Casa Milà neboli La Pedrera
Dnes jsme vyrazili shlédnout jednu z nejznámějších staveb Antoni Gaudího Casa Mila pejorativně nazývanou taky „La Padrera“ (kamenolom). Metrem jsme dojeli ze stanice Vallcarca na Diagonal, přešli přes blok domů a vystáli hodinu a čtvrt trvající řadu na vstupenky. Stálo to ale za to.
Dům byl postaven na objednávku majetného obchodníka Pedra Milà i Campese v letech 1906 až 1910. V té době byl Gaudí na vrcholu tvůrčích sil, které plně věnoval stavbě domu, který byl na rozdíl od Casa Batló (přestavba) postaven od základů na rohu ulic Passieg de Gracia a Carrer de Provença. Má řadu zvláštností – postrádá nosné zdi, které nahrazují sloupy prostupující celou budovu. Fasáda je vytesána z šedého kamene s hrubou strukturou a podobá se zvlněné skále erodované vodou a větrem. Mezi nosné sloupy a záhyby fasády jsou zakomponována okna různých velikostí a balkóny s dekoracemi z tepaného železa. Rozsáhlá budova je postavena kolem dvou světelných studní, které dodávají denní světlo do všech místností. V interiérech je stejně jako v jiných Gaudího stavbách věnována pozornost každému detailu. Dřevěné díly, např. nábytek, dveře, zárubně jsou propracovány do filigránských detailů, stejně tak kovové prvky – mříže, madla. Vše co přijde do kontaktu s lidskou rukou (různá madla, úchytky) nebo jinými částmi těla (sedací nábytek) je navrženo neobvykle ergonomicky.
Casa Milà – veliký bytový dům, jenž se nachází na rohu ulic Passeig de Gràcia a Provença vás zprvu nijak neohromí. Není tak barevný a plný bizarních detailů jako třeba Gaudího Casa Batlló. Spíš působí na city svou přírodní hmotou, masou kamene, a skutečně připomíná kamenolom / La Pedrera
Všechny stavby na prestižní adrese musely být kvůli tomuto domu sbourány, ale majitel si to mohl dovolit, byl to boháč. Nicméně spokojen příliš nebyl. Stavba se táhla 4 roky, hrubě dokončena byla v roce 1910, avšak většina bytů byla zkolaudována až o dva roky později. A krásná mu prý nepřipadala. Vzbuzovala rozpaky nejen u něho. Mně se nenápadně krásná La Pedrera moc líbí. Je ladná, oblá, a dekorativní černé „roští“ železného šrotu použitého jako zábradlí na balkónech ji šlechtí a její souměrnost rozrušuje.
V roce 1984 se dům stal součástí světového dědictví UNESCO
Zde si můžete vychutnat kontrast oblosti a ostrého chaosu „roští“. Také komíny na střeše jsou barevně neutrální a ne tak individualisticky rozmanité a strakaté jako na jíiných Gaudího vyhlídkových střechách. Komíny a větráky tvoří šiky bojovníků z jiného světa a podsadité struktury připomínají strážní věže.
Model domu. Dvě světelné studně a „přičaplé“ strážní věže. Vojenské skupinky bojovníků zde znázorněny nejsou
Nacházíme se na dně jedné ze dvou světelných studní a vnímáme pozoruhodné detaily slité do harmonického celku. Vstupní filigránská a přece majestátní vrata jsou zavřena. Vstup je jinde.
Vzrušující nádhera zaoblených klenutých prostor u vchodu; kontrast měkkého barevného pastelu stropu a tvrdé ocelové struktury dveří společně s jemnou pavučinou spuštěné nástropní kostky skrývající osvětlení, vyvolává v pozorovateli pocit absolutního štěstí z absolutní krásy.
Ještě jednou… podmanivá krása kontrastu
Ze dvora stoupá triumfální schodiště do prvního patra. Nepochybuji, že zde bydleli majitelé nemovitosti – manželský pár Pere Milà i Camps a Roser Segimon i Artells.
Ještě jednou schodiště a subtilní okno, vystupující z těla stavby
Dveře pečlivě vykonstruované a pečlivě vyrobené
Další z unikátních dveří navržených Gaudím speciálně pro toto místo
Nedá mi to a vracím se stále ke vstupnímu portálu a obdivuji sloupy, strop, a originální svítidla
Na střeše. Harmonická barevnost béžové a cihlové barvy. Pozorovatelna vypadá jako šálek obrácený dnem vzhůru. i s ouškem.
Galaktičtí bojovníci a střílny
Jedna z dvou světelných studní. Tahle je ta kulatá, druhá eliptická
Co dříve? Kochat se pohledy na střechu ze všech možných úhlů nebo hledat ve spleti barcelonských střech vyčnívající architektonické skvosty?
Pere Milà byl majitelem domu až do občanské války (1936-39). Ta zastihla manželský pár na prázdninách. Stihli sice ještě zachránit několik uměleckých předmětů, museli však rychle utéct do frankisty ovládané části Španělska. Jejich dům si zabraly republikánské milice, které se v něm zdržovaly, dokud Barcelonu nedobyly frankistické oddíly.
Po konci války se sice manželé do svého domu vrátili, nicméně roku 1940 Pere Milà zemřel. Jeho žena pak žila v hlavním bytě až do své smrti v roce 1964 – mezitím dům stejně jako ostatní pozůstalost po svém manželovi stihla prodat, a na stará kolena si tak přišla na pěkných pár milionů. Po celou tu dobu Casa Milà normálně fungovala coby nájemní dům.
V roce 1984 se dům stal součástí světového dědictví UNESCO.
V roce 1986 byla Casa Milà prodána záložně Caixa de Catalunya. Banka, nyní pod názvem CatalunyaCaixa, je vlastníkem budovy dodnes. Kromě sídla banky samotné je La Pedrera i kulturním centrem, v přízemí budovy je kromě obchůdku ze suvenýry příležitostná výstavní síň. Každoročně Casa Milà navštíví přes milion lidí.
Veřejnosti je přístupné pouze nejvyšší patro se dvěma byty, podkroví a pozoruhodná střecha.
Oba byty jsou restaurované a zařízené ve stylu modernismu.
Procházíme kuchyní, ložnicemi, jídelnou, koupelnami a dalšími částmi bytu.
Některé z prvků interiéru navrhl jeden z předních návrhářů té doby, který s Gaudím spolupracoval – Josep Maria Jujol (nekonečná lavička v Parku Güell) – ne že by zrovna zde 🙂
Nábytek, kterým je interiér zařízen není původní, můžeme ho ale vidět v muzeu nacházejícím se v domku parcu Güell, kde Gaudí léta bydlel.
Náhled do muzea v Parcu Güell – Gaudího křesílka navržená konkrétně pro jím projektované domy.
A jsme zase zpět – vítejte v „Kamenolomu“
Byt je velmi členitý
Nábytek z doby modernismu, u nás secese
Cihlové podkroví sklenuté parabolickýmoi oblouky (částečně podobné podkroví z Casa Batlló) skrývá malé Gaudího muzeum
Můžete si zde prohlédnout modely mistrových výtvorů a zhlédnout film
K vidění jsou také bio artefakty, upozorňijící nás na zdroje inspirace Gaudího
Kromě velkého průvodce Nacional Geographic BARCELONA čerpám i z fantastického inspirujícího blogu http://catalunya2011.blogspot.cz/
Prohlídka Casa Mila se pro mě svou komplexností stala pomyslným strojem času, který mě posunul o sto let nazpět. Umožnila zřetelně vidět pokrok v různých oblastech techniky, ale současně vyvolala i řadu otázek a pochybností o jejím současném směřování. Při pohledu na telefon, gramofon a šanon s dokumenty v dobových interiérech je zřejmý obrovský skok, který udělaly za sto let telekomunikace a obecně elektronika od vzniku Casa Mily. Další skok je v použitých materiálech – kámen, dřevo a železo nahradily modernější materiály – slitiny lehkých kovů, plasty, ušlechtilá skla a betony, jejichž mechanické vlastnosti mimo jiné umožňují hnát stavby do nebývalých výšek a rychlou stavbu z prefabrikátů. Současně však tyto materiály způsobily téměř zánik uměleckých řemesel – kovářů, řezbářů, truhlářů, čalouníků. Na současných stavbách téměř nevidíme tak detailní propracování interiérů i exteriérů staveb jako je to u modernistických staveb. Čím byly nahrazeny tyto profese, které zaměstnávaly řadu lidí? Manažery, pracovníky řízení kvality? Jsou tedy současné výrobky kvalitnější?
Podle transhumanistů naznačují trendy vývoje lidstva, že kolem roku 2030 můžeme očekávat singularitu a člověk bude nahrazen novobytostí,pravděpodobně na kybernetickém základě. Bude tato nová bytost schopná vytvořit takovou krásu?
