… nechci se rouhat, ale škoda, ještě bych se klidně flákala dál.
Tak. Doby slastného polehávání, pospávání a lenošení v posteli skončily. Je to fajn, protože jsem už skoro v pořádku, chybí jen takový malý krůček abych mohla prohlásit, že naražená žebra jsou minulostí, ale safra.. sotva se mi ulevilo, začalo se mi po tom klídku paradoxně stýskat. V začátcích panovaly ještě obavy a nejistota – zvládnu to s tím domácím léčením, mám na to? Přece jen to nebyla žádná sranda. Bolest, nechutenství, velká únava, apatie, večerní horečka a nejvíc ze všeho stálá potřeba odpočinku v posteli na zádech. Udělala jsem si přes den svých pár nezbytných povinností a pak jsem kolem třetí odpoledne uléhala a vstávala až ráno kolem osmé nebo i později – když to nespěchalo. Čekala jsem cokoli a moc jsem si nevěřila. Vstávala jsem a přitom jsem už zase zívala. Ale hnulo se to, konečně, po pár dnech nejistoty. A byl to fakt zázrak vzhledem k té domácí medicíně. Traumaplant, přes bedra omotaný ručník, termofor, nehybnost a klid.
Zatěžkávací zkouškou se stal minulý týden, kdy jsme na provoz kanceláře byli jen dva a já ještě odpoledne několikrát řečnila. A shodou okolností právě ten týden byl poznamenán neobvykle velkou úmrtností a tím pádem jsem se do kanclu vracela ještě po smutečce. Ale zvládla jsem to bez větších problémů. Únavu jsem si nechala na doma a jak se říká, když musíš tak musíš. Tento týden je zatím klid, tak se trochu zase začínám vracet do normálu a vypsala jsem si ty svoje resty. Mám jich dost – 6 kousků, které se jen tak neodškrtnou, ale nejvíc spěchá kniha od Marcely Pecháčkové: Jitka Válová. Musím dočíst do pondělka, 300 stránek, hodně fotek, to bych měla zvládnout. A mezi tím i další ne tak časově náročné restíky.
Joj, už mně je fajn, ale jak já bych lenošila vám řeknu. Ale protože jsem zodpovědná, uvědomuji si, že jen letící kámen nezaroste mechem, a tak je na čase se zase zapojit do života a meditace odložit. A znovu začít chodit na túry a cvičit. Ty doby, kdy jsem se unaveně povalovala a jedla jednou denně a ještě s nechutí jsou pryč. Jdu na to!!!
Kupodivu se to srovnalo v té době i doma. Tak ať to co nejdýl vydrží!!
Fotky z posledních dvou opatrných výletů – ve třech z Chrudimě podél Chrudimky do Slatiňan a sólo před pár dny, prohlídka místa, kde jsem loni objevila vyvrácený hraniční kámen TT (Thurn-Taxis), tak ještě tam pořád je. Hurá.
