3. den / 27. 4. 2018
Kliknutím se dostanete do mapy a jejím zvětšením uvidíte podrobnosti. Jednotlivými body jsou označena zajímavá místa, o kterých se budu zmiňovat v dnešním povídání. – Tímto navazuji na předchozí text, kde jsme naše putování přerušili u hřbitova Długie 44. (bod 3).
Jen pár desítek metrů nám zbývá k řece Wisłoka. Po pravé straně míjíme zbytky původního lemkovského hřbitova.
Řeku překonáváme přes provizorní, ale zde dostatečně funkční dřevěnou lávku. Náklaďáky mají smůlu – musí přes brod.
Je zde chudo a osídlení řídké. V této bohem zapomenuté oblasti jsme několikrát pozorovali sofistikovanou snahu uživit se agroturistikou a také naivní pokusy o přežití městského idealisty. Zde je jeden z nich.
Nestíhá se a asi ani nejsou peníze….
Branka otevřená… nabízí se keramika a jízda na koni
Cestu lemují zbytky božích muk a hřbitovy, které máme v plánu dnes navštívit, jsou situovány na místech vzdálených od civilizace. Sice vždy nedaleko místní komunikace, ale cesty jsou nestandardní a jistota, že dojedete kam zamýšlíte, zde neexistuje. Proto jsme připraveni improvizovat.
Pro značnou odlehlost a vylidněnost těchto končin dnes nečekáme žádné extra hřbitovní zážitky. Již jsem zmiňovala akci Wisla (1947), při které došlo k vysídlení Lemků a kompletní likvidaci některých jimi obývaných dědin v této části zadní Haliče (Lipna, Nieznajowa, Radocyna, Czarne a Długie). Ale ani rakousko-uherská vojska v první světové válce nezůstala stranou. Při svém vítězném tažení spálila největší část zdejších dřevěných kostelů. Přesto některé z nich přetrvaly dodnes. Už jsme se s nimi na naší pouti setkali. Dnes ale neuvidíme žádný.
Krásný den a krásná krajina
U potoka se něco děje. Slyšíme zvuky cirkulárky nebo čeho a vidíme ohradu zcela zaplněnou ovcemi.
Bačovské bydliště je schováno za hradbou zeleně. To je jisté, protože jiný dům tu široko daleko není. Bílý talíř na zahradě sděluje: Signál tu máme!
Dřevěné dveře do fiktivních domů. Od roku 2008 stojí v pěti vesnicích (Lipna, Nieznajowa, Radocyna, Czarne a Długie), které zmizely po vysídlení.
Symbolická čísla domů a desky s informacemi, mapami a archivními fotografiemi byly přibity ke každým z nich. Natalia Hładyková, absolventka Akademie výtvarných umění v Krakowě, vymyslela neobvyklý způsob, jak připomenout co zde bylo a už není. – Tyto dveře budou vždy otevřené. Můžeš jimi procházet ale nenalezneš zde nic jiného než divokou necivilizovanou krajinu.
Jsme na místě. Naproti dveřím otevřeným do krajiny nalézáme pozůstatky starého lemkovského hřbitova v Czarne. Přiléhá k němu i Jurkovičův hřbitov stejného jména pod evidenčním číslem 53.
Farní hřbitov u bývalého lemkovského kostela – tedy jeho pozůstatky
Hřbitov byl rozsáhlý
A pohřbívalo se se zde nejen kdysi,
… ale i dnes. Kříže jsou však latinské.
Panoramatický pohled na vstupní část Jurkovičova vojenského hřbitova Czarne 53.
Matúš Dulla uvádí, že má mnoho společného se hřbitovem Gładyszów [55.] – podobnou kamennou ohradu s výplní vodorovných břeven (i když přitesaných, menšího průměru a pouze v čelní části!), šindelovou stříšku, má podobnou vchodovou bránu s brankou. Liší se terénem – Gładyszówský hřbitov stojí na rovině, hřbitov Czarne na mírné vyvýšenině a je podstatně rozlehlejší – cca 660 m². Oproti ústřední dřevěné věži v Gładyszówě, zde stojí hned naproti vchodu vyšší dřevěný kříž.
Na hřbitově je pochováno 377 vojáků, padlých v lednu 1915, 29 vojáků je identifikováno jménem a příjmením.
Ve 4 hromadných hrobech a 10 individuálních leží 316 ruských vojáků převážně ze 193. rymnického pěšího pluku a 61 rakousko-uherských vojáků převážně z 87. pěšího pluku.
Půdorys hřbitova převzat z knihy Matúše Dully , níže původní nákres z krakowského archivu
Poslední renovace hřbitova proběhla v roce 1998, současný stav je tristní, dřevo po 20 letech dosluhuje.
Dominanta hřbitova – dřevěný kříž naproti vchodu na hřbitov, v jeho podstavci je vložena deska s poselstvím v německém jazyce.
BYLI JSME ÚRODOU.
STALI JSME SE SETBOU,
Dřevěné náhrobní kříže, latinské i patriarchální jsou vyřezávané, jednodušší, bez vytlačeného motivu, chybí kovová nebo šindelová ochrana dřevěné stříšky, bez identifikační tabulky. Hrobová místa nejsou ohrazena, splývají s terénem. Řádné oplocení nacházíme pouze na vchodové straně, vpravo od vchodu ještě přetrvává na části hranice úsporný plot tvořený dvojitou kulatinou krytou na místě řezu nízkou dřevěnou stříškou. Protože tak soudím dodatečně podle fotky, je pravděpodobnější verze, že se jedná o oplocení vedlejšího civilního hřbitova (zřejmě dostatečná zábrana pro ovce). Převážná část vojenského hřbitova tedy oplocení postrádá. Opticky ho nahrazuje řada vzrostlých stromů hřbitov po stranách a vzadu obklopující.
Miroslav Lopata (http://www.cmentarze.gorlice.net.pl/) zmiňuje návštěvu tohoto hřbitova těsně před rekonstrukcí. Tehdejší stav popisuje jako obraz bídy a zoufalství. Bačové hřbitov používali jako noční ohradu pro ovce, pročež si ho sami primitivně oplotili. Jedinými známkami že se jedná o hřbitov, byly zbytky rozpadajícího se plotu, kamenné sloupy a kamenná pamětní deska, která byla obklopena bahnem a výkaly ovcí.
Hřbitov a jeho nejbližší okolí je znehodnoceno popadanými větvemi nebo vyvrácenými stromy. Stopy ovčího trusu zde však navzdory chybějícímu plotu nenacházíme.
V pravé části fotky jsou vidět přetrvávající zbytky oplocení
V roce 1914 Dušan Jurkovič zpracovával návrhy kolonád pro Luhačovice a evangelického kostela pro Ružomberok. V roce 1916 se zapojil do válečného konfliktu. Byl přidělen k vojenskému velitelství v Krakově jako jeden z architektů, sochařů a malířů, kteří v Oddělení válečných hrobů a hřbitovů měli na starosti zřizování a úpravu válečných hřbitovů v Haliči.
Prostor pro haličské válečné hřbitovy, na jejichž projektu se Dušan Jurkovič podílel, představoval asi 10 000 km čtverečních. Celé území bylo rozděleno na 10 okresů a po 3. květnu 1915 tam bylo postaveno 378 hřbitovů, z nichž část vznikla na místě původních pohřebišť.
Jurkovič si nechal přidělit okres první, pohraniční Karpaty – tedy kraj od Gorłic přes Jasło až k Dukle. Hned po návratu z první vyjížďky získal jasnou představu o podobě hřbitovů, které posléze navrhoval. Jurkovičův nápad spočíval v odlehlosti hřbitovů od měst a osad a pro odpočinek mrtvých vojáků zvolil návrší a prudké svahy.
Sám o svém rozhodnutí hovoří tak, že byl: “rozhodnut zasadit svůj hřbitůvek do přirozených půvabů a divokých krás karpatských svahů, jako by jej tam vytvořili neviditelné ruce domácí tradice. Nenasýpal, nepískoval jsem ploch hřbitovních, ale dláždil jsem je přímo drnovými cihlami, které se v několika dnech spojily v živý zelený koberec, z něhož vyčnívají rovy, obkládané lomovým kamenem, posázené vřesem a mateřídouškou. Toto splynutí hřbitovní půdy s půdou celého okolí dalo pak celkový ráz a směr novým pracím. Nejzazší výběžek rusínského kraje v západní Haliči byl bohatý neobyčejně krásnými dřevěnými kostely, jichž největší část rakousko-uherská vojska spálila. Několik hřbitovů jsem připojil k roubeným ohradám těchto kostelíků. Že jsem sáhl v prvé řadě ke dřevu jako stavivu, je více než přirozeno. V celém pohoří vojsko při bojích poráželo lesy a toto dřevo odklízet a zpracovat bylo částí mé úlohy. Jen takto mohlo dojít k tomu, že na Łužné u Gorlic bylo mi uloženo stavět hřbitovní kapli ze dřeva v rozměrech neobyčejných. Po příchodu vlašských zajatců, mezi nimiž bylo mnoho velmi dobrých kameníků a sochařů, sáhl jsem ke kamennému materiálu. Vojsko pochovávalo své padlé podle toho, jak mohlo, při pozičních bojích na hřbitůvcích vesnických, při ústupech a úporných bojích na místě, kde kdo padl. Rusové pochovávali své důstojníky v jednotlivých hrobech, mužstvo vždy v hrobech společných, v počtu 100-300 mrtvých. Tam, kde takové hroby byly založeny na vhodných místech, byly ponechány, většinou však jsme je exhumovali a převáželi na nově zřízené hřbitovy.“
(součást textu Jany Husákové: Dušan Jurkovič a jeho hřbitovy. http://pvh.ff.cuni.cz/exkurze03/ref/21husakova_vojhrbitjurko.doc )
**********************************************
Dnes je to dlouhé, ale už se vracíme a moc moc se rozplýváme nad tou krásnou krajinou, kterou si můžeme vychutnat jen sami dva. Je to příjemné.
Na stráních bývala políčka. Dnes zkrášlují travnaté svahy nad bývalou vesnicí Czarne rozkvetlé ovocné stromy.
Údolím protéká potok
Procházíme kolem vojenského hřbitova Długie [44.] a pozorujeme pastevce ovcí a jejich stádo kontrolované třemi bílými čuvači. Pasou se na trávě vedle hřbitova, na místech, kde jsou pochováni padlí vojáci.
Hurá, už vidíme naše autíčko a než vyrazíme za dalšími hřbitovy dnešního dne, projedou kolem nás dva náklaďáky plné dřeva.
Rozhodujeme se vrátit stejnou cestou zpět na Slovensko, do Polska znovu vkročit sedlem Dujawa a v Grabu se poptat místních kudy kam. Kde je sjízdnější silnice.
Fotky na rajčeti: https://zuzizuzi.rajce.idnes.cz/Czarne_53._-_Jurkovicovy_hrbitovy_v_zapadni_Halici
a nezkomprimované fotky si můžete vychutnat zde:
Prameny:
Matúš Dulla: Vojenské cintoríny v západnej Haliči: Dušan Jurkovič 1916/1917 (ISBN 80-88675-80-4)
http://www.cmentarze.gorlice.net.pl/
http://www.sekowa.info/index.php?go=17&id1=16&ido=10
https://pl.wikipedia.org/wiki/Cmentarz_wojenny_nr_53_%E2%80%93_Czarne
http://krakow.wyborcza.pl/krakow/1,44425,5474120,Otwarte_lemkowskie_drzwi_w_Zdyni.html
Poznámka: předchozí i následující poselství jsme přeložili po pečlivém zvážení všech dobových reálií, historických okolností a s ohledem na poselství z ostatních Jurkovičových hřbitovů.
Pokračování příběhu / viz komentář
Úklidové práce před renovací: http://morganghost.com/portfolio/nr-53-czarne-jesien/
Tu lávku jste překonali pěšky?
Autem bych si to asi rozmyslel a i po pečlivém prozkoumání to vzal s dlouhým rozjezdem hodně rychle,abych tu křehkou starou dámu zbytečně dlouho nezatěžoval.
Zaujal mne taky ten kříž vojákům wehrmachtu.
I když jen tak opřený.
Poláci si s nimi užili svoje,to se s námi vůbec nedá srovnat a přesto tam něco takového je a s výstižným a varovným vysvětlením.
U nás by to asi ani tak neprošlo.
Ale komu už odpustit, když ani ne tak dlouho mrtvým.
Ahoj Saule, ano lávku pěšky, auto jsme nechali na kopci, trasu na mapě jsme absolvovali pěšky. Podle všeho přes to jezdí i auta, šíře můstku a cesta k němu by tomu odpovídala. Ale my bychom to neriskli, i když třetí den už jsme také riskovali. Přejeli jsme naším 20 let starým pežotem brod. 2x.
Ano, s křížem pro wehrmacht (v textu mám Wermacht, opravím, skoukla jsem to, mám to špatně) je to nevšední věc. Zde odkaz na fotku z doby, kdy ještě stál na svém místě:
http://www.sekowa.info/photo/gallery/object/czarne_cm/23.jpg
Ale vrtá mi v hlavě nápis na kříži, informace o něm pochází z předešlého webu. Ani na jedné z fotek žádný text nevidím, je tam jen dřevěná tabulka… tak nevím…
Krásná krajina. A ty dveře do fiktivních domů – hodně zajímavý. Takový tajemný a vlastně i ta cesta …
Zuzi, poslala jsem ti mail 🙂
Mně se líbí ten nápis
BYLI JSME ÚRODOU.
STALI JSME SE SETBOU,
KTERÁ SE TISÍCKRÁT ZNÁSOBÍ!
Nám také, Liško.
úklidové práce před renovací:
http://morganghost.com/portfolio/nr-53-czarne-jesien/
Moc děkujeme za odkaz. Super! Udělali jste pořádný kus práce, těšíme se na rekonstrukci a zdravíme.