Cestou na Baldu

Letošní první! Bude ještě jedna???? (Novoroční??)

Minulou sobotu se zadařilo. Babí léto zazářilo ve svém vrcholu a od té doby to už jde jen k zimě. Zatím nemrzne, ale zda-li to budeme moci říkat ještě alespoň do konce listopadu??! Kéž by.

Ať už jsme měli naplánováno cokoli, všechno šlo stranou, a vyrazili jsme na Baldu u Poličky. Moje kultovní místo, které mi před několika lety ukázala Milada, a já tam zavedla Miloše na našem prvním rande. Už to bude bez několika týdnů rok. Výlet na Baldu jsme si ve dvou zopakovali, díky pozvání Ivy, která tam ale tehdy nebyla, jedné loňské noci, kdy se lámal starý rok a začínal nový 2013. Nezapomenutelné.

Ale ani ten „baldovský“ výlet před týdnem nás nezklamal. I když, řekněme si to narovinu, Balda tam nakonec nehrála takovou roli jako vždy předtím. A je to dobře. Ta změna byla totiž moc příjemná.

O změnu jsme se ostatně snažili už při plánování trasy. „Stará“ stezka, červená turistická, nám měla posloužit při návratu zpět do Poličky. Z Poličky na Baldu jsme hodlali využít částečně zelenou naučnou cestu vedoucí podél tří poličských jezer,  a pak jsme se chtěli napojit zkratkou přes kopec na silnici vedoucí přes vesnici Modřec až na Baldu.

Zaparkovali jsme na obvyklém místě u Tylova domu, a než jsme vyrazili na trasu, okoukli jsme podzimní Poličku za hradbami. Teplými odstíny červeně a žlutě ještě zkrásněla a my jsme se už teď začali těšit, až se po té dnešní túře zastavíme v našem oblíbeném bufetu v městském parku na čaj a něco nezdravého k tomu.

Vyrážíme z města směrem doleva a naše první prašná cesta vede podél plotu zahrádkářské kolonie. Dlouho, předlouho  nám je dopřáno pozorovat rozličné chatky, terasy, posezení pod stromy a pečlivě sklizené a zryté záhonky. Všude vládne čilý ruch, protože dnes se počasí opravdu vyvedlo a v přípravě na zimu se dá  ještě dohnat, co se zanedbalo!         – Tak se podívejte. Nejdřív Polička a potom zahrádky.

  Skončily zahrádky a úzkou, skoro neznatelnou, pěšinou v trávě se blížíme k prvnímu z poličských jezer. Už jsme zde a slunce sálá a rybáři se poddávají jeho hřejivým paprskům. Zaujímají uvolněné pozice na svých stoličkách, slastně se protahují jako koťata a mnozí dokonce uléhají na zem a usínají. Poslední příležitost k sladkému kolektivnímu lenošení u vody!

A už nás vítá druhý rybník. Rybářské sdružení Vysočina má dnes rybářské závody, a proto to zde žije! Zde se lenoší jen trochu – v místním bistru. Naopak desítky rybářů, lemujících v pravidelných rozestupech oba následující rybníky, jsou ve střehu a švihají ladně a dovedně svými pruty jako o život. Jako kovboj svým lasem. Loví pstruhy.

Po silnici se jde dobře, není skoro žádný provoz, a co by dup nás vítají první domky obce zvané Modřec (Riegersdorf). Nacházíme se totiž v bývalých Sudetech. Na počátku a na konci obce jsou dva nově opravené železné křížky s kamenným soklem, v centru obce něčím podivuhodná socha sv. Jana Nepomuckého (1910, F.Dvořák). Čím asi??; světec je poměrně malý a pohledem spíš lidský než světský, trochu naivní. Velmi se mi zamlouvá.

V centru obce Modřec stojí malý kostelík Nejsvětější Trojice, který byl postaven v letech 1866 – 1869 v novogotickém slohu. Rozhodujeme se k němu zajít podívat. A zjišťujeme, že máme opravdu „z pekla“ štěstí :)). Samozřejmě, že je to nadsázka. Štěstí máme „shůry“.  Zítra se zde náhodou koná mše (jsou pouhé dvě do roka) a  kostelík se právě vyzdobuje živými květy. Máme svolení se podívat. Dozvídáme se, že kostel je přístupný pouhých 5 let, předtím byl 30 let uzavřen.

Kostel byl postaven na místě dřevěné kaple, která hrozila zřícením a byla zbourána v roce 1865. Stavba byla budována ve velmi složité válečné době a v období přírodních pohrom s následnými neúrodnými léty. Finančně, materiálově a s velkou námahou se na stavbě kostela podíleli převážně málo majetní lidé obce Modřec, v té době Riegersdorf, který spadal pod správu Laubendorfu  (Pomezí).

Kostel Nejsvětější Trojice je obdélníkového tvaru s trojbokým kněžištěm, zastřešen sedlovou střechou se sanktusní věžičkou a na západní straně s hlavním vstupem přes vysokou kamennou hranolovou věž, zastřešenou pravidelným osmibokým jehlanem s přechodem při okapu do čtvercového půdorysu. V sanktusní věžičce je osazen litinový zvon z roku 1736. Velký věžní zvon z roku 1893, který měl v průměru 70 cm a vážil 272 kg byl v březnu roku 1917 rekvírován. Z původní dřevěné kaple pochází obrazy křížové cesty.

Následkem povětrnostních vlivů byly začátkem 20. století obě věže a celá střecha kostela značně poškozena a teprve v roce 1924 byla provedena jejich rekonstrukce. Dnešní podobu kostel získal opravou prováděnou v letech 1989 – 1992.

dalších cca 100 fotek z výletu na rajčeti