Jak nejlépe oslavit svátek?

Přechodem pohoří!

 

Je to neobvyklé, ale já jsem si to tak vybrala. Svátek chci oslavit tak, jak to mám nejradši. Výletem s miláčkem krásnou krajinou, nejlépe liduprázdnou a pak večeří s několika chody v příjemném prostředí. Těžko se ale slaví, když něco podobného zažíváme pomalu každý týden a laťka výletů je nastavena safra vysoko. Hlavně od té doby, co jsme „objevili“ Železné hory. Už ani jinam chodit nechceme, i když… máme výjimku! Konečně jsme se domluvili, kde oslavíme za cca dva měsíce narozky. Dlouhé vybírání mezi víkendem v Praze, v Krakowě, v maďarských lázních, na Šumavě a kdoví jaké návrhy ještě padly.., a nakonec to vyhrály docela nenápadné Rychlebské hory – „Rychlebky“. Ještě nikdy tam ani jeden z nás nebyl, ale na dálku  zdají se nám malebné a zároveň dostatečně osamělé. Malebnost pro nás netkví v neproniknutelné divočině a ostrých hřebenech skal, ale ve členité kulturní krajině obhospodařované člověkem, kde se střídají lesy s poli a pastvinami, intimní skrytá místa s místy s dalekým výhledem a kde jsou i ve zdánlivě osamělých partích  krajiny  k nalezení stopy působení člověka (kapličky, staré náhony, zídky apod…). Nejsem staromilec, ale miluju opuštěná a chátrající lidská sídla s patinou jejich starověku, protože jsou mi proti mysli hladké a barevné fasády a úpravy interiérů, které odstraní to staré a krásné. Chápu, že to třeba jinak nejde, ale mým právem je obdivovat to, co mému zraku a mému nitru činí libost navzdory praktičnosti. V Rychlebkách jsme si vybrali na přebývání jediné místo mezi všemi, chatičku na samotě u lesa s krytou verandou. Tak uvidíme, jak to vyjde a zda se sem ještě vrátíme na delší dobu. Protože tři dny jsou i na neveliké „Rychlebky“ zatraceně málo. Ale zpět od narozenin ke svátku.

Lokaci včerejšího výletu jsme zvolili v závěrečné fázi přípravy operativně, ovšem v rámci  Železných hor. Ze staré mapy jsem se nadchla krásnou hřebenovku Kaňkovými horami, které tvoří novější část  Národní přírodní rezervace Lichnice – Kaňkovy hory.  Starší část, zahrnující dvě rokle – Lovětínskou a  Hedvikovskou, byla vyhlášena již v roce 1955, táhlý hřeben s bučinami – Kaňkovy hory pak v roce 1990. Ke spojení obou částí došlo 1.června 1992.

Kaňkovy hory jsou táhlým hřebenem ve střední části Železných hor. Přirozeným lesním typem jsou bučiny a bukojedliny. Rozloha bučin Kaňkových hor je přes 200 hektarů a tvoří několik vegetačních typů, například bikové bučiny a kyselé bučiny s chudým bylinným podrostem. Listnáče lépe odolávají kalamitám než uměle vysazované smrčiny. Část původních porostů je zároveň bukovou genovou základnou, určenou pro sběr semen. Vypěstované sazenice se do Železných hor vracejí.

Přejít hřeben Kaňkových hor byl spontánní nápad, vnuknutí přišlo až v sobotu ráno. Zjistili jsem však později, již na trase, že to není košer. V NPR  (Národní přírodní rezervace) je totiž dovolen pohyb pouze po značených cestách. A „červená“ hřebenovka byla zrušena, respektive přesměrována na úpatí hřebene. Plán podle staré mapy jsme však uskutečnili, čímž  vás  možná nechtěně svádíme či nabádáme k turistické nezodpovědnosti. Prosím tedy, berte náš přístup za špatný příklad a rozhodně nás nenásledujte. Toto je prosím důrazné varování.

Zajeli jsme autem do Třemošnice a pokračovali dál Hedvičiným údolím, kde jsme zastavili na parkovišti Kovolisu Hedvikov.  Po červené-žluté značce obcházíme podél potoka areál závodu a sledujeme podivné úkazy svědčící o bunkrech ve stráni, snad se později dovíme víc (nedověděli jsme se). Zanedlouho se červená odpojuje od žluté a po kamenných schodech nás navádí nahoru na hřeben. Užíváme si to a sledujeme různé druhy bylinného podrostu pod buky. Intuitivně a na správném místě červeně značenou trasu opouštíme a neznačenou hřebenovou cestou pokračujeme na rozcestí Kubíkovy duby.

Užíváme si tu krásnou přírodu a absolutní klid samoty. I když nejsme tak daleko od civilizace, aby k nám zdály nedoléhaly zvuky hasičské sirény, asi z  z Třemošnice. Zdá se, že tam hasiči závodí komu lépe ta  jejich siréna zní a rozléhá se a možná také komu dostříkne dál obecní hasičská stříkačka… Ale to jen chvílemi, a vlastně to potom už ani nevnímáme.

Hřeben není příliš dlouhý, odhadujeme to tak na 2-3 km, jdeme pomalu a obdivujeme majestát bukového lesa. Vůbec není kam pospíchat.

Objevujeme očíslované buky –  ne že by tady probíhalo sčítání buků, to asi ne, pravděpodobně se jedná o buky mateřské, rodící semena pro další generace buků. Občas narazíme na zatřenou ale přesto viditelnou původní červenou turistickou značku. Ale není kam zabloudit. V jednom místě nás půlený bukový kmen zve k posezení, a tak se necháváme pozvat a svačíme ředkvičky, pomeranče a okurky.

Nechceme se příliš přejídat před slavnostní večeří, ale stejně jsme se tím „zdravým a výživným“ docela přecpali.  Míjíme zvláštní místo, kde jsou na kmenech červeně nakresleny jakési živočišné symboly a představujeme si, jaké se asi dějí tady na tom trdlišti podivné pohanské obřady. Nebo je to jinak??? A v jednom momentu se nám dokonce zdá, že jsme se ocitli v lesním gotickém chrámu a připomínáme si Gaudího chrám Svaté Rodiny v Barceloně a jeho les sloupů v chrámové lodi. Už víme, kde vzal inspiraci. A pak opouštíme hřeben a začínáme klesat a  bukový les nenápadně přechází ve smíšený až jehličnatý a čistota a prázdnota bukového lesa se rázem změní v chaos podrostu a my se ocitáme na místě zvaném Kubíkovy duby.

Zde opět potkáváme červenou a zelenou turistickou značku a pokračujeme doprava na Župandu (?). V tomto místě se zelená odpojuje a my se vracíme po červené značce, té přeznačené, vedoucí po úpatí Kaňkových hor ke kapličce  sv. Jana a pak volně lesem do Hedvičina údolí … Stezka je velmi příjemná. Vpravo se zdvihá zalesněný hřeben a zabloudí-li nám pohled doleva nabízí se pěkné pohledy na rovinu pod Železnými horami. Míjíme skryté za porostem i otevřená hospodářské stavení a naskýtají se nám kromě těch výhledů do dáli i bukolické výjevy. Před Lhotkou, u napajedla, kde fotíme , kolem nás prochází škola v přírodě a my hledáme útočiště v lese. Krok, dva a najednou se před námi objevují dva statné pravé bílé hřiby! Jako pro nás přichystané a zdravé. Cestou jsme potkali pár růžovek, ale protože jsou křehké, zůstaly na svém místě. Ale tohle je onačejší úlovek! Ten se hodí.

U malé a otevřené! kapličky sv. Jana, zpod které prýští nekontrolovaně pramen, si omývám obličej a ještě asi půlhodina chůze po červená a v místě, kde se nám to zdá vhodné, konečně odbočujeme a pokračujeme tam, kde tušíme Hedvičinu rokli. Skutečně se nám podařilo dojít na sráz nad parkovištěm a dole zpozorovat naše auto. Ale protože se sejít přímo hlava nehlava nedá, pozvolna sestupujeme bokem svahu až ke Zlatému potoku a dál k mostu, kde konečně přecházíme a kolem šesté večer se ocitáme na parkovišti spolu se spoustou slévačů a slévaček, kterým končí směna v Kovolisu Hedvikov.

Jedeme domů a cestou testujeme tři restaurace, kde bychom si tak mohli dát dobrou večeři a v klidu a patřičným soukromím posedět. Nakonec nad tou nabídkou rezignujeme a končíme zase v té „naší“, v Trhové Kamenici Na Radnici. Přestože se s vrchním potkáváme podruhé (v místě ale potřetí), směje se na nás jak na staré známé a jeho srdečné… a kafe si už nedáte? nás o tom před odchodem přesvědčí definitivně. Že jsme zde takoví nějací sváteční štamgasti.

odkaz na dřívější text  a ještě zde, a ještě zde, a o AUTORCE SOUSOŠÍ zde