je to tu zase, budu se snažit pokračovat, a zpětně to po sobě necenzurovat.
9. 3.
Čtvrtek – Začínám psát jednu větu. Právě dnes, protože jsem to popletla na smutečce. Kdybych si toho nevšimla a jela dál, nikdo by si ten omyl v datu úmrtí možná neuvědomil, ale já se zarazila a pak jsem to na konci vstupu završila nepovedenou omluvou spatra. Styděla jsem se. Vrátila šéfovi mzdu a hledala trochu složitě křestní jméno sestry zesnulého, s kterou si tykám. Potkáváme se často, jsme takové chodkyně. Jen tak kdyby… jmenuje se Vlaďka, už si prd pamatuju.
10. 3.
Pátek – Dnes dva obřady, jsem z toho včerejška rozjitřená a působím hloupě, protože každému vykládám, jaká jsem popleta. Odcházím domů a před vraty potkávám Vlaďku, ano TU Vlaďku. S manželem a dcerou. Směje se na mne z dálky a máváme na sebe, jako obvykle. Omlouvám se, ale ona mě tak příjemně a mile vyvádí z toho mýho blbýho stavu, že je to jak z učebnice psychologie. Obyčejná ženská a ví co a jak. Rozcházíme se a já už jsem absolutně v klidu. Díky.
11. 3.
Sobota -Jedeme do Hranic. Strašná metelice hned zkraje a trvá až do Olomouce. Cestou míjíme 3 nehody. Změna plánu. Na miláčka čekám v olomouckém Globusu. Šest hodin stačilo, abych se stala jeho součástí. Přidala jsem se k podivným postavám, kteří si tam krátí dlouhou chvíli. A stále nemám dost. Dnes zakončujeme v novém Lidlu v Poličce. Do zítřka 20 % sleva. Umění dnes dostalo na frak.
12. 3.
Neděle – pracovní, ale ráno bylo tak krásně že jsem neodolala a šla se projít. Zjistila, že teče míza. Navečer jsme vyrazili s miláčkem do terénu. Napíchli 5 zdrojů.
13. 3
Pondělí – Den ve znamení preventivky. Ráno k sestřičce natočit EKG, z laborky to přišlo, a pak jen trudné čekání na patnáctou, kdy to má vypuknout. Žiju tím celý den a cloumá mnou nejistota. Prošla jsem bez prášků, ale! Musím na sobě zapracovat a za půlroku se ukázat. Snížit hodnoty cukru, cholesterolu a kyseliny močové. Tlak jakž takž. Musím přitvrdit. Pohyb a zdravější strava. Dát sbohem mým oblíbeným sladkostem.
14. 3.
Úterý – Vybočení – jedeme do Kutné Hory na Válovky!!!! Stálo to zato a vůbec celý den byl jiný a krásný. Slibujeme soi že budeme takhle svátkovat častěji. Pozoruji jak na mne působí změna místa a prostředí a míjejících mne lidí. Je to obohacení, ale také uvědomění si, že jsem lecčemus odvykla.. třeba kavárnám – nějak mně to přišlo snobské. Cestou zpět navštěvujeme kultovní motorest U sv. Václava Podhořany. Ach jo.. je fuč a bude tu zanedlouho Samota Pierre – místo pro svatební veselice, svatební rezort. Svatební areál. Takže už si tady tu skvělou držkovku a smažák nedáme. Cestou zpět kupujeme vepřový tlapky na sulc a ještě se stavíme v lese pro mízu. Teče a doufám ještě téct bude.
15. 3.
Středa – Ráno šup s sestřičce s kakacím testem a pro balíček z e-šopu. Vše OK. Pak domů a velké vaření. Boršč a huspenina. Je to pracný, a tak si s tím s přestávkami hraju do pěti. Pak cesta za mízou. Každý den mám v nohách většinou tak 7-8 km včetně toho dopoledního courání.
16. 3.
Čtvrtek – Dopolední až odpolední dámská funerální trojka v kanclu. Chlebíčky a káva. Poté domů a než se stačím vzpamatovat někdo zvoní. Vzácný kamarád Jirka. Stavuje se nárazově bez ohlášení ale vždy je vítán. Ty jeho termíny se mu daří. Vždy jsem doma a nekvaltuju. Jirka je fotograf a malíř a uživí se tím.
Dostal bylinkový čaj a frgály. Zvláštní shoda. Dopoledne v kanclu byli sjednávat obřad děti jedné jeho partnerky, která dnes zemřela. Chtěla jsem mu poslat zprávu, ale mobil zůstal doma. No a než jsem po návratu cokoli stačila udělat, byl Jirka za vraty. Zarazil mne jeho nový zjev. Vypadal jak vrah Roubal, ty fousy… ale prý to je imidž starejch mániček. Fotil jejich setkání i s kultovníma kapelama.
17. 3.
Pátek – Dnes je dvacátého a musím zpětně dopisovat. Krční páteř zlobí a zlobí a obtěžuje mě bolest a únava. Dnes jsem byla z toho celý den taková nesvá. A šla brzo spát. Přijela Zorka s Emmou a psem na sraz základky, spí na samotě v Dolíku, kde mají zítra sraz. První žluťásek na hřbitově.
18. 3.
Sobota – Po půlnoci neplánované tuleníčko a pak deset let stará Tečka páteční noci s Vítrholc. Úžasné se vrátit v čase, jsme zase uneseni. Sice furt existují, ale v jiné sestavě a už to není vůbec ono. Je tam jen Škrabal a ten to nezachrání. Starý časy jsou pryč a ne jen s Vítrholc. Stojí to všechno za starou belu. Holky přijíždějí kolem jedenácté. Společně jedeme na mízu a pak do léčebny v Luži na kafe. Chci jim ukázat jezuitskou rezidenci, kde bydlí v kapli můj spolužák ze základky Mirek https://rozvedena.blokuje.cz/pf-2013, ale Mirek je po infarktu a v léčebně. Má to pár kroků. Ve dvoře nám to sdělila partnerka jednoho z Mirkových synů, která si zde seděla s miminem v kočárku u ohýnku. Sjednala nám s Mirkem schůzku na kafi. Pak odjezd domů, Emma spí u nás a Zorka odjíždí s Plutem do Dolíku.
19. 3.
Neděle – Sraz se odkládá na neurčito, v Dolíku se pilo pivo a do tří tancovalo. Po poledni rychlá předávka Emmy a rozchod. Večer na mízu a mám toho všeho akorát dost. Kdy už se ty páteře konečně srovnaj?!
20. 3.
Pondělí – Od rána samá makačka, která není moc vidět, přerušená dobrou zprávou od syna, přijede 3-5.4. a jedeme na výlet do Sejřku. Večer už mám toho všeho jako včera – akorát dost. Odmítám jít na mízu, půjdeme zítra ráno. Pospávám už od osmnácti a teď jsem na chvíli vykoukla, cosik podělala a zase půjdu do hajan.
21. 3.
Úterý – Na míze, krásné ráno s něžným vánkem a čerstvou atmosférou. Mízy hodně, ale už ji voblizujou mravenci. Brzo skončí a nastane jaro. Ty záda mně dávaj zabrat, jsem celej den jak připitomělá, unavená a nejraději bych jen odpočívala. Ležet v posteli mě ale odrazuje, baví mě sedět na kanapi, za sebou polštáře a na zádech termofor a luštit křížovky . nenamáhat svaly ani mozek. V noci jsem už druhý den pod hlavou anatomický polštář. Kdysi jsem ho koupila v Kauflandu a odložila. Teď se hodí a jako jeho vylepšení si na něj dávám termofor naplocho s malou vrstvou horké vody. Je to tak lepší a mám pocit že to pomáhá. Ale nutím se i do procvičování. Budím se několikrát za noc. Včera jsem zalehla kolem sedmé a probudila se kolem osmé. A pod hlavou nic, ani nevím že jsem to anatomické cosi uklidila nastojato na bok. V plném vědomí, ale vůbec nic si nepamatuju. Je mi dnes líp, cítím se i trochu svěží. Je to obrat k lepšímu?? Tak takhle já tu žiju, přátelé….
22. 3.
Ráno jsem popsala včera, konečně se začínám zvedat, musím zdebordelizovat byt, dostala jsem ultimátum. Dokud neuklidíš ty tvý ložiska, nic nebude. Hlavu mám ještě jako zastřenou, ale jak říká Váša “Ještě pořád je tady naděje”. Strašně smutnej obřad dnes a dověděla jsem se od domorodců, kde je to legrační zákoutí na Jirkově fotce. Večer míza, už to dávám. Jinak jsem byla poslední dny jako mátoha. Míza už není tak průzračná, blíží se její konec.
23. 3.
Dnes se nic zvláštního nestalo. Jen začínám konečně se hejbat a nemám to v hlavě tou věčnou únavou jak tomu říkám zastřený. Nebyla jsem schopna nějaké soustředěné intelektuální činnosti. A vlastně ani jiné. Miláček zjistil, že ta šílená Fialova neziskovka vydala Vášovi hafo knih. Jak se k tomu postavit. Přišly nám z Číny takové vychytávky, abychom byli zdravější. Chystám se večer pustit si tu léčivou „sprchu“ na záda. A pak si prozářit nos a uši. Blbě slyším a mám růžový oči. Bude to pokus.
24. 3.
Ráno na mízu, pak místo klidu řeším v duchu různé průsery. Jeden se rýsuje ve vzduchu, ale nemám odvahu to zvědět. Chystáme se na zítřejší Frgály nebo Frgále?
25. 3.
Vstáváme v sedm a děláme o frgálech. Pak na mízu a cestou okukujeme na rybníku bufet. Jsou rybářské závody a všude plno rybářů. Nevidíme ale ani jednu rybu. Cestou zpět si dáváme strašně hodnotnou svačinu, teda spíš je to oběd. 3 menší bramboráčky a vepřový řízek. Sotva to sním, a to ještě trochu dělím s miláčkem. Dnes už nedám do huby. Pomalu je po míze. Už se kalí. Možná to zítra zabalíme. Ten průser se potvrdil a je toho už na mě moc. Dostala jsem odvahu a píšu N. že si s ní nechci vyměňovat fotečky ani zprávy. Na to nemám koule. Stal se ze mě takovej introvertní samotář a zakazuju si myslet na to, že jsem na ty svý starosti v podstatě sama.
26. 3.
Jinej den. Pozvali nás Kolíňáci do Hlinska na vynášení smrtky. Dopoledne jsme podřídili přípravám a vyrážíme na druhou. Osvěžující den být s po čase s „tetou a strejdou“. Ta jarní sláva byla jen jako stafáž. Zapomněla jsem doma dárek -frgál- , a tak se domlouváme, že si zajedou ofotit Dům oběšených panenek do Rváčova a dojedou k nám. Tak se stalo. Bylo nám, po dlouhé době, s nimi dobře a uvolněně. Jo. Mízu jsme už nestihli. A v Hlinsku jsem viděla nějakého moc povědomého chlapa. A doma Miloš říkal, že po něm také pokukovat a zdál se mu povědomý. Nevíme. Je trochu podobný Vildovi.
27. 3.
Ráno jsem chtěla jít sama na mízu, ale venku je hnusně. Vánice a metelice. Tak jsem zase doma a čekám na lepší časy. Ta „hrůza“ se ukázala, že je jen napůl. A může to nakonec dopadnout dobře. Ještě doufám. BUM! Mejl od G. A návod na pořádnou revoluci. Ne jít na výstavu, ale sám být tím umělcem. Ano, marodka má stopku, jdu ŽÍT!!!!!!!!!!!!! Zuzi odvahu.
Jak píšu na blogu sníh padá, aby každý ukázal stopu svou. Přesně. Ukázalo se v lese, že někdo o nás ví. Zítra skončíme. A taky už to neteče.
28. 3.
Dnes jsem po dlouhé době spala jak mimino a probudila se a bylo mi fajn. Napochodovala jsem do města za různým účelem a spolu s večerní mízou to na konci dne dělalo víc jak 9 km. Dnes byla pořádná zima a větrno, cestou do lesa a zpět jsme nepotkali nikoho a v lese jsme ucpali stromy a pro letošek skončili. O pár dní zlepšilo kvalitu mízy špatné počasí a zima, ale stejně už je dokapáno.
29. 3.
Středa – Samý šudlačky kolem baráku a doma. Potřebuju nějaký vzrůšo, už mě to moje fungování v poslední době ubíjí. Napsal mi Giz, vyjímám: Nevím, jestli už není třeba se na to zdraví malinko vykašlat a přijít na úplně jiné myšlenky. Ne jít na výstavu umění, ale sám být tím umělcem. Ano, geniální postřeh, co potřebuju k životu jak sůl.
30. 3.
Čtvrtek – vstávám o půl šesté, na budík zareagoval m., co spí vedle mě, já ne. Jdu do kanclu a slibuju si, že bude změna. 14 dní je absolutní klid. Neschoval někdo Smrtku, jako v té pohádce? Ale ani výměna administrativy tentokrát neznamená vůbec nic. Je klid. Jdeme nakoupit a vracíme se (cca 2 + 2 km) domů úplně mokří. Leje jak z konve. M. unaven zaléhá, já sedám ke sfinga křížovce a relaxuju. Jsme zabedněni, m. nás doma zamknul a nejde otevřít. Nefunguje to. Chodíme ven oknem. Zas nějaký problémy. Včera mu pod rukou odešel vypínač světla v koupelně a dnes hlavní dveře. Co bude zítra?!
31. 3.
Pátek – den v zamčeném domě. 2x jsem vylezla oknem ven. Jen do zahrady. Řešíme, kdo nás vysvobodí a nikdo se k tomu nemá. Snad v úterý ráno se staví pachatelé činu, kteří nám před cca 15 lety montovali ty plastové dveře. Prostor můžeme zatím opustit jen po jednom. Do pytle!!! A vylezla jsem potřetí. Byla sauna a plavání na Adama(teda na Evu) (to poprvé).
