a snad i něco napíšu.
Můj život se stal stereotypním. Ale jen zdánlivě. Vlastně dostal jakýsi rámec, v němž se usadil, ale v těch mantinelech se dějí věci! Týden je rozdělen do dvou částí, které se diametrálně liší. Od pondělka do pátku pracuji a jsem sama. V pátek navečer přijíždí Miloš a jsme spolu až do pondělního rána. Už je tomu tak cca 3 měsíce. Žijeme dost rozmanitě. Kulturně i sportovně (tedy chodíme rádi pěšky krajinou). Ale nezanedbáváme ani meditaci ve dvou, kterou jsme se za krátký čas naučili mistrně zvládat. Je to skvělá věc a až následně jsme se dočetli že provozujeme tao, což nás pobavilo.
Předešlý víkend jsme se v sobotu chystali do Brna, Uměleckoprůmyslového muzea, na tři výstavy věnované Moderně. Jenže jsme museli operativně změnit plán a místo toho jsme se ocitli v Praze. Ale abych tak řekla, bylo to spíš “pracovní” a stresující. Těšili jsme se domů a na žádnou kulturu jsme náladu ani pomyšlení neměli.
Stali se z nás fakt filmoví fanoušci. Rádi bychom chodili do kina, ale máme omezené možnosti, protože zajímavé filmy dávají zřejmě pouze v Praze. jinak ojediněle… Chystá se sice v dohledné době FEBIOFEST, ale o ten zase přijdeme, protože si v termínu jeho konání bereme 14 dní dovolenou a vyrážíme na hodně dobrodružnou výpravu do světa…. A tak stahujeme.
Nemohu si vůbec uvědomit, jestli jsme viděli americký film Kde lišky dávají dobrou noc (Off the Map, USA, 2003, 108 min., režie: Campbell Scott, hrají: Joan Allen, J.K. Simmons, Sam Elliott, Amy Brenneman, Jim True-Frost) v pátek nebo v sobotu (to spíš..) … Konečně něco pozitivního… film vypráví formou čisté imprese o životě bez civilizace. Děj filmu se odehrává v prosluněné poušti, v uzavřené komunitě ženy, jejího muže, trpícího právě depresí, a jejich jedenáctileté dcery. Patří k nim i mužův přítel, často je navštěvující a společnost záhy doplní i úředník, který přišel do tohoto zdánlivě nehostinného místa z finančního úřadu a už zde zústane uhranut kouzlem oné ženy a způsobem jejich existence. Film je oficiálně uváděn jako drama, ale my to tak nevidíme.
V neděli jsme toho mnoho nezvládli. Jeden pěší výlet do slatiňanských lesů tak akorát, abychom se “doplazili” k restauraci na hodně pozdní oběd a pak domů. Neváhali jsme a hned jsme zasedli k dalšímu domácímu kinu. Miloš vybral švédský film z roku 2004 Tak jako v nebi (Režie: Kay Pollak, hrají: Michael Nyqvist, Frida Hallgren, Axelle Axell). Film je strhující. Sleduje návrat slavného dirigenta do rodné vsi, kde přijímá roli sbormistra kostelního sboru. A okolo toho zpěvu, tedy svérázné výuky zpěvu a sboru, se točí celý děj filmu. Mohu mluvit za nás oba. Říkali jsme si několikrát, že sledovat doma filmy není ono. Malá obrazovka není to pravý a pak se také při té domácí produkci docela rozptylujeme jeden druhým. Tentokrát to ale bylo zcela jinak. Film nás do sebe zcela vcucnul a já jsem chvílemi nevěděla kde jsem a přestala jsem vnímat čas. Nemá smysl film rozebírat a hledat známky nepravděpodobného a efektního sentimentu a podobně. Jistě by se našly. Ale je to zbytečné a nesmyslné. Vyznění filmu je jednoduché. Ukazuje, jaké to je osvobozující a radostné žít ve vnitřní svobodě, empatii s druhým a bez svazujících společenských konvencí. K čemuž dopomáhá hudba a hlavně její učitel. Tento film v současné době můžete ojediněle leckde shlédnout v kině v rámci přehlídky Severská filmová zima 11. – 17. února. Tak si ho nenechte ujít.
PRAHA | BRNO | PLZEŇ | TEPLICE | CHOCEŇ | OSTRAVA | ŽELEZNÝ BROD | Praha, kino Atlas | Facebook událost
Ono v těch kinech to také nebývá většinou žádná paráda – půlka lidí žere, druhá se baví, někteří klidně telefonují… Už do kina nechodíme, mimojiné také proto, že ten výlet nás jako rodinu přijde pomalu na tisícovku:-(
Máme doma na zdi velkou obrazovku a sledujeme si kdy chceme a co chceme:-)
Tak to máte dobrý; nám je ale kino vzácný, a tak si to chceme spolu užít. Bohužel se to zatím podařilo jen 3x, protože nejsou filmy, jen samý co nás nelákají. Je legrační sledovat přicházející diváky s kornouty a velkou kolou. Každý další příchod nás rozesmál, protože se to neustále opakovalo. A na závěr čekatelka s černým pytlem…. stále čekáme na dobrý film v CineStar jako na Godota, a tak jsme momentálně přešli také na domácí kino, ovšem s malym plátnem 🙂 a bez toho svátečního pocitu, který nám fakt chybí. Naštěstí jsme zatím zaznamenali jen to chroupání.
Film, který bych chtěl vidět, dávájí v kině tak jeden ročně. A fakt je mi to prostředí odporné, tady v Plzni se ještě chodí přes půl obchodního centra a už to mě spolehlivě zhnusí:-(
Souhlasím, dobrej film abys pohledal. my projíždíme na síti pravidelně asi 7 míst v okolí včetně Hradce a Pardubic a máme smůlu, protože jsme omezený pátkem až nedělí, takže už měsíc jsme si neškrtli. Pohyb v obchodním centru je pro mne dobrodružstvím, protože se tam jen tak nedostanu. Cejtím se tam jak hendikepovanej vesničan. V úžasu a kolem mně samý spěchající postavy bez úsměvu.
Se mi tam pravidelně zvedá žaludek na těma úspěšnejma a perpektivníma lidma. Přitom všichni mají ve tváři hrůzu.
Jsem také handicapovaný venkovan. Což je vlastně mimochodem pravda:-)
Sejra, s těma skvělejma a úspěšnejma figurama s obchoďáku je to trefa! Já se s tím jejich pocitem také nedovedu ztotožnit a ty co choděj do kina s pytlíkem a kolou jsou ještě vyhraněnější. Ještě že se máme kam vracet… do lůna naší vesnice… Ano, ty jsi ještě hendikepovanější venkovan než já, a to je co říct :)..