Dokonalá kniha vánočních příběhů z Jizerských hor

Otfried Preussler: Anděl v kulichu

Můj nejmilejší animovaný film byl, je a bude KRABAT, neboli Čarodějův učeň.

Natočil jej v roce 1977 československý režisér Karel Zeman. Ano, je to on, náš nejgeniálnější režisér hraných filmů! Možná se někomu mohou zdát vyčpělé a nemoderní, ale jejich  vnitřní síla, poetika, fantazie, unikátní triky a zaujetí režiséra, které z nich vyzařuje, na mne působí dodnes. Základem jeho filmů je příběh, tak trochu pohádkový a vždy nesoucí humanistické poselství! Herci se pohybují v podivuhodných kulisách, kde se mísí skutečné s neskutečným, které nic nepředstírá.

Začínal v ateliérech ve  Zlíně (kde je i na lesním hřbitově pochovaný) s filmy animovanými a Krabata natočil až po sérii hraných filmů v letech 1955 – 1970 (Cesta do pravěku, Vynález zkázy, Baron Prášil, Bláznova kronika, Ukradená vzducholoď, Na kometě), které ho proslavily.  Pamatuji si, jak mne Krabat napoprvé uhranul. Čistá krása a přestože horor, humanistické poselství tu nechybí. O lásce a pravdě, řekla bych. Ale zde v nezkalené čisté podobě. Dojemný příběh..

Až později jsem zjistila, že literární předlohou filmu bylo knižní zpracování lužickosrbské legendy o Krabatovi z přelomu 17. a 18. století, libereckým rodákem Otfriedem Preusslerem.  A ještě později jsem se setkala s Malou čarodějnicí; Večerníček na Preusslerův příběh vytvořil v roce 1984 Zdeněk Smetana, namluvila Jiřina Bohdalová.

Navnaděna jsem vzala před několika dny do ruky Preusslerovu knihu vánočních příběhů z Jizerských hor Anděl v kulichu, vydanou v roce 2009. Ještě jsem nepřečetla ani řádku a už mě ta kniha dostala! Tu musíte vidět! Základem knihy je modrá barva, barva třeskuté zimy a sněhu, doplněná střídmým akcentem ostatních základních barev. Z obálky na mě mává anděl v kulichu a já nedočkavě otvírám knižní blok. Skvostné žluté-zlaté předsádky s černými hvězdičkymi, och, a ten nádherný nažloutlý papír, hladký sic, ale evokující svou strukturou s vloženými mikrokousky jánevímčehovšeho a také někde občas se to zatřpytí, ruční papír. Typ písma/font obvyklý, s patkami, ale ty ilustrace jsou opravdu případné!

Trochu naivní a nemotorné celostránkové linoryty připomínající někde Váchalův styl, ale to jen pro vaši představu. Uvodní volné strany sedmi příběhů s uvozujícím nadpisem doprovázejí pouze malé křehké symbolické obrázky související s příběhem. V doslovu se dozvíme spoustu zajímavých a užitečných informací a text??? ……..Vážení přátelé, je to pohádka. Autor bravurně spřádá své příběhy, ve kterých se biblické postavy spojené s betlémskou legendou narození Ježíška setkávají s lidmi obývajícími krajinu v okolí Liberce, místa Preusslerova dětství. A Betlém leží nedaleko, a nikdo se nepodivuje, že je zasněžený…

Nejvíce se mi líbila poslední pohádka –  Píseň cikády – o navracejících se třech králích zabloudivších ve sněhové chumelenici a naleznoucích útočiště u sklářské pece.  Byla do souboru vložena vlastně až dodatečně. Ale hezké a jímavé jsou všechny příběhy.

V doslovu jsem se dočetla, že Otfried Preussler byl sudetský Němec  s velmi tragickým osobním osudem během 2.  světové války. Podrobnosti jsem se ale dozvěděla až na webu čítárny.cz:

Na ruské frontě byl zajat a prošel sovětskými tábory v Tatarstánu, kde byl až do roku 1949. Nakonec se ze svým domovem v severních Čechách neshledal, ale našel v Bavorsku jak svou rodinu, tak svou snoubenku. I přes velmi kruté válečné vzpomínky nezahořkl a stal se příkladem humanisticky myslícího člověka, který svou práci spojuje lidi a národy.

A také jsem na “čítárnách” objevila, že Otfried Preussler (+20. října 1923) zemřel před dvěma lety… 18. února 2013.

Budiž mu lehká zem..