Barcelona 2014 – 5. z 15 dní

Led 212017

9. 4. 2014 / Středa: Barcelona – Torre Bellesquard, klášter Santa Maria de Valldonzella a hřbitov Cementiri de Sant Gervasi

Torre Bellesquard, jedna z nejméně známých staveb architekta Gaudího, donedávna nepřístupná (soukromé vlastnictví) a navíc dokonale skrytá za mohutnou zahradní nebo spíš hradní? zdí…. Nachází se tak trochu na periférii Barcelony, v její severní části. Nejede sem metro a protože to máme tak 3-4 km z domu, půjdeme pěšky. Brzy vstáváme a brzy vyrážíme. Včera večer jsme si podle mapy obeznali terén, a tak jdeme najisto. Vstupenky na prohlídku tohoto skvostu architektury jsme si objednali on-line už z domova; náhodou jsme zjistili jednu „super novinku“ – majitelé čas od času umožní malému počtu zájemců prohlídku domu. Důvodem změny postoje majitelů jsou finance potřebné na opravy a rekonstrukce. Žádný měšec není bezedný…

Barcelona – 5. den

Více podrobností na mapy.cz

Tentokrát jsme posezení u snídaně spojené s odposlechem zvuků ze zahrady Güell zkrátili na minimum a raději dříve než později míříme k cíli naší dnešní ranní cesty – k Torre de Bellesguard nebo také Casa Figueras, jak zní oficiální název stavby.

Výhled z našeho okna – časné ráno v Barceloně

Spěcháme k cíli – první pohled na Bellesguard

Gaudího Bellesguard, postavený v letech 1900-1909, má však mnohem delší historii. O ní nám něco napovídá i název („bell esguard“ = „krásná vyhlídka“). Dům se nachází na úpatí pohoří Collserola a je odtud krásný výhled na moře i Barcelonu. To bude asi také jeden z důvodů, proč si v těchto místech v roce 1408 nechal poslední skutečně katalánský král, ovdovělý Martin I. Aragonský a Valencijnský (zvaný též Soucitný – 1356 ‑ 1410) postavit letní sídlo.

Hned následujícího roku – v roce 1409 přišel Martin I. o posledního ze svých čtyř synů – tedy o následníka trůnu, a musel se urychleně musel postarat aby po sobě zanechal nového dědice.

Právě letní královské sídlo Bellesguard bylo v září 1409 svědkem svatby posledního katalánského krále s Margaridou de Prades. Král se však vytouženého dědice ani přes tuto snahu nedočkal, jelikož jen několik měsíců po svatbě, v květnu 1410, zemřel.

Po jeho smrti palác Bellesguard postupně chátral, až z něj na konci 19. století zbyly jen ruiny. V roce 1900 se na těchto pozemcích rozhodla rozhodla Maria Sagués i Molins postavit rodinnou rezidenci, jejíž projekt byl svěřen tehdy již velice známému Gaudímu.

Dočetla jsem se však i jinou informaci, a to, že Bellesguard byl jediným dílem Gaudího, který sám inicioval a moc stál o možnost stavět právě na tomto místě spjatém s katalánskou historií, a stal se dokonce i prostředníkem mezi exekutorem a pozdější investorkou – vdovou po Jaume Figueras (sic!), prodejci potravinářských výrobků. V současné době vlastní Bellesguard rodina Guilera (od roku 1944).

Gaudí se rozhodl plně inspirovat historickou atmosférou místa a navíc zachovat a využít zříceniny původního paláce spolu se zbytky věží či hradeb, které Casa Figueras (Casa = dům) samotný obklopují. Stavba dodnes zůstává jakousi uzavřenou středověkou tvrzí plnou křesťanské a katalánské symboliky uprostřed moderního města a vytváří tak působivou variantu a asociaci k výše jmenovanému zániku aragonské dynastie.

Dorazili jsme hodinu před začátkem prohlídky. Přesto jsme byli vpuštěni do zahrady a mohli se kochat. Vyhlídkou na upravených zbytcích hradeb, železným křížem s mozaikovou podstavou, lavičkami, zahradou a hlavně kamenným palácem.

Pohled na bývalé ruiny královského paláce tvořící současně plot zahrady

Kamenná branka zve do otevřeného patia

Z patia po schodech na cimbuří

Romantická procházka po hradbách

Blížíme se k vyhlídce na Bellesguard

Ráda bych vám sdělila jak na mne palác zapůsobil. Stavba působí dojmem menšího středověkého kamenného hradu, sevřeného do čtverce (15 x 15 m). V rohu, kde je umístěn hlavní vstup do domu, je půdorys narušen dalším čtvercem, který ve formě věže vybíhá nad stavbu, a vertikálnost celého objektu završuje vysoká štíhlá věž zakončená katalánskou vlajkou, korunou a typickým Gaudího křížem, mířících svými 4 rameny do 4 světových stran. Nejvyšší výška budovy (věž) činí 19,5 m.

Průčelí paláce

Skvostné… časem sešlé mozaikové lavice v polokruhu s katalánským symbolem

Detail mozaiky a uprostřed jednoduchá fontána

Vpravo před zříceninou hradu, poblíž vchodu, stojí dvouramenný kříž. Spodní část je vytvořena charakteristickou Gaudího mozaikou a zobrazuje rozbouřené moře. Z něho vybíhá spirálovitý dřík, ukončený dvojicí příčných ramen.

Je jaro, stromy a keře začínají kvést..

Stranou mozaiková lavička, tentokrát z tmavě zelených na bílých kachlíků

Kamenná fasáda je protkána nejrůznějšími pitoreskními i na pohled přísnými a nepřítele odrazujícími, detaily oken, mříží, balkónků, cimbuří a teras, které stavbu činí odlehčenou, tajemnou, hravou a tak trochu pohádkovou. Na bocích stavby jsou stavební prvky umístěny nesymetricky a každý pes jiná ves. Na levé straně průčelí ovšem dominuje hierarchické a symetrické členění. A jak má Gaudí ve zvyku, i v té zdánlivé hravosti je ukryto mnoho symbolů, o kterých zvědavý turista nemá ani potuchy. Průvodce nám z tohoto hlediska mnohé ukázal a vysvětlil, ale po té dlouhé době už jsem skoro vše zapomněla. Zůstaly jen vizuální dojmy a pocity.

Tento pohled ukazuje jistou rozvernost, hravost a krásu „neřádu“

Jistou strohost a vizuální nepřístupnost objektu, částečně novogotického a částečně ve stylu modernismu, zjemňují dvě bílé mozaikové rohové lavičky u vchodu a jako drahokam zasazený do kamene – mozaikové okno s vypouklou polychromní hvězdou nad vchodem.

Neogotická romantika

Detail hvězdy nad vchodem a vlastně i kamenné mozaiky..

Kamenná fasáda se rozzářila …

To jsou ale koule!!

Dvě mozaikové lavičky u vchodu nesou autorství Gaudího spolupracovníka Domèneca Sugrañese, který zde údajně pracoval na dekoracích až do roku 1916.

Na mozaikách se opakují motivy moře, ryb, lodí, slunce.

Byl čas a peníze i na bohatě vyskládanou kamennou mozaiku lemující zeširoka portál paláce

Jemné mozaikové lavičky mají v průčelí shodný motiv ryby, jinou barevnost, boční motivy jsou si podobné, ale v detailu se liší. Vchodová mříž… podíváme se na ni blíže..

Ave Maria Puríssima, sens pecat fou concebuda…(Zdrávas, neposkvrněná Maria, bez hříchu počatá…)

Na prohlídku paláce se nás sešlo pět. Typický starší anglický gentleman s temperamentní španělskou manželkou, mladší neutrální turistka s batohem a my. Provádí nás pán hovořící anglicky a vůbec na nás nespěchá. Dům je obýván, a tak neuvidíme vše.

Dům se skládá ze suterénu, hlavního podlaží, podkroví a valbové střechy s výhledem. Vstupujeme hlavním vchodem do malé chodby a na mne dýchne čistota, decentní pestrost a intimní domácí luxus. A zase vertikála podpořená zúžujím se schodištěm. A sochařské tvarování prostoru. Dominantou se stává bohatě propracovaná železná lucerna s barevnou vitráží, jejíž pletence řetězů vychází ze železné koruny visící na čtyřech řetězech u stropu v hlavním podlaží. A také okno osvětlující prostor s prostorovou vitráží barevné hvězdice.

Zátiší hned za vchodem do paláce. Intimní malý prostor, čistý, sněhodíle modelovaný, oživený barvenými kachli azulejos. Ano, kovové zůstalo, dřevěné spáleno

Doplněno drátěným programem :). Netuším však na co sloužil tento odkládací pultík…

Pohled na hvězdici a část naší sestavy. Vlevo průvodce.

Průvodce nám po celou dobu prohlídky říkal spoustu detailů o symbolech zde použitých, ale bohužel si nešlo vše zapamatovat.

Kachle azulejos

Kontrast..

Plastická hvězdice zevnitř

Až se tají dech… prostor je malý, ale kouzelný

Železná aragonská koruna pod stropem, na které je zavěšena lucerna

Stoupáme výš a tu se naše cesty dělí. Vpravo se vstupuje do soukromé zóny, nám je nabídnut vlevo střídmý prázdný čistý prostor malé čtvercové síně s jednoduchými pastelově zbarvenými okenními tabulkami a pastelově zelenými okenicemi. Vchází se z něho na balkónek v průčelí, který tvoří ve spojení se spodními dvěma, ještě menšími balkónky, hrot pomyslného trojúhelníku. Nejvýraznějším prvkem je zde bílý žebrový strop s jednoduchou visací lampou. Svou strohostí a hrou světel se mi zdá, že jsem vstoupila do jakéhosi posvátného prostoru, který může člověk svou přítomností oživit či probudit. Ale co když se teď nechávám příliš unést svou fantazií a všechno je jinak? Už si opravdu nevzpomínám, jak náš průvodce tuto místnost interpretoval. Později však jsme objevili zcela prozaické vysvětlení této „záhady“ – místnost byla kuřárnou!!

Malá jednoduchá místnost s žebrovou klenbou a vchod na miniaturní balkónek

Další překvapení nás čekalo v podkroví… prostorná čtvercová místnost s monumentálně, a v detailu i jemně, členěným prostorem z režných cihel. Prostě takové cihlové podstřeší! A opět lustr – železná koruna. Vzpomínám si, už ne zcela přesně kde a jak, ale Gaudího „půdy“ jsou místa, kde se vždy „vyřádil“ a rozmáchl – co se týká klenby… snad že nemusel řešit kamrlíky na bydlení a inspiroval ho velkorysý prostor.

Motiv železné koruny na lustru a cihlová dekorace podstřešního prostoru… Nábytek v celém domě není původní. Ten byl všechen spálen za války, kdy byl nedostatek paliva.

Průvodce nám tuto místnost představil jako rytířský sál, v jiných pramenech je nazýván jako sál hudební..

Poslední zastávka byla na střeše paláce. Nádherná vyhlídka na Barcelonu a malý labyrint úzkých obchůzkových cestiček podél střechy, jejíž modelace symbolizuje draka. Světlíky tvoří oči a chřípí. Necháváme se zde vyfotit, ale snímek je bohužel v čudu, možná jsme ho vyřadili sami..

Katalánská vlajka, koruna a hvězda

Oči draka

Úzké obchůzkové trasy a chřípí

Toalety

Cit pro věc. Zde nelze vložit do plastového koše igelitový pytel…

Výhledy ze střechy

A další lavička

Pohled na Barcelonu směrem k moři… sem mířily zraky posledního aragonského krále..

Ještě jeden detail… první věcí, kterou Gaudí na zpustlém pozemku navrhl, bylo odklonění a vyztužení cesty vedoucí podél pozemku, v zájmu zachování ruin starého paláce. Na viaduktu Bellesguard pracoval jeho spolupracovník Joan Rubio.

odkaz na street view

Cestou zpět domů navštěvujeme nedaleký hřbitov Cementiri de Sant Gervasi a okukujeme zvenku katolický klášter Santa Maria de Valldonzella, klášter jeptišek cisterciáckého řádu.

Nejen vstup je impozantní… v této barcelonské sérii navštívíme ještě jeden hřbitov a slibuji, že ještě impozantnější – nejznámější a doposud i největší katalánský hřbitov – Montjuïc (567 934 m2, 152 747 hrobů). kde je nejposvátnější místo-pohřebiště Katalánců – Fossar de la Pedrera. Největší zážitek této cesty.

Překvapila nás vysoká úložiště uren s pojízdnými schody

Na hřbitově je pochován i Lluis Domenech i Montaner (Barcelona, 1850-1923), architekt komplexu Hospital de la Santa Creu i de Sant Pau

Katolický klášter Santa Maria de Valldonzella, klášter jeptišek cisterciáckého řádu.

Klášter v modernistickém slohu je součástí tzv. Cesty modernismu, turistické trasy po slavných architektonických skvostech začátku minulého století.

No a tady vidíte ty slavné jezdící pouliční schody pěkně zezdola nahoru. Uprostřed se musí jít kousek pěšky, nahoře vidíte Park Güell, kde poblíž bydlíme.

Tak se mrkněte na odkaz… náš byteček se ale už pronajímá na nejméně 30 dní…

Přidám dvě fotky. V této ulici byl už při našem prvním pobytu squat a letos jsme zaznamenali, že tam aktuálně hořelo. To byl šrumec!!! Policajti to vyklidili natotata. Takový borce u nás nemáme. S Klinikou se matlaj už pěkně dlouho a kde nic tu nic. Někde to skřípá. A nejen na Klinice. I u nás. Viz ta naše kauza s věčně ožralými a hlučnými sousedy… tož tak. Ale my to nevzdáváme…