říká Stefan Milkov
Současní sochaři mají poslední dobou v Praze zelenou. Jen co si uvědomuji – loni na jaře měl velkou retrospektivu v hradní Jízdárně sochař Jan Koblasa (instalace Radan Wagner spolu s žijícím autorem), na přelomu roku 2012 a 13 v tom samém prostoru vystavoval Stanislav Kolíbal (výstava byla jeho autorským konceptem) a v předchozím textu jsem informovala o současně probíhajících výstavách sochařů Malicha (také v Jízdárně) a Demartiniho (Veletržní palác, NG). Mohlo by se tedy zdát, že čeští sochaři jsou v kurzu. Je to však pohled velmi laický. Nejlépe by možná bylo zeptat se rovnou sochařů, jak se jim daří.
Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho. Zeptala se za mne paní Plavcová, v páteční příloze Lidovek Týden, sochaře Stefana Milkova, českého sochaře nečeského jména po svém tatínkovi, který k nám přišel za prací po válce z Bulharska. A už tu zůstal.
Hned v úvodu textu jsem se dozvěděla, že sochařům se nyní nežije snadno, protože společenská objednávka díla neexistuje. Občas je sice vypsána veřejná soutěž, ale řídí se zákonem o věřejných zakázkách, takže komise zastupitelů posuzuje stejnými hledisky soutěž o spravení silnice a soutěž na umělecké dílo pro veřejné prostranství. A většinou se v ní najde nějaké podivné šmé…
Vzpomněla jsem si v ten moment na Brno a rožnovského sochaře Maria Kotrbu (1959-2011). Dílo tohoto sochaře jsem poznala poprvé poblíž Kuksu, na novodobé křížové cestě:
Pieta Marius Kotrba
Kotrbovy typické “amputované hadice” jsem později spatřila na fotografiích věnovaným Brnu a jeho projektu Sochy pro Brno. Před několika týdny jsem Kotrbovu sochu Spravedlnost konečně uviděla na vlastní oči:
Projekt Sochy pro Brno schválili brněnští zastupitelé v roce 2006 a jeho podstatou je v průběhu deseti let umístit v brněnském veřejném prostoru ideálně deset soch. Některé již stojí. A mezi nimi i Kotrbova Spravedlnost.
Trochu legrační je, že brněnští zastupitelé si Kotrbovu tvorbu oblíbili ( proč? asi proto že Kotrbova socha vypadá moderně a ještě je srozumitelná, žádná divočina ani abstrakce, a tato hlediska naznačují její použitelnost pro veřejný prostor = občansky přijatelné umění) a dali mu šanci uspět ještě dvakrát.
Kotrba byl jedním ze dvou finalistů na Edisonův pomník (v podobě éterických žárovek jej nakonec realizoval Tomáš Medek) a vyhrál soutěž na jezedecký pomník markraběte Jošta, který realizován nebyl, a jehož provedení se odunulo na neurčito s tím, že je možné, že bude vypsána nová soutěž.
Marius Kotrba Edison
Marius Kotrba – Jošt Moravský
Tyto dvě sochy nakonec realizovány nebyly, ale kdo hledá najde! V v areálu přírodovědecké fakulty MUNI se milují Kotrbovi Milenci!
Marius Kotrba – Milenci
Nejen Brno však bylo ke Kotrbovi štědré, s jeho největšími realizacemi se můžete setkat na svých cestách, poblíž dálnic! Jak jsem ty dva sv. Kryštofy viděla, přišel mi na mysl grafik Miroslav Houra. Ty sochy vypadají jako jeho zhmotněné grafiky, posuďte sami tu modelaci! Jen nejsou tak hranaté, hmota není papír a zaoblené dílo je jistě praktičtější.
Miroslav Houra Můj domov
Miroslav Houra Loďka
- Marius Kotrba Svatý Kryštof, patron poutníků – obchvat u Olomouce
Ptáte se, kdo sedí sv. Kryštofovi na ramenou – znalci možná poznávají Ježíška. A je to opravdu on.
Možná nevidím dobře, ale uhaduji gesto pravé ruky světce. Čekala bych pozdrav, žehnání, ale vidím oko, tvořené spojením palce a ukazováčku, zalomené do obrazce jsou i ostatní prsty. Možná to v křesťanské ikonografii znázorňuje boží oko, ujistím se… moment. Bohužel nenalezla jsem vysvětlení různých gest z křesťanského hlediska, jen světské vysvětlení: (Gesto, kdy zvedneme ruku asi do výšky hlavy a dáme palec a ukazováček k sobě (čímž ukážeme jakoby kruh), se rozšířilo v USA počátkem 19. století, a to ve spojitosti s novinami, které se snažily o zkracování běžných frází. Gesto chápeme jako O.K. (vše v pořádku). Podle jedné teorie je to údajně opak K.O. (knock – out). Ať už je to jakkoliv, význam zkratky OK je zcela běžný ve všech anglicky hovořících zemích. Co se týká samotného gesta, je v různých zemích vykládáno trochu jinak. Francie chápe gesto jako nulu nebo nic, Japonsko jako peníze a ve státech kolem Středozemního moře je to znamení pro otvor a vyjadřuje, že muž je homosexuálně zaměřený. Pokud tedy bude cestovatel toto gesto používat jako univerzální, může se dostat do dost trapných situací…)
Sochu Pastýře (sv. Kryštof) navrhl akademický sochař Marius Kotrba z Rožnova pod Radhoštěm a vlastní socha byla vytvořena v dílně uměleckého lití Waller–Matějíček v Moravských Knínicích. Socha je vysoká téměř 4 m a váží 1300 kg. Tuto sochu darovala projekční společnost HBH Brno městu Lipníku nad Bečvou. zdroj
Paradoxem zůstává, že jeho samotného sv. Kryštof neochránil. Marius Kotrba tragicky zemřel 17. 5. 2011, když při služební cestě na Slovensko dostal infarkt.
Pro zajímavost doplňuji přehled dvěma realizacemi z jeho města Rožnova pod Radhoštěm, kde žil a měl svůj ateliér. Na první fotografii identifikuji milence v objetí. Také druhá fotografie je srozumitelná, ovšem jen zdánlivě. Problém nastává, máme-li určit, co pán vysypává z ozdobné krabice. Zcela jednoznačně poznávám huňatý liščí ocas mezi zadními běhy tvora. Ovšem nedává mi to smysl. To celé seskupení. A ani s tou liškou si nejsem jista. S tím ohonem však ano. Z toho neustoupím. Možná se jedná o fyzika, který později bude liščí ohonem třít ebonitovou tyč. Pytláka nebo myslivce jednoznačně zamítám, ti by lišku přenášeli v pytli. Jsem značně nejistá, snad pomohou Rožnováci :). Moje fantazie zde končí.
Ještě mě napadlo, že z krabice se vynořila žena hlavou dolů. “Liščí ohon” jsou vlasy, a zadní běhy ruce a ňadra. Myslím že jsem to tentokrát trefila, ale musím si to ještě ověřit.
A jak to dopadlo s Joštem Moravským??? Vyhlásila se nová soutěž a tu vyhrál výtvarník pražský Jaroslav Róna se svým “recyklovaným” Joštem Moravským, který připomíná žirafu a kterého pod jiným názvem odmítli v Jihlavě, kvůli vysoké ceně. Róna však tvrdí, že, upravil na návrhu sochy řadu detailů. “Pro zajímavost, je na ní šestnáct proporčních změn, a tudíž se jedná o jinou sochu”. Prosím přečtěte si sami v uvedeném zdroji a porovnejte jihlavského rytíře a brněnského Jošta, jak směšné!
A v tom množství soch mi vypadl závěr. Možná, že jste si ho ale odvodili sami. Tržní hospodářství natahuje své kapitalistické pařáty i do umění. Někteří sochaři práce mají dost ale jiní si svůj krajíc chleba musí zatraceně zasloužit! Některé realizace ve veřejném prostoru zkrátka naši zastupitelé nedopustí. K ošemetným místům patří pražské Letná. Vyprávět by mohla Kaplického chobotnice, ke které se chtěl přivázat provazem aktivista Klaus a také Socha pohody, plastika jmenovaného sochaře Stefana Milkova, která měla být na Letné v místech kde stával Stalin a jeho kamarádi.
Upozornění: Tento článek bude mít pokračování. Možná ještě na sklonku jara nebo o fous později, podle počasí a tak, vyrazím do Rožnova za poznáním Kotrbových stop v tomto městě a jeho veřejném prostoru. Na tuto dobrodružnou výpravu se těším a vy se můžete již nyní těšit též.
Stafan Milkov Socha pohody
Je to opravdu velká škoda, že sochaři nemají práci.
Ano, ale těžko si dovedu představit, že by umělci šli na “pracák” a rekvalifikovali se. Milkov v textu odpovídá i na tuto otázku. “Já si prostě neumím představit lepší povolání. jsem si vědom toho, jak je to výjimečné i s těmi nevýhodami. je to svoboda. A za svobodu se vždycky platí. misky vah jsou vyvážené a nejistota k tomu prostě patří.”
Zuzi, dík za Kotrbu, moc se mi to líbí. Zvlášť svatý Kryštof, můj oblíbený svatý. A vidíš, Rónu já také můžu, ale jeden se stále učí. A Socha pohody, tu chci mít doma.
Tak to jsem ráda, že jsem ti vpadla do noty. Sochu pohody si můžete ve volných chvílích udělat sami, jen zvolit vhodný materiál. Vy si s tím poradíte. Ale podle mě by měla být zlatá a ctít mustr Mistra. Určitě by to byl také vhodný dárek pro vaše blízké!!!
Zuzi, dík za tip. Mimochodem, nejen sochaři, ale momentálně i SP. Ale i tak to celkem jde. 🙂
Ahoj Evi, to se zase změní; já jedu jednu besedu za druhou, a začínám být z toho kolotoče unavená. Také čekám na změnu. Evi, chtěla jsem tě požádat o pomoc při určení filmu. Viděla jsem ho tak nějak před 3 nebo 4 lety, a vůbec netuším jak se to jmenovali.Nějak bay bay a jméno té hlavní osoby. Ale není to správný název. Byl to lehký ale moc milý film o jedné mladé učitelce, která byla velmi bezprostřední a dost ztřeštěná, byla mladá a strojila se také trochu bláznivě, moc milá hrdinka, co nemohla najít lásku. Pak ji našla, nevím jestli to nebyl nějaký svým způsobem outsider, ale bylo jim spolu hodně dobře. Pamatuji si, že byli spolu na loďce a možná se převrhli, ale to nevím s tím převržením jistě. Také jezdila na kole. Jestli si vzpomeneš, byl by to zázrak :). Děkuju. Napsala jsem také Alence, máš ji v oblíbených a ta mi dotaz v komentech smazala a neozvala se mi. Alenka má nějaký problém :).
Zuzi, zatím jsem vypátrala jen tohle http://www.csfd.cz/film/89587-bye-bye-blue-bird/, ele nejsem si jistá, ještě budu hledat. Ještě se ozvu.
Evi, děkuju, ale to nepůjde vygooglit, ono se to asi bay bay nejmenuje, já jsem úplně bezradná, myslela jsem, jestli ten film nepoznáš podle děje, ten název si nepamatuji, možná je to i kanadský film nebo francouzský??? Já jsem úplně bezradná, ale kdybych si ten název přečetla, tak by mě to trklo… bohužel jsem úplně mimo…
Už to mám, film se jmenuje Happy-Go-Lucky! Vzpomněla jsem si na jméno hrdinky a že se objevilo v názvu, pak to byla hračka…
Odkaz k tématu: http://zpravy.idnes.cz/anketa-o-nejkurioznejsi-sochu-dei-/domaci.aspx?c=A130305_153215_regionalni-zpravy_kol
Tak to je skvělý… jsem ráda, že nechybí ty brněnské!!! Ale nesouhlasím s hedvikovskými slévači. Ty mám ráda. Nemusí být všechno socialistické ku posměchu, že :), když je to pro radost.
[…] se těším na dvě dálniční sochy sv. Kryštofa, patrona poutníků, potažmo řidičů. Obě jsou shodou okolností u Olomouce a jsou podle mého nejméně evropským unikátem. Na naší cestě do Španělska jsme nic […]
[…] Už jsem o nich psala, ale minulou sobotu jsem je konečně uviděla a mohla si na ně sáhnout! Splnil se mi další malý sen! […]
[…] jo… zanedlouho bude mít také Brno konečně svého „recyklovaného“ Jošta! To ale nesmím odhalení zmeškat, mistr Róna prý už finišuje, socha vzniká. V celé kráse […]
Právě jsem se díval jak dopadl pomník holokaustu v Brně a narazil jsem na váš blog. Také se nad tím pozastavuji a žasnu. Také nad těmi honoráři za obyčejnou fontánou. Měl jsem také nějaké nápady, protože jsem sochař, ale kamarád mě od toho odradil, že nemám šanci z vícera důvodů, které ani nemoho vyslovit. Poctivá sochařina se z toho vytrácí. Kde jsou doby Suchardových pomníků. Vždycky v tom byla politika, ale zaplatit za něco 4 milony korun, když se to dá udělat za jeden a ještě to mohu na netu okopčit. Jošt je hrůza ať je to ten nebo ten. Napadá mě jen jedno praštíme ho koštětem. Pan Milkov měl jednou v Rožnově výstavu a tam mězaujal, ale nikdy jsem se s ním nepotkal. Rád bych ho poznal. Pana Kotrbu jsem znal nijak mě to moc nepohoršuje je to jeho způsob výtvarného vyjádření. V umění je všechno možné, říkával můj profesor Jozef Jankovič. Veřejné soutěže je zas politika a kamarádičkovství. Není to jednoduché pár jsem jich absolvoval některé úspěšně, ale jen v rámci Rožnovska. Podat nějaký návrh je dost nákladné a ještě pokud je to napůl archtektonická soutěž. To Vám to musí někdo zpracovat… A pak, když vidíte vítězný návrh a chce se vám z něho zvracet. No nevím, snažím se něco dělat, ale jen málo se dostávám k vlastní tvorbě.
.. Děkuji za vaši reakci na starší text a také děkuji za upozornění na pomník holokaustu v Brně. Je čistý a krásný, kdyby ovšem byl ten nápad původní. Přečetla jsem si, jak se radní jistili dodatečným vykonstruovaným posudkem, že nejedná o “krádež”. To je síla.
Je to jak říkáte, v umění je všechno možné… I my už jsme si na robustní oblé Kotrbovy sochy zvykli a radostně jim máváme, kdykoli jedeme kolem nich :). Člověk by se měl obecně dívat kolem sebe, poznávat a také občas podívat do světa, aby mohl porovnávat.. a uměl ocenit krásu a oddělit zrno od plev.. přeju vám hodně zdaru, ty umělecké komise co rozhodují jsou ale nevyzpytatelné orgány… vzpomněla jsem si v tuto chvíli na seriál o architektuře, kde osvícená komise malé obce v horách rozhodla o stavně lázní:
Komise, v níž zasedal ředitel kamenolomu, hajný, provozovatel lyžařských vleků a zaměstnanec stáčírny minerálky, se ukáže být tím, čemu se v architektuře říká „silný klient“. Neváhají zadlužit obec půjčkou ve výši sto milionů švýcarských franků, a vyberou architekta, který zatím téměř nic nepostavil: P. Zumthora.
viz: https://rozvedena.blokuje.cz/925723-zazraky-se-deji-php
[…] https://rozvedena.blokuje.cz/krize-pokracuje-sochari-jsou-take-bez-prace#more-931078 […]
Bože, tolik promarněného pískovce……..
a bude hůř… 🙁