Fantazie

co mě momentálně v práci baví

Každoročně mám několik tříd, s kterými pracuji pravidelně po celý školní rok a je-li zájem, navazujeme na společnou práci i po prázdninách, v dalším školním roce. Nejsou to nějaké systematické řady besed, domlouváme se vzájemně s vyučujícím o čem budu povídat a vždy se snažím využít své po dlouhá léta pěstované záliby a dětem předat i cosi z výtvarného umění, architektury, společenského klima doby, mravů starých časů a tak podobně.  Pojímám besedu dosti volně a hledám různé zajímavosti a souvislosti. Výborné je, že mnohdy pomohou s tématem knihovnice z knihovnické konference, takže je od čeho se odrazit a na čem stavět. Profesní solidarita u nás existuje.

Letos mám šest tříd, které budou chodit pravidelně každý měsíc na tyhle vzdělávací lekce. Ale stalo se, že poprvé se přihlásila i školka. Dají mi  každý měsíc téma a na mně je připravit besedu. Jsem ráda, když jí mohu s paní učitelkou konzultovat a případně doplnit. Přece jenom nemám s předškoláky takové zkušenosti. Vím jen, že jsou velmi hraví a mají fantazii. Baví mne připravovat pro ně situace, kdy se stylizujeme do různých rolí a děti provádí několik opakujících se drobných úkonů.

První beseda byla taková oťukávací, ale ve druhé jsme s Veverkami již rozvinuli velkou hru na VOLBY, bylo totiž zrovna před volbami, tak proč nepředejít dospělé. Každé Veverce předal „pošťák“ modrou obálku se dvěma symboly uvnitř. S psaním a koláčem. Za plentou pak Veverka obálku otevřela, jeden symbol vhodila do volební urny a to, co nebylo potřeba, odhodila do koše. Hlasovali jsme, jakou pohádku o Kvakovi a Žbluňkovi budeme číst. Jestli tu o psaní nebo o koláči. Divili byste se, ale měli jsme stoprocentní volební účast a pouze jeden neplatný hlas!

Dnes jsme po další besedě a moje fantazie si troufá čím dál víc. Povídali jsme si o básničkách a vyrobili jsme si na místě divadlo. S oponou, kulisáky, paní inspicientkou se zvonečkem, herci, a také s hledištěm a diváky v několika řadách. Děti se v rolích střídaly a každé muselo zvládnout opět několik, po sobě jdoucích a na sebe vzájemně navazujících, dílčích úkonů. Bylo to skvělé, i díky paní učitelce, která pomáhala. Děti se mimochodem přiučily, jak se chovat v hledišti divadla, odcházíte-li z obsazené řady sedadel ven.

A potom jsme si hráli na houbaře. Na hřbetě každé knihy, úplně nahoře, máme nalepaný malý obrázek, symbol, který vyjadřuje ve zkratce výstižně téma knihy.  Pohádka korunka, horor sekáček apod. Napadlo mě, že knihovna je vlastně takový les plný různých hub – knih a donesla jsem do práce dva houbařské koše. Za odměnu je vyfasovaly dvě nejčipernější veverky a vyrazili hledat houby – knihy se symbolem poezie. Nemuseli chodit daleko, aby se v hlubokém lese neztratili, stačilo je poslat po jeho okraji. Jednoho houbaře zleva a druhého zprava. Teoreticky a prakticky se oba sešli u regálu, kde máme opravdu poezii vyčleněnou. Jeden z nich byl však velmi vnímavý a objevil cestou knihy, kde byly symboly dva. Pohádky a současně i básničky.

Těším se na další besedu, bude vánoční. Ještě jsme nedomysleli přesně jak na to, ale budeme možná improvizovat příběh narození Ježíška.  Už si troufáme…  je to zatím jen taková malá fantazie… fotky:

Asociace. Psala jsem tento text a napadlo mě, že existuje píseń o fantazii, vlastně je to pocta Luisi Buňuelovi, znáte ji. I po letech je skvělá. Moc ráda bych zhlédla nový film o Zuzaně Michnové  Jsem slavná tak akorát (točila ho Jitka Němcová, manželka režiséra Vávry).  Snad se nám to podaří, že ho budou dávat poblíž a v pravý čas. Také jsem si vzpomněla, že jsem měla před časem štěstí. Kolegyně vyřazovaly knihy, které se nečtou (máme nedostatek prostoru) a já v bedně objevila vynikající knihu Do posledního dechu – vlastní vzpomínky Luise Buňuela. Hned jsem ji popadla a mám ji doma. Snad si ji ještě někdy přečtu…