Jedna věta – červenec 2023

27 – 30. den… alespoň něco, zbývá doplnit poslední 2 dny a pár fotek.

27. 6.

Čtvrtek – ráno zima a větrno, během dopoledne se to uklidnilo a kraťásky s tílkem ospravedlněny. Nejdivočejší a nejdobrodružnější den celého pobytu (zatím). I když podle mapy to tak nebylo. Autem do DD, pěšky 18 km. Auto necháváme u hřbitova a jdeme k poslední pumpě ze tří směr hranice. Tam je odbočka vedoucí k trase koněspřežky. Zprvu do kopce, na vrcholu vyhlídka a sestup do lesa. První Informační panel se nachází u zrekonstruovaného železničního objektu, konkrétně se jedná o polovinu mostního pilíře a na něj navazujícího mohutného náspu. Jsou zde také zbytky strážního domku. Jdeme dál po naučné stezce vracející se na toto místo, ale vypadá to, že zde vůbec nikdo nechodí. Cestička je neprostupně prorostlá kopřivami a jinou chamradí, všude otravuje různá žoužel a tam, kde se má cesta podle mapy lomit zpět, u pilíře, jdeme vysokou travou popaměti. V lese se to na chvíli zlepší aby se situace po chvíli zase zhoršila. Někdo tam, asi včera, čistil okolí cesty od křovin a  všechno naházel na cestičku. Hahaha, lejtka komplet ošlehaný ode všeho možnýho. U pilíře jdeme na druhou stranu cesty na pokračování naučky, protože na jejím konci vidíme na mapě navazující červenou stezku do Rakouska, kam budeme bohdá pokračovat. Jasně, nebudeme. Naučná stezka končí na hraně dalšího mostního pilíře a pod námi propast. Stojíme na vysokém náspu a kolem divočina. Zpátky a alternativní řešení nacházíme o cca 1,5 km dál, ale tam už všechno do sebe zapadá. Rakušáci bodují. Scházíme na jejich území k malé osadě a nestačíme se od přechodu čáry divit nad tím ladem, souladem a pracovitostí osadníků. Je tu vlídně, krásně a příjemně. Už žádné průsery jako u nás. Taky na čáře je to vidět. U Dvořiště 3 pumpy za sebou a všude samá kasina a hlavně muzicbary. V Austrii ve Vulovci, je alles obyč, žádný lapače. Možná proto se chtějí Rakušáci rozdovádět a odskakují si na chvíli do Dvořiště, kde je veselo a sexy. U první pumpy si dáváme bagetu s kuřecími stripsy a plechovkou pepsi v akci za 59,- a u Vietnamce kupujeme sladkosti na přilepšení. Večer Em všecko co mu předkládám, zbaští. Máme dost. Veškerá únava se ale vždy do rána vytratí a jedem nanovo. Jó, to je dovolená!!!!!! cca 20 km

28. 7.

Pátek – připravila jsem dvacítku, abychom si to ještě naposledy pořádně užili, zítra budou na hřišti v Ločenici rybí hody a v neděli odjezd. To už toho moc nenachodíme.

Jako obvykle jsme vyrazili až ve dvanáct a zaparkovali v Tiché. Jdeme okouknout tu záhadnou Jelení vyhlídku, takovou loveckou stavbu, o které nikde nic není a pak lesní oklikou přes Mášovnu do Janovy Vsi a zpět do Tiché.

Dnes to bylo zase dobrodružné. První část jsem chtěla zkrátit cestou přes zemědělský areál kde nebyl žádný zákaz vstupu ani upozornění. To byl horor. Zadějc blízko u cesty měli uzavřené kotce psi a mohli se uštěkat, vedle v ohradě, kterou by šlo úplně snadno přeskočit pobíhal kousek od nás nasranej pes a nic si nezadal s těmi v kotci. Šla jsem první a nespěchala jsem a psa nesledovala. Zašli jsme a pak jsem se dověděla, že miláček vytáhl pro jistotu makarova a jistil tu hrozivou situaci. Pak už dobrý. Jelení vyhlídka je neskutečný bizár. To se nedá vypovědět, to se musí vidět. Na místě bývalé vojenské střelnice vyrostl kašírovaný lovecký zámeček se vším všudy. Seděli jsme venku, ale bylo nám dovoleno si prohlédnout interiér a věž s loveckým salonkem. Je to tam narvaný trofejemi, od nás i z Afriky a dominuje tomu vycpanej medvěd. Ve věži je vyřezávaný nábytek s motivy slonů a jiné afrozvěře. Vše vyzdobeno i parádními lustry z paroží a realistickými obrazy amatérského malíře s motivy přírody, zvěře a ptactva. Prostě celé kýč jak prase nebo jako slon 😊 a připomíná to podnikatelské baroko v loveckém stylu. Byla jsem z toho tak na větvi, že jsem zapomněla ofotit grilované speciality co jsme si tam dali. Bylo to v  „polrajchovském“ stylu, takovej art na talíři. Ale dobrý! Grilovaný hermelín, grilovaná zelenina, jedem brambor, úkrojek melounu a brusinková marmoška a smetanový dip kterým byl přelitá ta brambora. K zámečku vedou dvě cesty do trojúhelníku, mezi kterými je mezera cca 1/5 km. Silnice vedoucí z obou směrů lesem je opravena mimo toho lichého místa, to je legrační a o něčem to svědčí.

Pak už jen oklikou zpět k Janově Vsi a stejnou cestou zpět. Šli jsme poslušně po značce, ale stejně jsem měla pocit že ti hafani nás čujou i na dálku, celou cestu v Tiché – v jejich dosahu – štěkali zas jak pominutý. Zvládli jsme to – 21 km z toho cca patnáct kráčell Em z odříznutou půlkou podešve, část se mu cestou uvolnila a nešlo to ani zalepit Herkulesem a zajistit širokou izolepou. Tak se to uřízlo a doma jsme ty boty vyhodili do konťasu před kasárnama.

29. 7. 2023

Sobota – dnes jsme si naplánovali rybí hody v Ločenici a pak už jen nějakou procházku anebo zříceninu hradu Pořešín. Ráno jsme nesnídali a na místo hodů jsme dorazili o hodinu a půl dříve, a to byla trefa do černého. Stali jsme se prvními hosty a nikomu to nevadilo. Dali jsme si uzeného kapra, kapra smaženého, rybí polévku, posvícenský koláč, malinovku a jemně perlivou vodu. Měli jsme na rybí hostinu klid. Od čtrnácté, kdy už jsme s baštou skončili, se areál rychle plnil a country kapela začínala hrát své hity různého druhu. Plán splněn, odešli jsme a v autě se ještě dorazili oříškovou tyčinkou a trubičkama Alaska. Uf!!! Jdeme to rozchodit za ves a objevujeme sympatický baráček na prodej. Malý tak akorát, stranou ruchu, a úplně nový. Kdyby tak byl u nás, hned bychom do toho šli. Ale zde to nepřipadá v úvahu. Na to teda koule nemáme. Vracíme se k areálu kde parkujeme a na návsi usedáme na lavici a odpočíváme. Padla na nás z toho přejedení a z těch všech túr únava jak prase. Rozhodujeme se ještě si posedět a pak odjet domů, tedy do Svatého Kamene. Už žádná chůze. Spakovat a ráno odmrazit lednici a v klidu odjet domů. Ale nespěchat si. 14 dní pohody a zážitků skončilo, co nás asi čeká doma… Chceme se sem na podzim vrátit. Z více důvodů. Svatý Kámen se vydařil.

30. 7. 2023

Neděle – den odjezdu. Poslední noc a poslední ráno. Odmrazuji lednici a dobaluji posledních pár věcí. Nasedáme a od té doby už to nefungovalo. Jak jsme se blížili k Havlbrodu, samá objížďka a náladu jsme si spravili až za Humpolcem. Je tam v Rozkoši (nebo Vilémově?)

zvěřinová restaurace. Jezdíme kolem ale zastavujeme se poprvé. Než nám donesli kančí, zelí a chlupáče, stačila jsem zakopnout o lavici a šíleným způsobem jsem spadla na záda. Nešlo to zastavit, ale dopadla jsem šikovně. Jen odřený loket a na zadku mám měla jsem pořádnou bouli a dodnes modřinu velkou jako otevřená dlaň a hraje to všemi barvami. To bylo štěstí. Jsem jak lazar. Achilovka, a teď ten zadek… Ale žijem.

31. 7. 2023

Pondělí – stýská se mi po Svatém Kameni, ale my se sem vrátíme. Nemohu říci doma je dobře, serou mě ti sousedi. Idioti i cigoši. Mám touhu se přestěhovat, ale v rámci města. Musím ale chtít hodně a upřímně. Ne o tom jen tak plácat do větru. … Jinak je po klidu. Naskočila jsem do rozjetého rychlíku a ne a ne se zastavit.