přímo k němu jsme se dostali bezprostředně po prohlídce Sagrada Família. A uvědomili jsme […]