Krchovský a Krch-off band v Bio Central Hradci Králové

Na večírku mániček

Skončil film o Magorovi a hrstka diváků se vyvalila ze sálu do foajé. Po čerstvém kulturním zážitku jsem zůstala ohromena. Máničky, co vzpomínali na Magora v právě shlédnutém dokumentu, byli zde! Vystoupili z plátna! Lábus, kterého je všude plno, výtvarník Libor Krejcar, violoncellista Tomáš Schilla z Krch-off a další a další mně neznámé postavy pokročilejšího věku vizuálně zvýrazněné svým dlouhým vlasem nebo vousem, nebo obojím či zviditelněné alespoň tím pověstným charismatem.  A hlavní postava večera, básník Jura, jak je familiárně nazýván Jiří Hásek řečený Krchovský, stojí poněkud stranou.

V sále visí cedule, že se zde nekouří, ale máničky toho nedbají. K  undergroundu pivo a cigáro patří a nic na tom nemění ani to, že hlavní vedoucí téhle „párty“ ještě veřejně zákaz zopakoval na mikrofon a nabídl kuřákům prostor před vchodem. Marně.  Máničky se nedají!  Užívali jsme si tu „nezávislou“ atmosféru.  A věřte, že  ti vyčnívající z davu jsme tu tentokrát byli MY, „civilisti“ bez známek undergroundu!

K Jurovi a kapele. Koncert se opozdil, protože se to všechno teprve chystalo na malé pódium. A jak zaznělo upřímně z úst Jury v průběhu večera, jelo se bez zkoušky. A těch upřímných a nestrojených vět jsme slyšeli moc. Vlastně všechno co J.H. Krchovský pronesl bylo tak milé a civilní. Humorné jemně a jakoby mimochodem… Jaký rozdíl mezi předchozím filmem, kde Magor řádil jako ďas v protikladu ke svým usebraným katolickým básním a aktuálním spektáklem v hlavní roli s Krchovským.

Chtěla bych JHK pochválit, a budu mluvit za nás oba. Jakkoli jeho dekadentní úderná  lapidární poezie, která je chvílemi nebo pořád?! tak nesnesitelně hořká a s nadhledem sebeshazující, ale řekněme si bez obalu že realisticky pravdivá, zdá se pózou, básník nás svým egem přesvědčil, že to není v jeho případě žádný umělecký kalkul.

Koncertu předcházel blok autorského čtení.  JHK ( s brýlemi, jak „bolestně“ okomentoval) spíš monotónně a v rychlém sledu bez většího očního kontaktu s diváky 20 minut recitoval – civilně – své básně (zdálo se mi, že to mohl být autorský výběr toho nejlepšího) § poskládané chronologicky, tak jak byly postupně napsány, nakonec přidal ty nové, letošní a kromě jarních zazněly i podzimní. Dobré to bylo.

A pak zase nová příprava na koncert. Krchovský ladí dlouho předlouho a jak podotkl někde mezi písněmi ke kolegovi, co s něčím „otravoval“ … nejsem muzikant.. . Jeho dávné-nedávné zprvu rozpačité rozhodnutí (iniciováno Markem Brodským) jít do toho – založit kapelu a své si dělat sám – bylo to nejlepší, čím svůj umělecký život básníka doplnil a obohatil. V kapele jsou ti správní muzikanti, zní to možná hodně laicky, ale jsou to klucí jako od Mišíka. Ten si taky uměl vybrat. Kapela šlape.  A je to přímočará muzika bez zbytečných hudebních dekorací, stejně rytmická lapidární a úderná jako Krchovského verše. Skvělý souzvuk! Jen to dost řve, ale není to paradoxně žádný Mišík a jeho balady. Ploužáků poskrovnu. Tak ať to teda duní. Nelze se soustředit na verše, ale na celkový dojem. A má to pořádný koule, přátelé. To musí ocenit i „konformní civilista“. Takový, jakými jsme my dva.

Koncert se neustále prodíral porodními bolestmi technického rázu, ale Krchovský byl velmi skromný a úpravy vyžadoval jen tak jako mezi řečí. Slušně a opakovaně. Hlas nezvyšoval a nedával nikomu do držky. Ale nebylo mu to skoro nic platné. Stejně jako když vykázal kuřáky ven pro nedýchatelnost prostředí.  Přesto neřval a nevztekal se jako předtím magor Magor. Pak se se vším smířil a myslím, že mu to žádnou velkou práci nedalo.  Že nemůže dejchat, že nevidí na značky na krku kytary a nakonec si posteskl, že by taky kouřil. Ale dal přednost hraní a zpěvu, protože se blížila policejní hodina, kterou bylo potřebné dodržet a nechtěl dělat pořadateli problémy. Proto následoval jen jeden přídavek.

Jura je moc sympatický člověk a jeho veřejné vystupování a bezprostřední reakce dávají tušit, že kromě své lidskosti, neokázalosti, dobroty a smyslu pro lehce dekadentní humor, je také vnitřně křehký.  Magor Jirous byl taky vnitřně křehký, jenže on to v sobě asi neměl rád a přebíjel tu „slabost“ tím svým řvaním, obnažováním a tak vůbec se projevoval dost „vesele“ a drsně. Krchovský se s tím pocitem naučil žít.  Nemusí sám se sebou bojovat. Bere se už s nadhledem. Je na sebe hodnej.

A hodnej je také fotograf Jindřich Oplt. Poskytl mi svoje fotky z akce. Nedovedu si vysvětlit, proč jsem si tentokrát nechala foťák doma. Chucpe!

Zaujalo nás z veršů JHK:   „… čekám  čtrnáct dní tvůj dopis, abych ho mohl ignorovat“.. (úryvek)

Tak ještě jedno jaro tedy?!
no dobrá, ale naposledy!
ňák přetrpím to do podzimu…
už ale prosím žádnou zimu

(Leden 2012)

Za okny žhnou adventní věnce
duše se k nebi upíná
jízdenka v prázdné peněžence
a loňská rybí šupina

Svět k posrání, svět k zešílení
Ježíška v chlévě převinou
a znova chléb se v tělo změní
a víno v krev, krev nevinnou

(Nad jedním světem, 2004)

Odkazy:

Historie Krch-off bandu;

J.H. Krchovský ve Wikipedii;

Fotogalerie mániček;

Výběr básní JHK;

Magorův rybník v ohrožení

fotograf Jindřich Oplt, díky  

.. ještě více mániček (bonus pro uživatele FCB)

 

no dobře, tak tedy ještě typického Magora ze Skalákovy galerie