a rozhodně ne naposledy, mám fotek plnou… no, však to znáte!
Město Jimramov pro mne nikdy nic neznamenalo… kdysi jsem jím projížděla a zdálo se mi strašně nudné a obyčejné. Tak jsem ho prostě odepsala s tím, že se tam nemá cenu vracet. Natož zastavovat. – Jak povrchní úsudek! Věděla jsem vlastně jenom to, že se v Jimramově narodil Jan Karafiát, autor legendární knihy Broučci. A jinak nic.
Dnes je vše jinak. Městys Jimramov považuji za klenot Vysočiny. Nenápadně se tvářící, ale skrývající velký potenciál pro milovníky krásy. Ne té okázalé a na první pohled vyčnívající, ale krásy skryté a jemně poetické. A to mě baví. Objevovat a poznávat místa, na která nejsem předem připravena a mohou mne překvapit v mnoha směrech.
Přijeli jsme z “velké” Poličky hladoví jak medvědi, a čekali v malém Jimramově na zázrak… A on se stal! Na náměstí jsme zastavili u malého bufítku a bylo tu všade tak ticho a prázdno, že jsem nevěřila, že by mohlo být otevřeno. Přestože tomu tak být podle cedule mělo. Miláček s nadějí, já s tvrdou skepsí, bere za kliku a zázrak . Riskli jsme to a dali si karbanátky se sýrem a bramborovým salátem a kávu se zákuskem. Jak jsme si skvěle pochutnali, o tom se vám jen může zdát… jak paní prodavačka řekla, tak bylo. Zboží čerstvé a chutné. Poblíž nás popíjeli svoji kávu dva unavení starší pánové a jeden z nich se nám poradil nám, kde hledat secesní vilu stavitele Veselského. Ale zřejmě bez záruky; pozorovala jsem velkou snahu a velkou nejistotu.
Dojedli jsme a vyrazili doleva kolem sochy Broučka a rodného domu “jeho” spisovatele Jana Karafiáta (1846-1929), vzdělaného evangelického kněze, teologa a literáta, svobodného mládence směrem “dolů” k řece Svratce, kde jsme u mostu obdivovali funkcionalistickou vilu, kterou si nechal postavit v letech 1936-1937 jimramovský obvodní lékař Josef Železný. Navázali jsme kontakt s paní majitelkou a poté “zadem” obešli městys proti proudu řeky Svratky.
Všechny překonávané vzdálenosti byly velmi malé, a tak se situace měnila minutu od minuty. Nejdelší a nejromantičtější byla již zmíněná procházka podél řeky. Ale ani zde jsme se dlouho nekochali přírodou a ulicí Mostní se opět dostali do centra dění – na náměstí Jana Karafiáta – a zkoumali domy městské památkové zóny. Podél zámku, který je veřejnosti zcela uzavřen, jsme došli k mostu přes Fryšávku a zabočili na ulici Borovnickou. Zde se na kopečku nachází modrý dům, rodný dům bratří Mrštíků.
Podél boční zdi zámeckého areálu stoupáme vzhůru a na Panské ulici nás čekají hřbitovy s příslušnými kostely – nejdříve katolický kostel, propojený spojovací chodbou na nosných obloucích se zámkem a přes můstek se dostáváme na hřbitov, způlky katolický a způlky evangelický s kostelem.
Po prohlídce hřbitovů míříme volně ulicí Hliník směrem k bývalému kostelu svatého Matouše (rekreační využití – 4 majitelé) a zde mne osvítil Duch Svatý! Zcela náhodně jsem oslovila staršího pána, který u své zahrady konverzoval se starší paní a otázala se ho, zda by nám nemohl poradit s lokalizací secesního domu stavitele Veselského. Chvíli váhal, ale pak nás tam opravdu zadem zavedl. Byla jsem už silně nedůvěřivá, ale jako dnes si vzpomínám, že mne pan Jan Baršay uklidňoval, ať jen počkám, až uvidím ty dekorace zepředu. A také jo!
Ano, známe jméno toho pána a víme o něm spoustu zajímavostí, a také o Jimramově. Od této chvíle se nám totiž ten vitální a šikovný pán, který pochází ze Slovenska, má vazbu na Belanské Tatry a zná kdejakou kytku, strom a ptáka, naplno věnoval a městem nás provedl. Vycházka byla zcela spontánní a mohu říci, že jsme si byli po chvíli vzájemně blízcí. Stejně jako my se živě zajímal o kdeco a také nám všechno co věděl řekl.
Městečko Jimramov je schouleno v hlubokém údolí pod soutokem řek Svratky a Fryšávky, v místě, kde Svratka vytváří velký záhyb. Leží na rozhraní Čech a Moravy a bylo založeno v polovině 13.století Jimramem z Pernštejna.
V Jimramově se narodila a pobývala delší čas řada významných osobností: Karel Slavíček, jezuita, matematik, hvězdář a hudebník, Jan Karafiát, evangelický farář, spisovatel a publicista, spisovatelé Alois a Vilém Mrštíkovi, Matěj Josef Sychra, katolický kněz, jazykovědec, obrozenecký spisovatel či malíři Bohuslav Kozák, Čeněk Dobiáš, sochař František Žemlička aj.. Městečko si do dnešní doby zachovalo starobylý ráz. Domy v okolí náměstí tvoří Městskou památkovou zónu vyhlášenou v roce 1991.
Jan Karafiát (1846 – 1929) se narodil v Jimramově. Jeho dětství bylo velice skromné. Otec se oženil s vdovou, která již měla čtyři děti a společně měli pak ještě šest dalších. Takže, dohromady jich bylo deset dětí. Pokud si vzpomenete na Karafiátovu knížku Broučci, broučků bylo také deset. Ze společných dětí byl Jan nejstarším.
Jan byl velmi vzdělaný, studoval teologii v Berlíně, Bonnu a nakonec ve Vídni. Studia ukončil v roce 1869, ale o dva roky později vyrazil ještě do Anglie, do Edinburgu. Toto studium mu financovala Skotská svobodná reformovaná církev. Zde se seznámil se svou doživotní přítelkyní a mecenáškou Miss Joan Denistoun Buchanan of Auchentorley (1819 – 1912). S ní si dopisoval až do konce svého života, navštěvovali se jak ve Skotsku, tak i v Čechách. Byla jeho životním vzorem, intelektuální a i materiální oporou.
Jeho pracovní život byl pestrý, ale ne vždy úspěšný a podle jeho gusta.
Jan Karafiát se nikdy neoženil, ačkoli zažíval velmi hluboký vztah k Hermínce Šlajcherové, která byla neteří továrníka Langena, u něhož byl vychovatelem. Vztah k této ženě byl velmi hluboký, ale nikdy nepodnikl nic proto, aby ji získal. Velmi ho ranilo, když se vdala, ale bral to jako boží vůli. Jan Karafiát zemřel v Praze, kde je také pochován na Vinohradském hřbitově.
Christiáneum je bývalý klášter. Byl postaven v letech 1885 -1889 Egbertem hrabětem Belcredi na počest jeho choti Kristiny hraběnky Nosticové, proto “Christianeum”. Výstavná jednopatrová budova v rohu náměstí s bohatě členěnou fasádou a se sochou ve výklenku nad průčelím, postavená stavitelem Schierem z Nového Města na Moravě. Působil zde řád školních sester, které zde provozovaly dětskou opatrovnu a školu ručních prací pro dívky odrostlé obecné škole. Řádové sestry zde působily do roku 1950. Po roce 1990 přešla budova do majetku rodiny Belcrediů.
Od roku 2003 je zde provozováno Fyzioterapeutické a školící centrum posturální terapie a Vojtovy metody. Toto centrum léčebné rehabilitace a školící pracoviště pro fyzioterapeuty jako jediné v republice poskytuje jak ambulantní, tak pobytovou léčbu v doprovodu rodinných příslušníků. Rehabilitace je poskytována dětem s dětskou mozkovou obrnou a pacientům po poranění míchy.
Karel Slavíček (1678 – 1735) se narodil se v Jimramově v rodině kantora a radního písaře. Vystudoval gymnázium v Brně, filozofii a teologii v Olomouci, kde později působil jako učitel. Na svou vlastní žádost odešel na misii do Číny, kde pro své odborné znalosti působil přímo u císařského dvora v Pekingu. V Číně si ho vážili jako výborného astronoma a nejen to. O svých výzkumech psal čínsky a latinsky a jeho obsáhlé dopisy do vlasti vyšly v roce 1935 v překladu J. Vraštila jako Listy z Číny. V roce 1995 byly znovu vydány Josefem Kolmašem. V Číně Slavíček žil téměř dvacet let, zemřel v Pekingu a je pochován na hřbitově poblíž městského paláce. Na náhrobku, který je dosud zachován, je uvedeno Slavíčkovo jméno v čínštině – Jen Tiale Chuej-chou.
Sochu sv. Jana Nepomuckého dala zhotovit Marie Anna z Niebrů, která vlastnila jimramovské panství v letech 1712 až 1744. Socha stávala nejprve u zámku, pak u katolického kostela a patrně po postavení školy v roce 1801 byla sem přemístěna. Jde údajně o nejstarší sochu v bývalém novoměstském okrese. Na stojanu sochy jsou erby rodin Bornstatské a Nieberské a nápis:
HaeC petra DIVo NepoMVCeno PosIta est.
Velká písmena nápisu tvoří piktogram letopočtu 1712, což podle některých historiků znamená datum příchodu rodu Niebrů na jimramovské panství, dle jiných jde o datum zhotovení sochy.
O radnici je zápis v purkrechtních knihách z roku 1597. Byla postavena jako objekt s mansardovou střechou, s hřebenem rovnoběžným s čelní stěnou budovy. V tomto hřebeni byla věžka se zvonkem ke svolávání občanů při požáru. Během let byla několikrát byla přestavována.
Za zakladatele zámku je považován Pavel Katharin z Katharu (zemský purkrabí markrabství moravského), který koupil jimramovské panství v roce 1588. Byl první, kdo si zvolil Jimramov za své sídlo, ale protože tu nebyla vhodná budova, dal postavit v roce 1593 nejstarší část dnešního zámku v renesančním stylu. Celou historii zámku a jim ramovského panství si můžete přečíst zde
Vilém Mrštík proslul svým tragickým osudem – kuriózní sebevraždou a zaujal mne i svým milostným vztahem s malířkou Zdenkou Braunerovo (starší o 5 let!, Vilém si ale prý potrpěl na mladá děvčata) – rozešli se údajně těsně před svatbou.
“Poslední období svého života prožil Vilém Mrštík v moravské obci Diváky, kde byl jeho bratr Alois řídícím učitelem. Vilém Mrštík se už tehdy necítil dobře psychicky ani fyzicky, prožíval zklamání v tvorbě, cítil se málo uznávaným, především v pražských literárních kruzích, a svůj autobiografický román Zumři, na němž si zakládal, psal už jen s velkými obtížemi. Díky své složité povaze také těžce prožíval první příznaky stáří. Trpěl představou, že těžce onemocní a bál se dlouhého umírání. Záchvaty melancholie byly stále častější. Ani při pobytu v poklidné moravské obci Diváky se necítil dobře, měl pocit, že jej lidé v obci neustále sledují a šíří o něm pomluvy. Tento stihomam ještě více prohloubil jeho dlouhodobou duševní krizi. Poslední kapkou se pak stala zcela nevinná událost, k níž došlo asi rok před spisovatelovou tragickou smrtí, a o které se zmiňuje MUDr. Hortík, který měl možnost přečíst si Vilémův dopis na rozloučenou. Podle tohoto dopisu (dnes ztraceného a již zřejmě neexistujícího) uklízel Vilém asi rok před svou tragickou smrtí ve včelíně, kde mu pomáhala jedna místní mladá, nezletilá dívka. Jelikož si Vilém Mrštík vždy potrpěl na mladá děvčata, což o něm bylo obecně známo, došel po tomto dni k závěru, že si sousedé v obci asi budou domýšlet, k čemu všemu třeba mohlo ve včelíně dojít a půjdou ho proto udat. Celá událost se vyhrotila příští rok na jaře, 2. 3. 1912, kdy opět trávil čas ve včelíně a odtud spatřil souseda, který odcházel z domu svátečně oblečen. V těžkém duševním rozpoložení Vilém Mrštík mylně usoudil, že se soused svátečně oblékl proto, že jde k soudu, kde na něj chce podat udání. V té chvíli Vilém Mrštík zřejmě zpanikařil a rozhodl se věc radikálně vyřešit. Napřed si prořízl hrdlo skalpelem, kterým předtím prořezával plástve ve včelíně. Poté se ještě několikrát snažil skalpelem bodnout do oblasti srdce. Když se ze včelína dlouho nevracel, začal ho jeho bratr, otec a švagrová hledat. Nakonec byl nalezen ve sklípku ve velmi vážném stavu. Vilém Mrštík zemřel o pět hodin později v krutých bolestech.”
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/
Snad se mi o víkendu podaří Jimramov dokončit. Ale restů je i tak mnoho… Dovolená v Kokořínsku, výlety v Železkách a na Novoměstsku, celodenní návštěva u kamarádů ve vesnici Zhoř s velkým průzkumem chatové oblasti a tak vůbec … a ještě mi chybí dokončit Barcelonu (mám zvládnuté první 3 dny) … a dokud ji nedodělám, prý nikam nepojedem!! Jen v rámci ČR. Ach jo…
Obyvatelé Jirmanova jsou holt na mladší děvčata vysazeni. Jasným důkazem je pan Baršay před tou novogotickou hrobkou.
Jo, padli jsme si do oka! Pan Baršay, ač ze staré školy, se laskavě dovolil a čapl mě kamarádsky za rameno, že to bude tak lepší!
Asi před dvaceti roky jsem někde četl článek o “jirmanovských granátech” (minerálech). Snad se jimi trochu zabýval i kněz Karafiát, mám v paměti takový matný dojem.
Tak to fakt netuším, prožil tam jen dětství, ale napsal svůj životopis, třeba tam je zmínka ..
Zajímavý. V Jimramově jsem nebyla, ale v červenci se budu yvskytovat poblíž, tak jsem si to se zaujetím přečetla.
Kde budeš, Liško??? Mohu se zeptat?? Jen pro zajímavost.
Už to vím, Blatiny :).
Ahoj teto, ježto jsem obdržela k narozeninám od kamarádky knihu o Jimramově a okolí, vyrážíme zítra za jeho poznáním. Navštívila jsem i tvé stránky a umocnilo to mé těšení se. Tak někdy zkonzultujeme zážitky. Ir
OK 🙂