Letošní první! Bude ještě jedna???? (Novoroční??)
Minulou sobotu se zadařilo. Babí léto zazářilo ve svém vrcholu a od té doby to už jde jen k zimě. Zatím nemrzne, ale zda-li to budeme moci říkat ještě alespoň do konce listopadu??! Kéž by.
Ať už jsme měli naplánováno cokoli, všechno šlo stranou, a vyrazili jsme na Baldu u Poličky. Moje kultovní místo, které mi před několika lety ukázala Milada, a já tam zavedla Miloše na našem prvním rande. Už to bude bez několika týdnů rok. Výlet na Baldu jsme si ve dvou zopakovali, díky pozvání Ivy, která tam ale tehdy nebyla, jedné loňské noci, kdy se lámal starý rok a začínal nový 2013. Nezapomenutelné.
Ale ani ten “baldovský” výlet před týdnem nás nezklamal. I když, řekněme si to narovinu, Balda tam nakonec nehrála takovou roli jako vždy předtím. A je to dobře. Ta změna byla totiž moc příjemná.
O změnu jsme se ostatně snažili už při plánování trasy. “Stará” stezka, červená turistická, nám měla posloužit při návratu zpět do Poličky. Z Poličky na Baldu jsme hodlali využít částečně zelenou naučnou cestu vedoucí podél tří poličských jezer, a pak jsme se chtěli napojit zkratkou přes kopec na silnici vedoucí přes vesnici Modřec až na Baldu.
Zaparkovali jsme na obvyklém místě u Tylova domu, a než jsme vyrazili na trasu, okoukli jsme podzimní Poličku za hradbami. Teplými odstíny červeně a žlutě ještě zkrásněla a my jsme se už teď začali těšit, až se po té dnešní túře zastavíme v našem oblíbeném bufetu v městském parku na čaj a něco nezdravého k tomu.
Vyrážíme z města směrem doleva a naše první prašná cesta vede podél plotu zahrádkářské kolonie. Dlouho, předlouho nám je dopřáno pozorovat rozličné chatky, terasy, posezení pod stromy a pečlivě sklizené a zryté záhonky. Všude vládne čilý ruch, protože dnes se počasí opravdu vyvedlo a v přípravě na zimu se dá ještě dohnat, co se zanedbalo! – Tak se podívejte. Nejdřív Polička a potom zahrádky.

Bufet v městském parku nemůžeme minout bez řádného povšimnutí. Do jeho pohostinné náruče ale vstoupíme až večer po návratu z túry.

Poslední pohled na vodní hladinu a odloupneme se směrem k okraji města. Zatím půjdeme na západ, později se stočíme na jih.

Ocitáme se za městem. Stále míjíme z pravé strany zahrádky. Toto je pohled zpět do míst, odkud přicházíme.
Skončily zahrádky a úzkou, skoro neznatelnou, pěšinou v trávě se blížíme k prvnímu z poličských jezer. Už jsme zde a slunce sálá a rybáři se poddávají jeho hřejivým paprskům. Zaujímají uvolněné pozice na svých stoličkách, slastně se protahují jako koťata a mnozí dokonce uléhají na zem a usínají. Poslední příležitost k sladkému kolektivnímu lenošení u vody!
A už nás vítá druhý rybník. Rybářské sdružení Vysočina má dnes rybářské závody, a proto to zde žije! Zde se lenoší jen trochu – v místním bistru. Naopak desítky rybářů, lemujících v pravidelných rozestupech oba následující rybníky, jsou ve střehu a švihají ladně a dovedně svými pruty jako o život. Jako kovboj svým lasem. Loví pstruhy.

Komunitou rybářů jsme vlídně přivítáni a dáváme si knedlíčkovou polévku. Už ze spoda kastrólu, a tak se slevou. Vládne zde skvělá atmosféra. Taková všeobjímající.

O závody je nebývalý zájem!! A co chvíli se zatřepetá ryba v podběráku. Je kumšt tuto chvíli zaznamenat, rybáři jsou v práci velmi hbití. Zabere ryba a než stačíš zmáčknout spoušť, je v podběráku a rybář okamžitě vyhlíží pohledem komisaře, aby mu tu rybku poměřil. A on mohl opět točit nad hlavou prutem jak kovboj lasem. Toto je ovšem velmi jemné umění.
Po silnici se jde dobře, není skoro žádný provoz, a co by dup nás vítají první domky obce zvané Modřec (Riegersdorf). Nacházíme se totiž v bývalých Sudetech. Na počátku a na konci obce jsou dva nově opravené železné křížky s kamenným soklem, v centru obce něčím podivuhodná socha sv. Jana Nepomuckého (1910, F.Dvořák). Čím asi??; světec je poměrně malý a pohledem spíš lidský než světský, trochu naivní. Velmi se mi zamlouvá.

Kamenný kříž za obcí u silničky směrem k Baldě (1821), občan projíždějící kolem nás na kole z lesa nám sděluje hrdě, že oprava stála 700 000 Kč. Nevím, jestli se nespletl.
V centru obce Modřec stojí malý kostelík Nejsvětější Trojice, který byl postaven v letech 1866 – 1869 v novogotickém slohu. Rozhodujeme se k němu zajít podívat. A zjišťujeme, že máme opravdu “z pekla” štěstí :)). Samozřejmě, že je to nadsázka. Štěstí máme “shůry”. Zítra se zde náhodou koná mše (jsou pouhé dvě do roka) a kostelík se právě vyzdobuje živými květy. Máme svolení se podívat. Dozvídáme se, že kostel je přístupný pouhých 5 let, předtím byl 30 let uzavřen.
Kostel byl postaven na místě dřevěné kaple, která hrozila zřícením a byla zbourána v roce 1865. Stavba byla budována ve velmi složité válečné době a v období přírodních pohrom s následnými neúrodnými léty. Finančně, materiálově a s velkou námahou se na stavbě kostela podíleli převážně málo majetní lidé obce Modřec, v té době Riegersdorf, který spadal pod správu Laubendorfu (Pomezí).
Kostel Nejsvětější Trojice je obdélníkového tvaru s trojbokým kněžištěm, zastřešen sedlovou střechou se sanktusní věžičkou a na západní straně s hlavním vstupem přes vysokou kamennou hranolovou věž, zastřešenou pravidelným osmibokým jehlanem s přechodem při okapu do čtvercového půdorysu. V sanktusní věžičce je osazen litinový zvon z roku 1736. Velký věžní zvon z roku 1893, který měl v průměru 70 cm a vážil 272 kg byl v březnu roku 1917 rekvírován. Z původní dřevěné kaple pochází obrazy křížové cesty.
Následkem povětrnostních vlivů byly začátkem 20. století obě věže a celá střecha kostela značně poškozena a teprve v roce 1924 byla provedena jejich rekonstrukce. Dnešní podobu kostel získal opravou prováděnou v letech 1989 – 1992.

Pohled zezdola na kůr, povšimněte si ozdobných lyr, nikde jsem tento symbol na kruchtě neviděla. Nebo si nevzpomínám.

Pohled na opravené varhany s autentickou židlí. Mimochodem – interiér kostelíka sice není opraven podle místních tak dokonale, jak by sami rádi viděli, ale, my jsme nadšeni citlivostí, s jakou byl zřejmě amatérsky zrevitalizován. Dřevo bez nátěrů, vše původní, prosté, žádné “opičky” a zbytečnosti. Jsme okouzleni tím malým a úhledným kostelíkem (mimochodem, dozvídáme se že i zde, jakož i všude jinde, byl před lety kostelík vykraden – samozřejmě po sametovce, jak jinak).

Balda a nové lavice u bufetu (otevřen pouze o prázdninách v sobotu a v neděli). My jsme posvačili ze svého, nabrali živou vodu a spěchali do Poličky. Na další svačinu do bufetu v městském parku.
dalších cca 100 fotek z výletu na rajčeti
ano, ano, bufet v Policce je vyhlasene, trochu hrabalovske misto 🙂
Jo! To je přesné! Že mě to nenapadlo. Hrabalovské místo, ano.
[…] novoroční mši a milovat ji budem, dokud tady budem! A v závěru cesty nemůžeme pominout hrabalovský bufítek v Poličce, uprostřed městského parku. A také zde si dát nějakou malou nezdravou dobrotu, co tu pro hosty […]
[…] Zaparkovali jsme na obvyklém místě u Tyláku a vyrazili kam jinam než do našeho milého hrabalovského bufetu. Na smažený sýr v bulce nebo bramboráčky a dorazit se čerstvě upečenou vaflí se […]