Léčba Barcelonou – den 2. – 24. března 2013

Přejezd Francií: Besancon – Perpignan

Odjíždíme v 9 hod z hotelu v Besanconu a míříme do Perpignanu blízko španělských hranic. Předem jsme si naplánovali zastávku v Královském solivaru v Arc-et-Senans, jemuž byl věnován jeden díl seriálu Architektura  na ČT 2. Navigace ukazuje vzdálenost jen 41 km od hotelu, ale vede nás po úzkých silnicích francouzským  venkovem.

Z „hradů spatřených“ cestou stojí za zmínku zámek  Chateau de Roche postavený v 11. století a kompletně přebudovaný ve století 18.. Nyní slouží jako hotel a restaurace.

Nezastavujeme a pokračujeme do solivaru, protože otvírací doba je dopoledne jen od 10 do 12 hod.

Na klikatých silnicích zanedlouho ztrácíme přehled, na kterou světovou stranu jedeme, spoléháme na navigaci a netrpělivě vyhlížíme monumentální budovy před sebou. Po průjezdu vesnicí Arc-et-Senans nám navigace oznamuje: „Dojeli jste do cíle své cesty“. Před sebou vsak vidíme jen rozsáhlá pole a proto pokračujeme na nejbližší křižovatku, kde se otáčíme nazpět, stejně jako německý camper, se kterým jsme se potkávali cestou. Spolujezdec upřeně hledící do mapy naznačuje, že řeší stejný problém.

Po otočení auta zajásáme, protože se přímo před námi objevují ohromující dórské sloupy vstupní budovy solivaru.  Jak jsme si mohli nevšimnout!

Velkoplošná fotografie Solivaru ve vstupní expozici

Celý komplex je nejznámějším projektem prominentního architekta Cloude-Nicolase Ledouxe (1736 – 1806). Je ambiciózní a inovativní a ve své době prolamoval tradiční přístupy. Jednotlivé budovy komplexu postavené v letech 1775 až 1779 jsou umístěny po obvodu obrovského půlkruhového  náměstí. V jeho středu stojí správní budova s bytem ředitele, po stranách dvě budovy pro výrobu soli. Po obvodu půlkruhu jsou umístěny domy dělníků (obrázek).  Do té doby nebylo zvykem, aby se architekt zabýval návrhem dělnických domů, vždy šlo jen o velké, reprezentativní stavby. Solivar je však významný hlavně tím, že je prvním architektonickým komplexem v tomto měřítku určeným pro průmyslové účely a budovaným se stejnou péčí a architektonickou kvalitou jako významné církevní objekty nebo sídla šlechty. Dokumentuje rovněž zrození průmyslové společnosti v Evropě na konci 18. století..

Vlevo správní budova (jejíž součástí je i nečekaně “revolučně” pojatý chrám) s antickým portálem a podivuhodnými sloupy kde se střídají rytmicky válce s kvádry) , v tympanonu “boží oko”, kterým se dalo pozorovat hemžení na “dvoře”,  vpravo “výrobna” soli

Pohled od správní budovy k “ubikacím” dělníků, vlevo na budově, v pozadí,  je vidět “přilepený” impozantní vstup do areálu se sloupy a “jeskyní”, ten co jsme pozorovali na úvodní fotografii

Na této fotografii je vidět  obdélníkový “přílepek” vstupu zřetelněji

PORTÁL – pohled mezi sloupy na umělou jeskyni při vstupu, za branou prosvítá správní budova

Jednotlivé budovy se podobají kasárnám,  jsou ozdobeny dórskými sloupy, umělou jeskyní, vyznačují se robustní konstrukcí a jsou prakticky neopotřebitelné. Solivar byl budován jako královský majetek pro Ludvíka XV, který osobně schválil jeho plány. Byl v provozu od roku 1779 do 20. let 20. století a produkoval až 2 milióny kg soli ročně.

Konírna, situovaná v ose za správní budovou, dórské sloupy a kulaté “boží oko” ve štítu kopíruje v malém budovu pro úředníky

Za obytnými domy je prostor pro užitkové zahrádky zaměstnanců

Jedná se o futuristický projekt. Mimo technologických objektů a ubytování pro zaměstnance (dělníky i úředníky) jsou součástí komplexu i pomocné budovy, např. konírna pro ředitelství solivaru  a zahrádky pro zaměstnance. Solivar byl první částí většího projektu. Další částí měl být provoz na odlévání dělových hlavní.

Mělo tak vzniknout město budoucnosti kruhového tvaru, jakási samostatná nezávislá pevnost, alespoň provedení a architektova vize k tomu směřovala.  To se ale povedlo uskutečnit jen z poloviny.

Po přerušení výroby (jedna z budov byla zapálena kulovým bleskem) solivar chátral. Jeho rekonstrukce probíhá do současnosti. Už neobsahuje technologická zařízení, v budovách je muzeum architekta  Claude-Nicholase Ledouxe, pořádají se výstavy a kulturní akce, rekonstruují se zahrádky.

Jediný zdobný prvek jinak střídmé fasády, opakující se cyklicky na nízkých a podlouhlých budovách varny a “ubytovny” dělníků.  Málem skryt zůstává i ve změti kamene v umělé jeskyni u vstupu, ale je tam, najděte si ho na fotce.

Díky svému návrhu a konstrukci vydržel Solivar v provozu přes 200 let. Současné stavby jsou důsledně optimalizovány z hlediska nákladů a budovány pro technologie podléhající rychlým inovačním cyklům v trvání několika let. Po jejich zastarání jsou nahrazovány novými, na míru postavenými budovami.  Ve srovnání s nimi působí Solivar na návštěvníka tajemným magickým dojmem, jako kniha napsaná neznámou řečí. Vyvolává v člověku nostalgii po starých zašlých časech, kdy budovaná díla a výsledky práce měly svou „váhu“ a trvanlivost a člověk jim mohl zasvětit život. Střídmá zdobnost, obrovitost a umístění ve venkovském prostředí vytváří neopakovatelný genius loci, který sem přitahuje tisíce návštěvníků. Od roku 1982 je Solivar na seznamu světového dědictví (World Heritage Sites) UNESCO

Odjezd do Perpignanu ve 12 hod (jen 735 km). Hned v úvodu jsme při zastávce uvízli v rozmoklé krajnici. S pomocí ochotného Francouze se nám podařilo auto vytlačit na silnici. Já jsem však byla kompletně ohozena blátem a musela se převléknout.

Údolím Rhony a třešňové? sady

Další cestu jsme naplánovali francouzským venkovem mimo dálnice. Chtěli jsme poznat krajinu a život lidí, alespoň tak, jak to umožňuje pohled z jedoucího auta. Ukázalo se, že to nebylo šťastné rozhodnutí. Silnice údolím Rhony vedla přes zanedbané vesnice a městečka. Značná část domků, které jsme cestou zahlédli za sklem auta, nesla neklamné známky úpadku, chátrání a nedostatečné údržby. Úměrně k těmto znakům jsme potkávali lidi se žlutou až černou barvou pleti. Ta místa se zdála vylidněná. Tísnivé pocity zvyšovalo deštivé počasí a pomalu ubíhající cesta. Jako by vesnice a městečka na sebe navazovaly a téměř za každým kilometrem cesty následoval kruhový objezd.

Do Perpignanu bychom touto cestou dorazili po půlnoci místo v 19 hod, jak jsme původně plánovali. Rovněž skutečnost, že jsme se málem stali účastníky řetězové nehody za kruhovým objezdem, přispěla ke změně rozhodnutí. V 18:30 jsme najeli na dálnici a ve 22 hod jsme se ubytovali v Perpignanu, opět v hotelu Premiere Classe. Po předchozích zkušenostech jsme byli příjemně překvapeni, že recepční mluvil anglicky.

Jediné, co nás cestou potěšilo, byla zvyšující se teplota. A kvetoucí třešňové sady, které jsme míjeli. Ale ten slavnostní pocit z návštěvy Solivaru v nás podvědomě přetrvával. Vidět Solivar a zemřít. Neboť, jak pravil Ledoux, architekt filozof, přesvědčený, že jedině architektura může vyléčit lidstvo: „Na světě není člověka, kterého by architektura nepovznesla.“

Poznámka: texty jsou společným dílem Zuzi a Miloše a ani u fotografií nerozlišujeme autora. Kromě popisovaného děje jednotlivých dní se budeme snažit přinést samostatné podrobnější svědectví o významných stavbách, které jsme navštívili. U Solivaru zvažujeme zařazení do dobových reálií a podrobnější popis.  Mnohé co jsme se dověděli jsme zde nedořekli. Tak chceme zpracovat i dálniční kapli poblíž  Baden Badenu, Muzeum Salvatora Dalího a domy, kostely, parky a jiné památky v Barceloně. Je to ale běh na dlouhou trať a netuším jestli  a kdy doběhneme ke konci. Nechceme prosedět krásné dny u kompu.