Montjuïc MNAC, prohlídka zahrady Jardins de Joan Maragal a okrajově Jardins de Laribal,lanovkou k pevnosti Castel de Montjuic. Lanovkou jedeme zpět a u stanice metra Lesseps podle mapy hledáme „Gaudího dům“ Casa Vicenc.
Na náměstí Espanya jsme dojeli metrem. Prohlédli jsme si dvě zahrady – Jardins de Joan Maragall a okrajově Jardins de Laribal. Fundacio Miró (velkolepé muzeum katalánského malíře, sochaře a keramika) už bylo zavřeno – navštívíme ho tedy jindy.
Následně jsme lanovkou vyjeli na Montjuic. Vystáli jsme frontu na vstupenky do pevnosti jako ostatní, a protože jsme shodou okolností přišli po 15. hod, měli jsme vstup zdarma. U pokladny nám byla vydána vstupenka pro dvě osoby za 0 € a prospekt o pevnosti Montjuic. Prohlédli jsme si objekt, nafotili panoramata Barcelony, kterých se nelze nabažit, také moře a lanovkou jsme odjeli dolů. Skončili jsme na stanici Lesseps. Vyhledali dle mapy a alespoň zvenku jsme si prohlédli nádhernou a perfektně udržovanou Gaudího Casa Vicenc. Domů jsme došli pěšky s krátkou zastávkou na náměstí Lesseps. Na lavičce jsme odpočívali a kochali se uvolněnou atmosférou nedělního odpoledne.
Podrobnosti zde
Zahrada Jardins de Joan Maragall je královská zahrada nejen svým určením, ale i svým reprezentativním zjevem. Uprostřed záhonů květin, stromů, vodních ploch, kašen a mnoha soch (v celé zahradě je jich 32), sedí na zelené trávě docela malý královský palác Albéniz z cihel, kamene a břidlice, od roku 1975 reprezentativní sídlo španělské královské rodiny. Přijedou-li do Barcelony, mohou zde bydlet a přijímat hosty.
Pod letohrádkem v kašně dvě sochy – Žena s dítětem a Žena s dětmi – 1970, sochařka Luisa Granero (též 4 andělíčci ve spodní části zahrady)
Francouzská část zahrady – pohled od letohrádku směrem k otevřenému vyvýšenému antickému pavilonu se sochou Zuzany v lázni – 1896 (Theofile Eugene), vzadu vykukuje ze zeleně typický vertikální monument olympijského stadionu v Barceloně z roku 1992 – telekomunikační věž Torre de Calatrava – apropos… historie stadionu sahá do roku 1929)
Zahrada je otevřena velmi omezeně, pouze v sobotu a neděli a palác lze navštívit jen velmi výjimečně, při zvláštních příležitostech, například v rámci každoročních zářijových oslav městské patronky Mercè. ….Škoda toho paláce; v době naší návštěvy se zrovna nic zvláštního nedělo, tak jsme si museli vystačit se zahradou. Nelitovali jsme příliš, i když … trochu jó, upřímně.
Zahrada sama o sobě je prostě skvostná, báječná, fotogenická, a ve své relativní intimitě velkolepá. Dá se zde najít bezpočet krásných míst a pohledů, které potěší. Navíc je prý tato zahrada málo navštěvovaná, což potvrzujeme a říkáme „pro nás dobrý“. Moc se nám zde líbilo.
Novoklasicistní letohrádek francouzského typu ( oficiálně Royal Pavilion – architekt Juan Moya Idígoras) spolu se zahradou (francouzský zahradní architekt Jean Claude Nicolas Forestier) byl vytvořen, jak jinak, u příležitosti světové výstavy v Barceloně v roce 1929 a měl právě v době jejího konání přechodně sloužit španělské královské rodině (král Alfons XIII. s královnou Victorií Eugenií) k jejich oficiální reprezentaci.
Královský letohrádek z jiné strany – poblíž vchodu do zahrady. Areál má několik vstupních bran, avšak dovnitř lze dostat pouze tou z ulice Avinguda de l’Estadi, přímo naproti vchodu do Museu Olímpic i de l’Esport Joan Antoni Samaranch (Olympijské muzeum)
A opět letohrádek, od amfiteátru
Po výstavě se z paláce mělo stát muzeum hudby, ale tento projekt nebyl nikdy naplněn. Přesto se palác od té doby dodnes nazývá jménem Albéniz, po významném katalánském klavíristovi a skladateli Issaku Albéniz a sloužil k hostování významných návštěvníků města.
Šel čas, a o pár desítek let později došlo díky demolici dvou objektů (původního výstavního pavilonu a muzea moderního umění) ke zvětšení zahrady a následně se městská rada rozhodla velkoryse zrekonstruovat a rozšířit i palác Albéniz.
Práce skončily v roce 1970 a občasné návštěvy se mohly potěšit novými dekory stěn a stropu Salvadora Dalího, kopulí s vitráží umělce Carlose Muñoze de Pablos a tapiseriemi dle děl malíře Francisco de Goya a zahrada obklopující palác dostala jméno po slavném katalánském literátovi Joanu Maragall. Pro představu absolutního luxusu se můžete podívat na fotky jednoho šťastlivce, který to vše při jakési vzácné příležitosti shlédl a nafotil.
Palác Albéniz se od roku 1975 (rok smrti generála Franca) stal opět oficiální rezidencí španělské královské rodiny při jejich pobytu v Katalánsku a současné se stal i místem přijímání významných návštěv Barcelony a dějištěm protokolárních akcí radnice.
Velkolepý pohled na Barcelonu z terasy zahrady
Jedna z mnoha soch této zahrady… jsou zde samé krásné nahaté ženy. Tato se rozkošnicky povaluje po trávníku…
Ležící dívka (1970)- Joan Rebull
Jiná jen tak svůdně polehává a staví na odiv své ladné tvary…
Ležící žena (1970) – Enrico Monjo … jsou tu dvě sochy stejného názvu včetně autora, blízko sebe, každá jiná, mám zdokumentovanou tuto, je víc sexy. Musíte mi věřit :), ale! můžete se přesvědčit 🙂
…na své si přijdou i obdivovatelé nahých ženských zadečků…
Nahá dívka v koupací čepici (1970) – Marifé Tey
V zeleni prosvítá sympatická dívka vystupující z kašny, dosud nezahalená ručníkem, volně splývajícím z její ruky
Nahá v rybníku (1970) – Antoni Casamor
zde detail
Ano je zde spousta žen, ale nalezneme zde i jeleny a fontánu s nahatými dovádějícími dětmi.
Jeleni poblíž bambusového háje
Jeleni (1967) – Frederic Marès
Jsou krásní a detail si zaslouží
Pohled na půvabnou fontánu se čtyřmi andělíčky…. velmi neobvyklá fontána…
4 Andělíčci (1970) – Luisa Granero (sochařka! )
Nacházíme se ve spodní části zahrady, za branou vidíme MNAC
Do jezírka s nahatými andělíčky (bez křídel, ale já je poznala!) spadá voda z několika teras na té nejvyšší stříká pořádný gejzír!
V rámci korektnosti sem vkládám i obnaženého muže. Není sice přítomen v zahradě, ale nachází se poblíž. Na terase před budovou MNAC.
Zahradní zákoutí … všímáte si? … jsme zde fakt skoro sami a užíváme si té krásy jako španělský král s královnou 🙂
Kašna se sochou Tritona – 1929, sochař Josep Viladomat
Pohled na les antických sloupů a amfiteátr
V pozadí MNAC a jedna z mnoha dalších nahých žen… mimochodem už mám téměř hotový seznam jejich jmen a autorů.. doplňuji…
. Serena (1970) – Pilar Francesch
Fotografie z míst poblíž amfiteátru
Španělské jaro, v pozadí věže a kopule MNAC
Úchvatná a dokonale udržovaná zahrada mne zaujala množstvím soch v klasickém realistickém stylu. Pocházejí z různých dob… mnohé sem byly přeneseny z MNAC (Národní muzeum katalánského umění), jiné byly vytvořeny speciálně pro tuto zahrady v době jejího rozšíření v roce 1970 (katalánský zahradním architekt Joaquim Maria Casamor a Espona.
BOMBA!! Nalezli jsme zde jednoho vetřelce z roku 1990. Jen tak se schovával mezi stromy na trávě. Najdete ho??
Je to on, je to on, ten démon! Kde se tady vzal?? Vetřel se sem. Šílená skulptura vypadající jako hygienické zařízení.
Stele nalít les droits de l’homme / Socha věnovaná lidským právům (1990). Jean-Pierre Raynaud…
Snad už je to promlčeno… zkoumali jsme ji tak důkladně, že jedna kachlička vzadu upadla. A snad to už nějaký šikovný sochař spravil!
A níže Jardins de Laribal! 
Jardins de Laribal – jen jsme se krátce prošli po této terasovité zahradě ve svažitém terénu. Jindy by nás nadchla, ale po královské zahradě nás prostě neoslnila… a času je málo. ještě nás čeká pevnost a jedno hledání Gaudího domu, stranou centra a nepřístupného veřejnosti…
Kolem muzea Nadace Miró si to šineme k lanovce, vyvážíme se až na vrchol kopce a šup, pár kroků a už jsme tady. A protože je neděle po 15. hodině, máme to zadarmo, což jsme netušili!
Castell de Montjuic. Tento tak trochu hrad či spíše starobylá pevnost z 18. století je dominantou jihovýchodní části kopce Montjuic. Samotné místo má hodně temnou minulost, jelikož sloužilo především jako politické vězení – na začátku 19. století se zde popravovali anarchisté, během občanské války fašisté a později i republikáni.
Samotná pevnost, připomínající brněnská kasemata, je obehnána masívními zdmi. Z těch je úžasný výhled nejen na město, ale především na moře, přístav a doky. Do roku 2009 fungovalo na tomto místě vojenské muzeum, ale to bylo zrušeno po předání celého objektu z rukou Ministerstva obrany městu. Památkou na toto období jsou jen obrovská děla mířící směrem na moře.
Pevnostní dvorek
Já a Barcelona
Klidné zákoutí na hradbách
Panoramatický výhled na Barcelonu
jedno z děl mířících na nákladní přístav
Cestou dolů se zase kocháme
Poslední zastávka byla u Casa Vicens
Casa Vicens je budova v secesním stylu v Barceloně, kterou navrhl Antoni Gaudí pro továrníka Manuela Vicense. Byla to Gaudího první důležitá práce. Objekt byl přidán v roce 2005 na listinu světového dědictví UNESCO
V době, kdy jsme tuto okachlíčkovanou pitoreskní stavbu skrytou v okolní zástavbě navštívili, nebyla ještě přístupná a vchod hlídal obezřetný sekuriťák. Dnes je všechno jinak. Vilu, která byla v soukromých rukách a momentálně na prodej koupila za 35 milionů € andorrská banka MoraBanc. Po úpravách se stalo z domu muzeum, v němž se kromě možnosti navštívit jednu z těch méně známých Gaudího staveb plánují pořádat i nejrůznější výstavy. A tak tedy Casa Vicens konečně otevřela své dveře široké veřejnosti!
Postava budoucího majitele domu možná hrála roli i při volbě venkovního vzezření stavby – podle jedné verze byl Manuel Vicens majitelem továrny na výrobu kachliček, proto se s nimi Gaudí rozhodl tak velkolepě pracovat. Podle jiné verze byl zase jen obchodníkem a makléřem na burze, tedy žádné kachličky…
Zámožný majitel si svého domu však příliš neužil – zemřel v roce 1895. O 4 roky později ho vdova po Vicensovi, Dolors Giralt, prodala doktoru Antonimu Joverovi.
Detaily a zase detaily..
Kouzlo této první Gaudího velké stavby se skrývá především v dokonalé kombinaci základních stavebních materiálů – hrubého kamene, výrazných červených cihel a především mistrovsky položených kachlových obkladů
Hle! Zaujme i výrazná mříž, kterou navrhl Gaudího dlouholetý spolupracovník, sochař Llorenç Matamala. Charakteristická mříž se inspirovala v listech palmy žumary nízké
Casa Vicens nacházející se na ulici Carrer de les Carolines, číslo 24 v barcelonské čtvrti Gràcia…
Vaší pozornosti doporučuji blog Catalunya 2011, text o Jardins de Joan Maragall a Casa Vicens, ze kterých jsem také čerpala
A to je pro dnešek vše. V pondělí 10 modernistických domů poblíž ulice Passeig de Gracia a návštěva jednoho z nich – nově otevřeného Casa Lleó Morera.
