Jedna věta – květen 2023

16. – 22. den

Deníček píšu každý den a jak to po sobě čtu po pár dnech zpětně, furt řeším nějaký resty. Je úterý 23. a už mi skoro žádný nezbývá. Uf. Chce to nějak nezávazně začít a pak už se do toho ponořím.

16.5.

Úterý – Mám je všechny, pan D. si může přijet. V pátek, to jezdí nakupovat, před osmou! Dalo mi to dnes hodně přemýšlení a zkoušek. Nemohu říci, že bych byla stoprocentně spokojena, ale příště už budu lepší. Smutnej den, leje méně více víceméně. Kde jsem to jen slyšela. Už vím…

17.5.

To je sibérie, vůbec se mi nechce z postele, ale musím. V jednu je obřad, pak si vedle smutečky natrhám kopřivy a jdu domů. Dám kávu a jdu oběhat boxy alza a zásilkovny. Takový malý město a tolika boxů a taky světelných kabelů. Nejdřív rozkopal Skuteč čez a sotva to uvedl do původního stavu přišla další parta a rozkopává to ve stejných místech znova. A nepřijde pak ještě další zájemce?? U nás v ulici se nekopalo, protože to je jako s plynem. Jsme tu jen my. Ostatní domy jsou přes dvouuliční. Dnes jsem ušla na pochůzkách 4,5 km. A jdu spát. Mám toho dost.

18.5.

Čtvrtek – ráno kancl, pak dva obřady. Ten první, snad nejdelší co jsem kdy měla, na 5 stránek. Nepřeřekla jsem se, ale u toho krátkého, který následoval poté, v poslední větě 2x kiks. Svědčí mi pravidelná práce. V noci jsem nemohla spát, a tak melu z posledního a těším se do hajan. Jen vařím.. hrachovku, vepřové s bramborovými noky (hotovka) a špenátem z kopřiv. A všechno ostatní až zítra. Ráno přijde pan Doležal pro hračky, musím si dát budíka. Cestou z Tesca mezi obřady jsem dostala od jedné starší usměvavé paní jablko. Jen tak. Neznám ji, ale zdravím ji když se potkáme a usmíváme se na sebe.

19.5.

Pan Doležal si vyzvedl namalované hračky (a já jsem si je zapomněla vyfotit). Sotva chodí, celý červen nebude doma. Nejdřív umělý kloub v koleni a pak lázně. Ozve se mi. Já mám červen také nabitý, 2x malá dovolená a 1x velká. Tak jsem se zamyslela a začínám ukrajovat z velkého koláče restů. Rychle na to a neotálet. Už žádné křížovky, nechám si je na potom. Ty neutečou, ale začínám pociťovat tlak příprav. Blíží se to rychle, tak abych něco nezvorala musím začít už dne. Příští pátek bych měla absolvovat Kladno, snad to vyjde – dům Válovek. Júúúú to se těším. Cestou do kopce k náměstí jsem v liduprázdné ulici našla ležet u chodníku cca 20 m od sebe 2 pomeranče. Poztrácené.. Sebrala jsem je. Celý den v hlavě sedí song ze smutečky Dál jen vejdi. Neslyšela jsem ho drahně let. Nakonec jsem si pustila podivný klip, přečetla si záhadný text ze kterého mě mrazí ale nerozumím mu, dala jsem se i do zpěvu. To mi moc nešlo. Dost jsem se dneska odvázala a “vymazala“ nějaké zastaralé resty. Jeden i z února – Jindra, co se vyzná, mi slíbila spolupráci v obchodech na netu. Vyfotila jsem, oměřila, popsala co jsem vydražila na aukru a nepasuje mi. Začínáme spolupráci. A napsala jsem i do Kladna (dům Válovek). Byla jsem neobvykle pilná, ty pomeranče jsou zvláštní „dárek“. Snad nejsou cinklé …

(v originále Dál jen vejdi, z toho refrénu fakt mrazí)

20.5.

Sobota – krásný den kdy fungovala synchronicita na plný pecky. Být ve správný čas na správném místě. V Poličce v Lidlu ve mně poznala skutečskou knihovnici moje bývalá čtenářka slečna Šafránková. Měly jsme se setkání obě radost a když vám někdo řekne že chodil do knihovny kvůli vám, to potěší a také pár osobních vzpomínek…ach!  Krásný “křížek” v Poličce a pak …ve vlaku z Poličky domů – ještě jsme nevyjeli a já jsem si dávala do nosu a zapíjela to zelenou půllitrovkou s aloevera. Přes sedadlo vepředu se na mě dívala spíš nakukovala na sedadle stojící holčička. Rodina na první pohled asimilovaných a  intelektuálních Asiatů, ale kupodivu ne drobní a menší, zazadu bych je nehádala až oči a neznalost řeči.. Holčička koukala a řekla ahoj a já odpověděla čau. Měla radost a hned se svěřovala rodičům a pak zase vykoukla a radostně svírala v ruce stejnou lahev aloevera jako já a smála se na plný kolo a s lahví mávala. Miluji cesty vlakem a ten bonus byl úžasný. I před jazykovou bariéru se se mnou dokázala „skamarádit“. Doma byl zatím klid až večer jsem ožralých idiotům zase dala lekci dechovky a se setměním to vypla a zalezla domů. Hovada chvíli mlčela a pak šílela – měli volný éter, hrdinové. Kamarádka Jindřiška mi vyvěsila někam vyaukrované oděvy co mně nepasovaly. Spolupracujeme. Udělám fotky, popíšu a Jindřiška to ostatní. Jestli se zadaří, něco vyděláme a domluvíme se na spolupráci. Jindřišku to baví, mně tyhle dohry už moc ne. Řešila jsem dosud charitou. Tenhle rest jsem měla od února. A dodatečně jeden přízrak.. Po vysednutí z vlaku se přechází silnice do města. A právě u toho přechodu stála žena se psem a já úplně ztuhla. Stará obézní paní, která nerezignovala. Dlouhá jasně červená róba ve stylu županu, ale lehká, řídké vlasy tmavý rez stažené dozadu čelenkou. Upravená, jasně červené rty a malý domácí pes na šňůře. Ta žena se nebojí být sama sebou. Na našem malém městě zkrátka „přízrak“. Neznám ji, nikdy jsem ji neviděla.

A doma večer před spaním cítím omamnou vůni… metr ode mne rozkvetla voskovka. Ta teda voní!!

Svatá Trojice (“křížek”) kousek za nádražím směr Svitavy, na okraji města.

Sousoší z počátku 19. stol. nechal vztyčit svým nákladem poličský měšťan a starší sboru literátského David Krejčí. Z mohutného pískovcového podstavce vyrůstá čtyřboký rovněž pískovcový jehlan s korintskou hlavicí, který nese sousoší N. Trojice obklopené hlavičkami andílků. Na podstavci je vpředu reliéf Panny Marie (podle Z. Wirtha sv. Kateřiny), na jehlanu sv. Floriána. Podstavec je opatřen římsou, na které původně stály sochy sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého, dnes již ztracené.

Mám vždycky ohromnou radost, když “potkám” “křížek”, kde je sedící svatý. Moc těch sedících soch není. Tady sedí dokonce aktéři dva – Otec a syn a mezi nimi kříž, a holubice (duch svatý). Připomnělo mi to úžasnou sochu ve Svitavách – Ecce homo. Nemohu najít svoji fotku (na blogu, je to záhada že bych ji nedala??), tak dám odkaz na veřejnou.

21. 5.

Neděle – byla zahradní. Sekám, stříhám, likviduju plevel, popíjím kopřivu a přitom se opaluju.

22. 5.

Jó, to bylo pondělí. Krásně slunečno, vyletnila jsem se a šup do města a na chvíli do kanclu a pak zpět do pracovního a makat na zahradě. Nepleju ale sekám. Bez kompromisů. Končím dobitá v pět, sprcha a k Janičce na poradu co s sebou do Chorvatska. Poprvé k moři, hergot. Těším se nebo z toho mám tak trochu bobky? Dnes mě sekání bavilo, dala jsem si s tím práci a ladila detaily. Nahoře u plotu  jsem objevila na trávě pod odhozeným železným krytem sloupku unikátní mraveniště. Mravenci si ho upatlali z hlíny na stoncích, květech a listech právě v tom prostoru pod špičatým železným válcem.

Pozdě v noci se vrátil miláček z Hranic. ( A co jsem byla od soboty sama doma, zvládla jsem dodělat několik už skoro zkaměnělých restů, to je úleva…).

A příští pátek se do domu Válovek nepodívám. Jsem moc zklamána přístupem příslušné osoby. Ale je to jako všechno tady… najít – potkat empatického a nadšeného člověka je dnes nemožné a když se tak stane, neváhám mu to říci a poděkovat. Těch příležitostí je stále méně a méně. A v uměleckém kruhu jsem to teda vůbec nečekala. Howg.